Poslední dobou jsem měl tu čest, že se mé jméno vyskytovalo velmi rojivě v různých souvislostech, ovšem směřujících vždy týmž směrem. První, kdo se v tomto směru vyznamenal, byla Jeho Magnificence pan rektor Univerzity Karlovy. Dívaje se zasněně stranou, prohodil mimoděk, že je zde jakýsi historik Pavel Preiss. Ten kazí spánek, zažívání a trávení všem lidem dobré vůle a správného smýšlení. Zejména pak velkému muži, zachránci české scény výtvarné i pavýtvarné. Určité stopy únavy, se kterými toto zamyšlení Jeho Magnificence přednášela, bylo možno přičíst námaze, kterou vyvinula během oslav výročí Palachova týdne, jenž ji svého času natolik oslovil a dojal, že se ruče přihlásila do Komunistické strany Československa. To panu rektorovi poskytlo možnost, aby záhy poté statečně odmrštil rudou knížku a rázně skoncoval s kratičkou epizodou své minulosti. Podle Magnificence je historik Preiss dále stižen jakousi blíže nespecifikovanou vadou, jež ho zbavuje odpovědnosti za všechno, co říká a dělá. Což bylo řečeno v lehkém náznaku, který možno vnímat coby kvalifikaci jakéhosi dědouška, pozbyvšího již jakékoliv schopnosti chápat základní pravidla akademické morálky.

Jako projev úcty k rektorovu vysokému postavení jsem podal prostřednictvím právníka výzvu k veřejné omluvě za porušení mého práva na ochranu osobnosti. Tuto poctu však rozhodně neuplatním v případě jisté Jany Machalické, kterou řadím do kasty nedotknutelných, to jest těch, kteří nás naplňují štítivostí. Třeba říci, že poněkud matnou formulaci pana rektora zahustila tato dáma do konkrétních obrysů. Přímo určila mou profesi „kunsthistorika“, označujíc mne termínem mimořádně mi odporným a přípustným toliko ve štechovské verzi „já jsem s prominutím kunsthistorik“. Jana Machalická připojila též říznější specifikaci mé choroby, která mne zbavuje jakékoliv schopnosti cokoliv posuzovat, a označila ji jako slepotu. K tomu jen stručně. Ano, trpím již asi dvě desetiletí nemocí známou jako degeneratio senilis maculae. Nicméně i v této době se mi podařilo s pomocí přátel vydat několik knih včetně té největší, kterou jsem napsal. Snad bych měl připojit přiznání, že zřejmě trpím i grafománií, protože moje bibliografie dosáhla 350 položek, které ovšem při mechanickém řazení zahrnují jak několikastránkové texty, tak i monografie zvíci oné o malíři Václavu Vavřinci Reinerovi, která byla vydána v roce 2013 a zahrnuje bezmála 1200 stran. Arci nejen textu, ale i množství vyobrazení. Tuto chorobnou závislost na psaní jsem pravděpodobně podědil po své babičce Gabriele Preissové, souborné vydání jejíchž spisů roku 1910 v Ottově nakladatelství měřilo na šířku půl metru, a to po něm následovala ještě mnohá díla další. Podíl této psací vášně bych přisuzoval i své matce, autorce řady povídek a jednoho nedokončeného románu s tématy její rodné země, Guatemaly. Maminka přitom byla oboustrannou Češkou se silným nacionálním nábojem, který jsem v plné míře podědil. Připomínám to proto, že se sám dostávám do vnitřního i vnějšího sváru s bezbřehou globalizací, a to i ve svém zcela konkrétním vztahu k Národní galerii.

Přítomné univerzitní spory se nesou v duchu bezmezné touhy dosáhnout lacině nejvyšší vědeckopedagogické hodnosti pro člověka, který je raněn totální publikační impotencí. Nevím, jestli dosud platí zákonný příkaz, podle něhož tvoří akademický titul nedílnou složku jména, jako tomu bylo za první republiky. Prosazuje se zde mínění pravých světoobčanů, že v anglosaských zemích je užívání titulů naprosto odstraněno a jejich užívání se pokládá za faux pas. Příklady některých anglických kolegů mne přesvědčily celou řádkou zkratek titulů akademických, řádů, vyznamenání atp., že možná je kult akademických hodností opravdu zlozvykem. Uznávám, že i dnes je nemístné odjet do nějaké slovenské vísky a vrátit se zpět s titulem JUDr. Přesto bych si dovolil žádat, abych napříště nebyl jmenován jako nějaký pan Preiss, ale celým titulem.

K tomu dovolte ještě malý návrat do minulosti. Když jsem s pocitem zoufalého věštce prchal pamplonskými uličkami před zuřícím komunistickým býkem do univerzitní auly k promoci dne 2. prosince 1949, jako tehdy snad nejmladší (třiadvacetiletý) absolvent, vysloužil jsem si tímto spěchem povolávací rozkaz. Vlídně mě zval do města Libavá, kde mi byla poskytnuta čest náležet mezi otce zakladatele onoho dne ustanovených vojenských táborů nucených prací, tehdy Pomocných technických praporů (PTP). Zní to neuvěřitelně, ale i tam byly akademické tituly chápané jako nedílná součást jména, což nepříjemně prodlužovalo zejména večerní prověrku. Zřejmě se tak dělo pod vlivem armádního generála doktora Alexeje Čepičky. Tím spíše dnes by bylo na místě se tohoto úzu držet, a to i když hodláme někoho kritizovat, zvláště mám-li před i za jménem tituly adekvátní těm páně rektorovým.

