Značky objevují kouzlo virtuálních influencerů

Značka Balmain do své kampaně obsadila tři virtuální modelky, zdroj: Balmain.

Když na podzim loňského roku představila francouzská módní značka Balmain tváře své nové kampaně, vzbudilo to rozporuplné pocity. Tři mladé dívky, Shudu, Margot a Zhi, sice vypadají bezesporu krásně, ale ani jedna z nich ve skutečnosti neexistuje. Všechny jsou totiž 100% digitální, a to je některým lidem proti srsti.

Nejznámější z nich, Shudu Gram, vytvořil módní fotograf Cameron-James Wilson již před dvěma lety. Dnes tuto digitální supermodelku sleduje na Instagramu přes 150 tisíc lidí a na svém kontě má kromě Balmain spolupráci se značkami Soulsky, Ellesse, kosmetikou Fenty nebo třeba letošními cenami Bafta.

Shudu se posléze stala hlavní hvězdou Wilsonovy „modelingové agentury“ The Diigitals, kde si firmy mohou vybrat či podle svého přání nechat vytvořit vlastní virtuální modelku. Zde vznikla i Margot a Zhi, ale také nordicky vypadající Dagny nebo mimozemská Galaxia.

Kromě Shudu získává po celém světě už od roku 2016 pozornost také virtuální influencerka Miquela Sousa, kterou nyní na Instagramu sleduje 1,5 milionů uživatelů. Na rozdíl od Shudu není Miquela modelka, ale prezentuje se jako „normální dívka“, jež sdílí příspěvky ze života, veřejně se připojila k hnutí Black Lives Matter nebo podpoře LGBT komunity a na Spotify nahrála své vlastní písně. Vedle toho propaguje mimo jiné značky Prada a Chanel. Losangeleské studio Brud, jež za Miquelou stojí, vytvořilo i její přátelé – Blawka a Bermundu –, kteří mají na Instagramu dohromady přes 260 tisíc sledujících.

Na druhé straně polokoule přitahuje fanoušky zase japonská Imma, kterou sleduje více než 37 tisíc uživatelů Instagramu.

Stále častější spolupráce značek s virtuálními influencery na sociálních sítích je podle Mobbie Nazirové ze společnosti We Are Social způsoben tím, že některé firmy mají špatné zkušenosti s klasickými influencery: „S virtuálním influencerem se tvůrcům pracuje snáz, mají jejich jednotlivé výstupy více pod kontrolou.“ Kromě toho může být taková spolupráce i efektivnější a rychlejší než se skutečnými celebritami.

Nicméně i na tomto „umělém“ poli existují určité limity. Některé spotřebitele může odrazovat jistá míra neautentičnosti. Zatímco v módě mohou virtuální modelky (alespoň po nějaký čas) zaujmout, u automobilových značek či ve zdravotnictví, kde lidé vyžadují především důvěryhodnost, by tito influenceři nefungovali.

Navíc i virtuální influenceři či spíše jejich tvůrci se mohou stát terčem kritiky. Kupříkladu Cameron-James Wilson byl jakožto běloch tvořící černošskou modelku a používající hashtagy z černošské komunity obviněn z rasismu.

Virtuální influenceři se tak asi nikdy nestanou strategickým marketingovým nástrojem. Svou výstředností však mohou dočasně pomoci získat značkám pozornost spotřebitelů.

-stk-