Zkušební jezdec z Kopřivnice se stal legendou. Devatenáctkrát se postavil na start nejslavnější dálkové rallye světa a šestkrát ji s tatrovkou vyhrál.
Na setkání s Monsieur Dakarem vzpomíná pro iDNES.cz spolupracovník redakce Jaroslav Vít.
Do Afriky s pokutou z Francie
Je to už čtyřiatřicet let, kdy poprvé vyrazil s tatrovkou vstříc kilometrům, které vedly z Paříže do senegalské metropole Dakaru. „Vůbec jsme tehdy netušili, co náš čeká. Měli jsem sice nějaké kusé informace od kolegů z LIAZu, kteří už soutěž absolvovali, jenomže teprve na místě jsme zjistili, co všechno ještě nevíme a neumíme. Třeba jak hustit pneumatiky, abychom se v písku nezahrabali,“ vyprávěl o svých začátcích na soutěži, kterou pak šestkrát vyhrál a začalo se mu říkat Monsieur Dakar.
Nicméně už cesta na první start byla ozdobena zážitky. Tatra byla samozřejmě upravena, a tak dokázala na silnici pořádně upalovat, neboť pro ni neplatila žádná rychlostní omezení díky zvláštní „espézetce“. A tak se tachometr šplhal až někam ke stopadesátce. Jenomže poznávací značka platila jen na hranice, takže kopřivnické posádce pak peněženka zhubla, protože musela ve Francii platit pokutu za rychlou jízdu…
Mimochodem při své premiéře v roce 1986 Rallye Dakar nedokončil.
Dakarská umístěníKarel Loprais 1. místo
2. místo
|
Devatenáct účastí
Drsnou automobilovou soutěž v Africe jel celkem devatenáctkrát. Podvacáté už ho nepustila páteř, která začala zlobit, dvakrát ji měl zraněnou. „V prvním ročníku jsme mohli mít odpružené sedačky, jenomže pořadatelé změnili pravidla a posez se změnil na pevný. Při překonávání terénních překážek tak dostává páteř pořádně zabrat a už to prostě nešlo, byl by to moc velký zdravotní risk,“ vzpomínal na moment, kdy se rozhodl nepokračovat. Nicméně to neznamená, že by na pouštní dobrodružství zanevřel. Přesedl do doprovodného vozu a sledoval, jak si vede jeho synovec Aleš.
Bylo to v roce 2007, kdy se jela soutěž naposledy v Africe, jsem ji mohl sledovat z novinářského vozu. V Mauretánii v jednom z bivaků střeženém po zuby ozbrojenými vojáky, jsem si přisedl ke Karlovi Lopraisovi, jenž sledoval tatrováckou posádku při noční údržbě auta. A meditovali jsme, jak se mění svět i soutěž. „Už to není jako dřív, na Dakaru startují profesionální týmy s velkým komfortem oproti tomu, co jsme zažívali my. Jedli jsme konzervy, vezli si z domova třeba lančmít nebo klobásky, měli s sebou české pivo a taky trochu slivovice,“ povídal s úsměvem. „A spali pod autem nebo pod širákem. Tedy když jsme se ke spánku dostali, protože přednost mělo vždycky auto,“ doplnil.
O pár let později mě Karel zachránil. Mladoboleslavská Škodovka totiž chtěla dokázat, jak výkonná je verze Octavia s pohonem všech kol, a tak jsme se vydali do Maroka. Škodováci nám předali auta, vyznačili trasu a jeli jsme. Slunce se činilo, rtuť teploměru šplhala k padesátce, na kraji pouště byl ještě tvrdý podklad, takže se jelo bez problémů, jenomže pak přišel písek. A teprve tam jsem na vlastní kůži poznal, jak je těžké se s ním vypořádat, jak nelze vyprostit zahrabaná kola. Zkrátím to: vysílačkou jsem musel volat o pomoc asistenční Tatru, jejíž posádku tvořili Karel Loprais a Josef Kalina. Samozřejmě se to neobešlo bez pořádných slovních šťouchanců, ovšem na druhou stranu tato zkušenost jen dokreslila představu o tom, co musely posádky při Dakaru zdolávat.
Třetí z mnoha osobních zážitků s Karlem Lopraisem je z okolí Průhonic. Nabídl mi, že mě trochu povozí ve svém závodní Tatře. Souhlasil jsem, a to jsem neměl dělat, protože to byla opravdu pekelná jízda. Představte si to monstrum, které pádí po silničkách nejnižších tříd a za volantem usměvavý Karel, který jen tak prohodí „snad se nebojíš?“ Upřímně řečeno, bál jsem se. A neuklidnila mě ani Karlova hláška, že všechno má pod kontrolou a zdaleka nejede na sto procent, prý je to spíš výletní tempo.
Takže, Karle, do dalších let s nohou na plynu a bez nehod!
