Dramatik, který se kamerám nikdy nevzdálil. O stopě Václava Havla ve filmu

Nejznámější filmová scéna s Václavem Havlem coby příležitostným hercem je z filmu Pavla Juráčka Každý mladý muž z roku 1965. Hraje epizodní roli pacienta, který na chodbě nemocnice spolu s „kumpány“ Pavlem Landovským a Ivanem Vyskočilem pokukuje po sestřičce. V jeho kurikulu je to spíš milá kuriozitka, ale téměř dojemně toužebný kukuč v té době již úspěšného autora dramatické prvotiny leckomu utkvěl v paměti.

Václav Havel měl k filmovému umění silný vztah už vzhledem k rodinnému prostředí. Vyjma mladické představy, že bude básníkem, se chtěl filmu věnovat profesionálně, třikrát se snažil o přijetí na FAMU, ale s cejchem třídního nepřítele a se strýcem Milošem, prvorepublikovým filmovým magnátem, neměl šanci. Vlastně je to další paradox jeho života – to, že se stal světově proslulým dramatikem a svázal se tudíž s divadlem, byla zástupná kariéra. Ostatně ani se s tím netajil, v roce 1995 to třeba řekl v rozhovoru pro francouzskou revui Odyssée.

Nechtějí mě nakopnout přímo, a tak hledají záminky

Jan Bernard velmi pečlivě zmapoval Havlův pohyb po oboru, který byl jeho láskou, ale nemohl se mu věnovat tak, jak by chtěl. Pro méně zasvěcené bude možná překvapení, že zdaleka nešlo o marginálie, že Havel v českém filmu zanechal viditelnou stopu. Jasně to dokládá i úvodní Bernardova studie, která se věnuje období 1957–1989. Autor vychází z různých pramenů (od korespondence až po autentické dokumenty), poctivě hledá souvislosti a vlivy, předkládá i řadu peripetií a především se snaží pojmenovat, jak se Havlova dramatická metoda promítla do jeho filmových scénářů, v čem byla nosná a v čem naopak spočívalo určité omezení. Zařazuje ho do proudu tvůrců šedesátých let, kteří přicházeli s novým pohledem na filmové umění a nebáli se experimentovat. V knize je otištěno osm Havlových scénářů, některé se dočkaly realizace. Je z nich patrné, jak se autor snažil převést principy absurdního divadla do filmové řeči a hledat i nové prostředky vyjádření.

Jak již bylo řečeno, Václav Havel se třikrát pokoušel o přijetí na FAMU, k přijímacím pohovorům také předložil scénář středometrážního hraného filmu Ta vojna, jehož povaha byla, jak sám Havel píše, ryze utilitární, měl ho dostat na školu. Ale utilitárnost nestačila, rodinný původ měl navrch.

Scénář napsal s Karlem Bryndou, s nímž byl na vojně, a společně s ním ještě spáchali další kousek Život před sebou. Ten po listopadu vytáhlo na světlo boží Divadlo Sklep a juvenilii a skryté provokace slavného autora si přizpůsobilo k obrazu svému jako báječnou parodii.

Své první přijímací zkoušky Havel líčil v korespondenci s Jiřím Paukertem – Kuběnou. „Snažili se mi dokázat, jak bludnými cestami chodí mé myšlenky a že je to důsledek mého původu. Byli se mnou dost na rozpacích – viděli, že člověk blbej není, ale původ jim silně vadil. Je jim ňák hloupé na základě toho mě přímo nakopnout, tak hledají jiné záminky. Statečně jsem se bránil.“ Při posledním pokusu byla Havlova přihláška převedena na DAMU, kde se adept setkal s mnohem přátelštějším prostředím, i když opět ze stejných důvodů nebyl přijat, DAMU pak vystudoval dálkově.

Jednou z nejzajímavějších kapitol Havlových filmových snah je scénář o době, kdy Franz Kafka pobýval ve vesnici Siřem, který psali s Milošem Formanem. Tak v roce 1964 vzniklo Budování zámku, druhá verze měla název Rekonstrukce. Děj líčí, jak do Siřemi přijede zeměměřič, aby položil základy Kafkovské rezervaci a postupně se dostane do stejné situace jako Josef K. V osobě architekta můžeme spatřovat i předchůdce pozdější hry Asanace, v každém případě je dochovaná synopse osvěžujícím čtením.

Netopýr na anténě

Dalším nerealizovaným scénářem byla Zahradní slavnost, kterou dramatik sepsal s režisérem Ivo Novákem, scénář je rovněž v knize k dispozici. Zajímavou historii má i televizní hra Motýl na anténě, kterou dramatik napsal zřejmě v roce 1963 pro televizní soutěž a o rok později za ni obdržel cenu. Motýl je groteskní hříčka plná okouzlující ironie, poprvé ji uvedli v roce 2002 v ostravském Národním divadle moravskoslezském společně s Mroźkovou jednoaktovkou a bylo to nečekané zjevení. Motýla pod názvem Netopýr na anténě natočila západoněmecká televize v roce 1974 a vroce 1990 se dočkal i domácího televizního nastudování v režii Ladislava Smoljaka.

Výčet Havlových filmových aktivit v šedesátých letech je vlastně úctyhodný: například se podílel na scénáři pro Světovou výstavu v Montrealu, na dokumentu Mlha nebo společně s Janem Němcem a Pavlem Juráčkem napsal scénář k filmu Metaři, který měl být politickou gangsterkou reagující na obrodný proces roku 1968. V zápletce šlo o přepadení doktora Barnarda na příkaz metařů. Slavnému chirurgovi pak měl doktor Mengele voperovat psí srdce.

I v době, kdy se stal zakázaným dramatikem, se filmu úplně nevzdálil, například účinkoval ve dvou amatérských filmech spojených s Plastic People, později, ve druhé polovině osmdesátých let, ve ztížených podmínkách vznikly záznamy zachycující Havla po návratu z vězení. V roce 1986 také hrál v amatérském kostýmním filmu Ať žije Fronda a později napsal scénář Osudné noci, která vychází z pamětí Vasila Biľaka a jeho popisu noci 21. srpna 1968. Je to úchvatná fraška, zmechanizovaný kabaret, který v roce 2001 s velkým porozuměním pro její styl natočil Andrej Krob.

Další částí knihy jsou i Havlovy filmové texty a úvahy, třeba brilantní stať o Marcelu Carné, kterou napsal jako dvacetiletý. Velkou radost čtenářům udělá fejeton Otázka Otakaru Vávrovi. Havel v něm výsměšně glosuje oportunistovu touhu točit za všech režimů. Vychází z patafyzického zážitku Svatopluka Karáska, který za svého pobytu na Pankráci náhle slyšel německý řev a myslel si, že cizinci vyprovokovali vzpouru. Ale kdepak, to jen národní umělec Otakar Vávra točil svůj další velkofilm...