Malíř Hudziec, původem z Karviné, je v tak odlehlém místě nováčkem, přičemž část svých děl nyní vystavuje poprvé. Naopak fotograf Beiger z Jablunkova prales dokumentuje 55 let.
„Zřejmě jsem zatím jediným malířem, který se může s plátnem a barvami pohybovat po Mionší. Navíc mi lesníci umožnili přebývat v lovecké chatě na kraji pralesa, díky čemuž můžu rezervaci zachytit před východem slunce, za tmy, prostě za jakéhokoliv počasí a ve všech ročních obdobích. Na chatě není elektřina, takže s pralesem doslova žiji,“ popisuje 50letý umělec.
Prožívá zvláštní pocity, když se prochází lesem, kde nevidí žádný pařez.
„Fascinující místo. Třeba větve se vzájemně proplétají a vytvářejí ornamenty. Nosím si buď akvarely, skicáky, trojnožku a plátno, nebo jen papír a perko. Snažím se atmosféru konkrétního místa, které mě zaujme, namalovat, i když je to strašně těžké. Musím se nejdříve oprostit od vnitřního dialogu, aby se mi nic nehonilo hlavou a zůstal v ní jen zážitek. Pak to teprve jde,“ vypráví Hudziec.
Z Mionší plánuje sérii velkoplošných obrazů, skic má hotových zatím třicet. Stromy zkoušel malovat i poslepu. „Dlouze jsem se na konkrétní strom díval, pak jsem zavřel oči, nahmatal barevnou tužku, aniž jsem věděl jakou, a kreslil,“ usmívá se malíř.
Jeho výstava pod názvem Není les jako les! je k vidění v Dolní Lomné do konce dubna. „Povolení vstupu do pralesa jsem měl nejdříve na rok a půl, teď jsem si ho vyřídil na dalších pět let,“ doplňuje Hudziec.
Rád fotí, když je mlha
Sedmasedmdesátiletý Beiger býval lesníkem, což byla pro fotografa obrovská výhoda. Tehdy povolení nepotřeboval a mohl se pralesem toulat, kdy chtěl.
„Mionší je pro lesníka srdcovou záležitostí. První můj snímek odtud vznikl v roce 1971, když jsem dokončil vysokou školu. Je na něm manželka s malým synem na pařezu,“ vzpomíná fotograf.
Podle něj nikde jinde v lese člověk neuvidí proces stárnutí a umírání stromů, na kterých opětovně raší nové.
„A přitom to nepůsobí depresivně. Jen si pokaždé uvědomím koloběh života,“ popisuje místní zvláštnosti Beiger, který se do pralesa nejraději vydává, když ho pohltí mlha.
Vypozoroval také, že právě za vlhkého počasí je v pralese i po sto letech cítit dobytek. Než okolo roku 1897 zakázali na zhruba 160 hektarech pastvu a těžbu, pásli tam lidé ovce a krávy.
V roce 2017 pak lesníci a ochranáři oficiálně zpečetili dohodu, že pokud v pralese Mionší spadne strom, zůstane tam ležet, dokud se nerozloží.
Z unikátního území se stala bezzásahová zóna s největším komplexem bukojedlových lesů v České republice. Beiger už z fotografií Mionší uspořádal řadu výstav a vydal i knihu.
Oba umělci míří do pralesa bez ohledu na počasí. „Někdy v něm strávím celý den, jindy se vracím po pár hodinách a vyrazím zase třeba až za tmy. Díky možnosti přespávat v lovecké chatě zůstávám v rezervaci zhruba týden, pak odjedu na čas domů a zase se vrátím,“ uvádí Hudziec.
Beiger vzhledem k věku do Mionší už sám nechodí. „Jsem členem fotoklubu. Jelikož se nám podařilo vyřídit povolení vstupu i pro členy, vydávám se tam s někým z nich, ale tak často, jako když jsem byl mladší, to není,“ uzavírá fotograf.
