Miroslav Volný nasedá každé ráno v Úštěku se svými syny Bartolomějem a Vincentem do auta. Jako většina z rodičů je vozí do školky a školy. Jezdí ovšem do 30 kilometrů vzdálené vesnice Veselí poblíž Zákup, kde se nachází Lesní školka Mezilesy. Cestu tam a zpátky pak absolvuje ještě jednou odpoledne. Výlet, který by málokdo z nás kvůli školce podstoupil, se mu vyplatí. Jeho synové totiž vyrůstají v těsném sepětí s přírodou, kterou by jim konvenční školka nedala.
„Respektují se tu jejich potřeby a osobnost. Jednají s nimi jako s dospělými. Celý den jsou venku a nikdo je k ničemu nenutí. Jednou, až vyrostou, budou složitěji manipulovatelní,“ zamýšlí se Volný, když ze svého elektromobilu vykládá potomky.
Celý rok venku
Pak už společně míříme k maringotce, vedle níž ční mongolská jurta. To jsou jediné vymoženosti, kterými lesní škola a školka Mezilesy disponuje. Slouží jako zázemí, když je výuka a nebo je venku tak ošklivo, že se tam nedá být. Ale takových dnů bylo v posledních šesti letech, co školka existuje, minimum.
„Rodiče s tím už počítají, dětem kupují kvalitní zateplené a nepromokavé oblečení. Takže jsme venku prakticky pořád,“ potvrzuje zakladatelka školky a její ředitelka Ivana Zumrová, zatímco krájí dětem jablka ke svačině. Je jich tu patnáct. Sedm z nich jsou již školáci, zbytek předškoláci. Jde o děti z České Lípy, Nového Boru, Kravař, Žandova, Zákup, ale i z Úštěku.
Caparti si mě v jurtě zvědavě okukují. Pobíhají kolem mě a občas mě některé dítě šťouchne. Zkoumají můj fotoaparát, chtějí vidět fotky. Smějí se, že jsem přijel oblečen v kabátu, když přitom venku slunce vyhnalo rtuť teploměru na 12 stupňů. Za okamžik se shromáždí do kruhu. Učitelky, které tu všichni oslovují křestními jmény, zatím mezi děti umístí „mluvící hůlku“.
Kdo ji drží, má právo hovořit a ostatní poslouchají. Tento indiánský zvyk připomíná kmenovou radu. Děti si hůlku předávají a každé řekne, co má na srdci. Některé blábolí, co včera dělalo, jiné se chlubí, že má narozeniny. Další děti hodnotí včerejší karneval. Nikdo jim neskáče do řeči.
Dospělé nepotřebují
„Pojďte si sednout k nám do kruhu, děti musí vědět, že dnes budete jedním z nás,“ láká mě další z učitelek Martina Králová. Musím se dětem představit. Pak už zaznívá povel, že se jde ven.
„Děti v lesní školce dospělého ke hře vůbec nepotřebují. Přirozeně tu probíhá komunitní proces, samy se mezi sebou domlouvají, vzniká spontánní hra,“ líčí Ivana Zumrová, zatímco její svěřenci se okamžitě rozprchnou po okolí. Některým jsou tři roky, nejstaršímu dítěti je deset let. Trošku pochybuji, že tak rozmanitou skupinu jde ukočírovat.
Některé děti házejí klacek fence, která školku hlídá. Další skáčou přes vyschlé koryto potoka. Jiný klučina našel v křoví zvířecí kost, nejspíše divočáka. „Toho určitě zabili vlci,“ zamýšlí se osmiletý hoch a netuší, jak blízko pravdě možná právě je. Dva starší kluci loupou kůru z kmene padlého smrku.
„Pojď se podívat na ty červy,“ nadšeně mě lákají, abych ocenil bílé kroutící se larvy lýkožrouta. Jsou umazaní od hlíny, ve vlasech mají jehličí a špínu jim zpoza nehtů bude jejich máma dolovat ještě týden. Sám sebe se ptám, jestli bych své dceři podobné radovánky dovolil.
Místo panenky mladší kamarádka
„Standardní špína, tu já už ani nepokládám za divnou,“ mávne rukou ředitelka školy. „Dítě si prostě hraje venku a je zašpiněné. No a co? Je to normální. Proč by dítě hrající si v přírodě mělo být čisté?“ pokládá řečnickou otázku. Snad na tom něco bude. „Ale prát bych to teda nechtěl,“ snažím se vymanévrovat z defenzivy. „Rodiče často koupí hezké drahé oblečení a lpí na tom, aby bylo čisté. Přitom z něj děti za chvíli vyrostou,“ konstatuje mladá žena.
