JIŘÍ KNOPP

Jeli jsme vlakem kolem rozbitých Škodových závodů a bylo mi těžko, viděl jsem pokroucené ocelové tyče, které vyčnívaly z hromady trosek. Po válce se mnou jel strýc Antonín, bývalý člen finanční stráže, který všemu rozuměl a pokládal za svoji povinnost předat mi všechno, co znal. A tak jsem se od něho dozvěděl, že americké bombardéry napadly Plzeň 17. a 18. dubna a 25. dubna roku 1945. Na Škodovku prý svrhly 5000 fosforových bomb a zcela zničily 29 objektů, další velmi poškodily. Já jsem jenom viděl ty haldy trosek a tenkrát jsem nic nevěděl o tom, proč tu Škodovku zničili a proč tam v těch troskách usilovně hledali plány na výrobu těžkých zbraní.

Byl jsem rád, když jsme se motoráčkem zastavili v Trhanově a nikdo na nás nekřičel, že jsme čechiše švajn. Byli jsme opět v Československu a můj bratranec Mirek už na mě čekal, abychom společně objevovali pozůstatky té hrozné světové války.

Největší „naleziště“ přileb, kulometných pásů, střelného prachu a dalších zbytků válečných vřav, které nás kluky vrcholně zajímalo, se nalézalo ve skalách u obce Chodov. Netrvalo dlouho a byl jsem opásán kulometnými pásy a na hlavě se mi kymácela americká přilba, prostřelená v místě, kde její „nositel“ musel mít čelo. Můj bratranec se stal držitelem letní přilbice, která byla rovněž prostřelená. Vůbec nás tehdy nenapadlo, že uvnitř té přilby musela být hlava amerického vojáka.

Brzy jsme už pozorovali americké vojáky generála Pattona při dovádění v obecním trhanovském rybníku. Vyváděli jako kluci, skákali po dřevěných kmenech stromů a sestavovali z nich vory, které jim sloužily jako přistávací mola. Křičeli přitom, smáli se s otevřenými ústy, žvýkali a pokuřovali. Tenhle rybník a řadu dalších na Chodsku dali kdysi vybudovat potomci neslavně proslulého trhanovského pána, kterému Chodové jinak neřekli než Lomikar, který nechal vzpurného Jana Sladkého Kozinu pověsit. Jeho potomci se naučili projektovat rybníky a vybudovali tak síť, která silou vody poháněla mlýny a hamry v okolí. Hrdinovi Kozinovi zbyl pomník a stal se symbolem strážců hranic.

Když se američtí vojáci vyblbli, začali hrát na blízké louce u Chodova jakousi nám českým hochům nepochopitelnou hru, při které běhali a házeli takovým koženým míčkem, naplněným bůhví čím těžkým. My jsme mnohem raději hráli fotbal s obyčejným hadrákem.

Vesničtí kluci neustále Amerikány obklopovali a mámili z nich cigarety. Rozjívení „amíci“ jim je házeli, ale hořící a už třeba do půlky vykouřené. Hrozně se chechtali, když se kluci o ty americké špačky prali. To brzy amíci vycítili a tak na cigaretách, žvejkačkách, ale hlavně na dámských punčoškách pěkně profitovali. Bůh ví, zda mnohá Chodka za nylonky nepodlehla svodům nějakého švarného osvoboditele a ani jako protihodnotu nenabídla červené bavlněné punčochy ke kroji.

Můj bratranec mě vyzval, že se půjdeme učit „ americky“ k černochům, kteří opravovali džípy a nákladní auta. Tihle vojáci nenosili zbraně, podobně jako u nás později tak zvaní pétépáci, házeli po sobě kladiva, montpáky a všelijaké nářadí určené k opravě aut a zbraní a – jak jinak – smáli se a křičeli. Slova, která jsme rozeznávali, jsme psali na sáčky od mouky, které jsme vzali naší babičce v konzumu. Nevěděli jsme, co ta slova znamenají, a tak jsme se zeptali amerického seržanta, který to zkoušel na naší tetu. Když jsme mu četli ta odposlouchaná slova, chytal se za uši a teta nám pak řekla, že prý takové výrazy se užívají pouze v přístavních krčmách té nejhorší kategorie, kam mají zakázaný přístup i vojáci.

Také jsme mu ukázali ty prostřílené přilby, kterých jsme si tolik vážili, protože jsme si byli jistí, že jejich nositelé padli hrdinskou smrtí při osvobozování naší vlasti.

Seržant Fredy z Oklahomy nám věnoval několik vyznamenání, které jim rozdávali jejich velitelé po skončení války.

Prostřednictvím naší tety mladé a krásné tety jsme se dozvěděli, že amíci oslavili konec války tím, že nadělali díry do těch přileb střelbou ze samopalů, aby měli památku na vojnu. No jo, i v Americe mají holky rádi hrdiny, a když už se neválčí s indiány, je taková prostřelená přilba důkazem udatenství, a to by bylo, aby nějaká ta švarná jižanka nepodlehla svodům vítěze druhé světové války.