V každém případě mě léta strávená v hlubokých nepažených výkopech zocelila a přispěla k mému sblížení s dělnickou třídou. Dospěl jsem k poznání, že zatímco lid statečně budoval socialismus, lidé na to většinou dlabali. Těch tří let a tří měsíců u PTP nelituji, neboť jsem je prožil ve společnosti vesměs stejně smýšlejících, charakterních lidí. Po návratu z vojny jsem se dostal ke svému štěstí do Národní kulturní komise a zpracovával nedotčený umělecký materiál na státních zámcích. V roce 1956 jsem přešel do Národního muzea, hledaje celou dobu především únikový otvor. Současně s ukončením kandidatury věd (do níž jsme byli přímo nuceni) jsem ho našel a roku 1962 nastoupil do Národní galerie. Vládly tam poměry všelijaké, ale navzdory nim bylo možno se dostat k opravdu intenzivní práci a k přípravě monumentálních výstav českého baroka, většinou pod vedením docenta Oldřicha J. Blažíčka. Uskutečnily se postupně v Miláně, Londýně a Birminghamu, Essenu a Paříži. Všechny byly provázeny přednáškami, konferencemi a dalšími akcemi. Vědecká turistika mne zavedla do všech koutů světa, mimo jiné do Mexika, na univerzitu v Princetonu a do většiny evropských zemí. Tehdy jsem měl možnost seznámit se se špičkami oboru, mimo jiné se sirem Anthonym Bluntem a Ernstem Hansem Gombrichem. Mým nejčastějším cílem bylo však Rakousko, jehož barokním uměním jsem se zabýval velmi intenzivně. Vídeňský profesor Helmut Lorenz dokonce prohlásil, že Rakušany naučili znát rakouské umění 18. století až Maďarka Klára Garas a Čech Pavel Preiss. V osmdesátých letech jsem byl za éry Jiřího Kotalíka také asi dva roky vědeckým tajemníkem Národní galerie, ač nestraník, neagent StB a nadto katolík buržoazního původu. Poté jsem krátce vedl sbírku staré kresby, z níž bylo možno vytěžit mnoho nových objevů.

Po mém jmenování profesorem v roce 1992 jsem se ujal vedení semináře na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy za nemocného Mojmíra Horynu, s nímž mne pojilo hluboké přátelství. Byl jsem však už příliš starý na to, abych se věnoval soustavné přednáškové činnosti. Proto jsem vděčně přijal pozvání přítele Arthura Rosenauera, abych se na semestr ujal hostující profesury na vídeňské univerzitě. Bylo mi dobře v biedermeierské pracovně v šestém patře Neues Universität. „Uvědomte si, že jako hostující profesor jste vybaven všemi právy řádného profesora,“ řekl mi tehdy děkan během vstupní audience. Pod vlivem těchto slov jsem pocítil čest, ale i odpovědnost, neboť poslední Čech, který přede mnou přednášel ve Vídni jako profesor dějiny umění, byl Max Dvořák.

A teď vidíte, jak to se mnou dopadlo. Velký kurátor evropského významu odhalil, že jsem se nechal naverbovat do zločinného spolčení se zloduchy formátu Milana Knížáka, Víta Vlnase, Marka Nespaly, Nikolaje Savického a možná i dalších. Moje demence, na kterou s taktem sobě vlastním upozornila Jeho Magnificence, povoláním lékař, mne omlouvá pouze částečně. Dlouhá desetiletí strávená v Národní galerii mě opravňují k optimistickému přesvědčení, že na současnou destrukci této organizace se bude začas pohlížet jen jako na neblahou epizodu. Pokud jsem rektorovi Univerzity Karlovy poslal otevřený dopis, v němž jsem upozornil na základní procedurální nedostatky v řízení ke jmenování Jiřího Fajta profesorem, učinil jsem tak v dobré víře ve schopnost sebereflexe akademické obce, za jejíž součást se sám pokládám. Nepřekvapuje mne ovšem, že namísto potřeby zabývat se fakty převládla touha zbavit se posla špatných zpráv.

Prof. PhDr. Pavel Preiss, DrSc. je historik umění zabývající se výtvarnou tvorbou raného novověku (renesance, manýrismu a baroka). Pracoval postupně v památkové správě, Národním muzeu a nejdéle – od roku 1962 – v Národní galerii v Praze, kde připravil řadu výstav barokního umění pro tuzemské i zahraniční publikum. Přednášet na Univerzitě Karlově mu bylo umožněno až po roce 1989, jako hostující profesor vyučoval na univerzitě ve Vídni. Mezi jeho nejvýznamnější práce náleží knihy Panoráma manýrismu (1974), Michelangelo – kresby (1975, překlady postupně vydány též ve Francii, Polsku, Španělsku, SRN a USA), František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách (1981, 2003), Italští umělci v Praze (1986), František Karel Palko (1999), Václav Vavřinec Reiner. Dílo, život a doba malíře českého baroka (2013).