FRANTIŠEK UHER

Značná část současné poezie strádá stereotypní nevýrazností a nedostatečnou originalitou. Když pročteme několik sbírek, platí to i o prvotinách, nejednou se vkrádá podezření, že se pod různými pseudonymy skrývá tentýž autor. Případně autorka. Na diskriminaci žen si ovšem české básnické lány – co do počtu sbírek – rozhodně stěžovat nemohou. Žel, mnohé talentované básnířky často u prvotin končí.

Připusťme, že jako čtenáři nemůžeme mít úplný přehled o všech vydaných knihách, to je jeden háček problému. Druhý a podstatnější spočívá v tom, že pokud básníku/básnířce vyjde druhá sbírka, často se krčí ve stínu prvotiny. Buďme tolerantní, buďme objektivní. Možná tomu bylo obdobně i v minulosti. Naberme raději z jiného, svěžejšího džbánku.

U většiny současných básnických sbírek nacházíme aspoň základní informace o autorovi/autorce. Stává se však, že nám kniha prozradí pouze jméno „odpovědné“ osoby, která nese svou kůži na trh. Nevadí. Jméno nerozhoduje, podstatnější je obsah. V kladném smyslu to platí o sbírce Martiny Pšeničkové Z NiČEHO Nic (vyd. Montanex Ostrava, 2018, 88 str., patrně s rodinnou spoluúčastí: fotografie Anatol Pšenička, obálka Michal Pšenička).

Hned nad první básní se automaticky vybaví jméno zesnuvšího Milana Kozelky, pro jehož svérázné texty s asociativním řazením absurdních a nonsensových výrazů, plné aktuální občanské aktivity, drsných nadsázek, břeskné fantazie a břitkého ostří platila zásada padni komu padni. Martina Pšeničková se jeví jako Kozelkova bystrá následovnice, vykročila však méně zaplevelenou cestou. Podtrhněme, že Pšeničková není napodobitelkou, natož plagiátorkou. Vsedla do lodi na stejné vodě, její poezie se však plaví do poetického světa, nad nímž poletuje odlišná imaginace v podobě moudrého ptáka.

Citujme z básně Touha: Orbis pictus vzešel z oka jehly / Jonathan Livingston Racek letí ke hvězdám. Báseň Nepochopení působí jako maskované autorčino krédo, konstatuje, že je neskutečné náročné / nalézt dokonale hladkou přirozenost. Pšeničková po ní však pátrá, hledá usilovně a celkem úspěšně. Prochází křižovatkami, které poznaly nepoznané, aby dospěla k poznání, že krutost blízkých setkání / se stala / nevyhnutelnou zastávkou.

Poezie Martiny Pšeničkové je vášnivou hrou se slovy a obrazy, hrou inspirativní a účelnou, okouzlující vnímavého čtenáře jiskřivými a jitřivými představami, bravurními příměry, v nichž/celník Rousseau / přelezl všechny závory světa. Po zmíněné popelavosti současné poezie ani památky.

Kdyby nic víc, bylo by to dost. Čteme-li, že lidskost odhalila svoji tvář a následně Nesnesitelná lehkost bytí / uvolnila pouta, začínáme si uvědomovat i skryté podtóny, kterým neschází pichlavý hrot. Stejně tak určitá míra shovívavosti a smíření, nezbytného částečného souznění s ne vždy zcela přívětivou realitou života. Potvrzuje to konstatování Schody vedoucí nikam / pomohly zapomenout na každodenní všednost.

Je předností poezie Martiny Pšeničkové, že nám nedává zapomenout a všednost je jí cizí. I proto se stává pozoruhodnou.