Divím se, proč je ve školce jen málo hraček. „Děvčátka si tu místo s panenkami hrají s mladšími kamarádkami, pomáhají jim a samy je učí. Dospěláci do toho nevstupují,“ vysvětluje mi Ivana Zumrová.
Ale opravdu se tří nebo pětileté děti umějí samy dohodnout s těmi osmiletými? Není to jen pohádka pro kolemjdoucí? Vyslechnu si příběh. „Skáčou třeba na trampolíně, kam se jich vejde maximálně pět. A skákat jich chce devět. Dospělák by tam normálně přišel a řekl, kdo bude skákat a kdo ne. Ale tady to tak nechodí. Povím jim, ať se dohodnou. Vmžiku se ve skupině oddělí nějaký přirozený vůdce, který ty děti rozdělí a ohlídá si to. Musí být spravedlivý, aby tím vůdcem byl i pro příště. Posílí to jejich pocit zodpovědnosti.“
Nikdo není zlobivý
Jde se na výlet lesní pěšinou. Žádné držení za ruku, žádný organizovaný dvouřad. Děti běhají, některé se loudají, jiné rýpou klackem v opuštěném mraveništi. Zajímá mě, jak tu řeší kázeň.
„Pokud některé dítě zlobí, ostatní děti si s ním samy přestanou hrát. A ono brzy pochopí, že něco dělá špatně. A samo přestane. Nálepky jako „ty jsi zlobivý“ vůbec nepoužívám,“ zdůrazňuje Zumrová.
Technicky vzato, Lesní školka Mezilesy je „pouze“ zapsaný spolek. Je to jediný způsob, jak být zcela nezávislý na systému a vyhnout se svazujícím pravidlům. Cena za to je ale vysoká. Školka a škola hospodaří jen z příspěvku rodičů. Každá z patnácti rodin dětí musí měsíčně zaplatit přibližně 4,5 tisíce korun.
„Kdo si tuhle naši službu hledá, většinou peníze doma přetřese tak, aby mu na školku zbyly. Ještě nikdy k nám nikdo nepřestal dávat dítě proto, že by to bylo drahé. Naopak, spíš mnozí lidé třeba změnili své zaměstnání, aby mohli lépe kombinovat svůj čas s potřebami školky,“ dostává se mi odpovědi.
Mrtvé veverce vykopali hrobeček
Mezilesy funguje jen tři dny v týdnu, od úterý do čtvrtka. Zjistilo se totiž, že po třech dnech jsou děti zpravidla tolik plné dojmů a vjemů, že je musí nějak zpracovat a odpočinout si. Rodiče s tím musejí počítat. Stejně jako s tím, že v případě školní výuky musí děti mnohem víc dohánět učivem doma. Je jim třeba se věnovat víc, než v běžné škole. Zvládají pak postup na druhý stupeň?
„Zatím od nás jedna dívka odešla z páté třídy, dnes je na gymnáziu s výborným prospěchem, přechod do „běžné“ školy zvládla skvěle,“ chlubí se Ivana Zumrová.
Děti zatím vybírají místo poblíž cesty, kam praží ostré jarní sluníčko. Čas na svačinu. Z krabice plné koláčů a buchet, které napekli rodiče, mizí jídlo rychlostí blesku. Je čas probrat i závažnější témata. Dozvídám se historku, jak kdysi děti našly mrtvou veverku. Zatímco jinde by to bylo tabu, zde jí vykopaly hrobeček, do něj jí daly oříšky. Nakonec místo označily. Přirozeně pochopily, že každé zvíře, kterému někdo ublíží, zemře a už tu nebude. Děti se tu dozvídají i o jiných „dospěláckých“ věcech. Třeba o zrození života.
„Moderátorka Kouzelné školky Lucie Černíková je těhotná. A oni to v tom pořadu celou dobu zakrývají, asi nevědí, co by těm dětem řekli, snad že je tlustá. Děti ale nejsou hloupé. Musí se jim to vysvětlit. Jedna naše kolegyně byla těhotná, od začátku jsme o tom s dětmi mluvili. A děti jí sahaly na bříško, hádaly, jestli to bude holka nebo kluk. Příchod nového života musí děti prožívat s námi,“ je přesvědčena Martina Králová.
Nastal čas návratu na „základnu“ a já se s dětmi loučím. „A kdy zas přijdeš?“ ptá se mě jeden z chlapců. „To nevím. Někdy určitě. A vezmu s sebou i svoji holčičku. Teď už totiž vím, že když se při hře venku umaže od bláta, tak se vlastně vůbec nic nestalo,“ usmívám se na něj.
