Práce, tvar, Jiří a Alina

Jiří Thýn na aktuální výstavě ve své domovské galerii hunt kastner rozvíjí práci s manipulací fotografického obrazu a skrze dílo polské umělkyně Aliny Szapocznikow se dotýká také souvislosti fotografie se sochařským materiálem. Kateřina Štroblová se v recenzi zaměřuje na výslednou instalaci, stejně jako na proces tvorby a uvažování obou těchto autorů: „Thýn pracuje s emocemi, ale pomocí vlastní vizuality obrazu. Původní sochy mu slouží jako jakási matrice, s jejíž pomocí rozvíjí vlastní estetickou výpověď.“

Práce, tvar, Jiří a Alina

Ve své domovské galerii hunt kastner vystavoval Jiří Thýn samostatně naposledy v roce 2014. Nyní zde představuje instalaci s názvem Tvar, práce a dvě tlustá břicha.

Přestože je Jiří Thýn vnímán primárně jako fotograf – přesněji umělec pracující s fotografií –, jeho výstavy jsou důkazem toho, že fotografie je pro něj jen jedním z médií, v nichž se pohybuje. V celku instalace fotografie zabírají velkou část, ale vždy jsou společně s videem, objekty a architektonickými prvky součástí komplexního celku, citlivě pojímajícího daný prostor. Technická preciznost fotografií, jež místy a zejména v obřích lightboxech připomíná až reklamní design, tak například kontrastuje se surovou stavbou sádrokartonů a průchodů z dřevěných překližek.

Autor zde posouvá koncept minulých výstav a rozvíjí zájem o abstrakci nebo poezii v intencích svého výzkumu nenarativní fotografie. Opět využívá techniku manipulace s fotografií a její následnou reprodukcí. Snímky rozstřihává, překrývá a řeže, čímž relativizuje jejich základní vlastnosti vázané na konkrétní dobu a místo vzniku. Jak již naznačuje název výstavy, pro Thýna je důležitá samotná „práce“, tedy proces tvorby a geneze jeho fotografických kompozic. Řezání, skládání a reprodukování jednotlivých vrstev je postupný proces vyžadující uvědomění a soustředění. V loňském rozhovoru pro časopis Art&Antiques autor nastínil, že přemýšlí o práci jako o obsahu díla. „Tvoření leží někde mezi sněním a všední prací,“ podotkla k tvůrčímu procesu slavná sochařka polského původu Alina Szapocznikow (1926–1973), jejíž jméno zde nezaznívá náhodou. Právě její díla se totiž prolínají celou výstavou.

K vizuálnímu kánonu modernismu se Jiří Thýn ve svých dílech vztahuje opakovaně. Připomeňme objekt první dámy polského konstruktivismu Katarzyny Kobro, který re-interpretoval Thýn již v roce 2011 na výstavě s výmluvným názvem Předobrazy, prostor, abstrakce.

Podle kurátora výstavy Adama Mazura se v Thýnově přístupu nejedná ani o apropriaci, ani o „homage“ (poctu danému umělci). Já se však domnívám, že je zde obsaženo obojí, ale zároveň také mnohem víc. Pokud máme zůstat u prizmatu poetičnosti, volila bych termín setkání (ovšem ne ve smyslu Mazurovy sentence). Otázkou je, zda je pro diváka vůbec důležité vědět, že se zde nakládá s díly právě Aliny Szapocznikow. Thýn pracuje s emocemi, ale pomocí vlastní vizuality obrazu. Původní sochy mu slouží jako jakási matrice, s jejíž pomocí rozvíjí vlastní estetickou výpověď. Nenarativost v Thýnově případě neznamená, že jsou jeho díla bez příběhu, ale že jej nevypráví primárně pomocí obrazu. Může zaznívat v hlubších vrstvách.

Ke každé velké osobnosti umění se váže silná legenda. V případě Aliny Szapocznikow bych se nebála označit ji až za mýtus – symfonii, jejíž první věta začíná koncentračním táborem a finálním akordem je smrtelná diagnóza. Thýn se však (na rozdíl od kurátorského textu) dokázal vyhnout jakémukoli patosu, přestože pod povrchem děl probublávají závažná témata jako plynutí času či tělo a jeho konečnost. Ta se v pracích tohoto autora silně projevují od jeho účasti na 11. Manifestě v roce 2016, kdy zde připravil projekt společně s pracovnicí patologického ústavu.

Přesto instalace Tvar, práce a dvě tlustá břicha není prvoplánově existenciální ani nostalgická. Samotný objekt Szapocznikow Grands ventres z roku 1968, jenž se opakuje v celé expozici, je poměrně vtipný a milý, připomínající spíše rozesmátá ústa než nevzhledné tukové polštáře (ostatně sama autorka – s humorem sobě vlastním – plánovala tyto objekty pro průmyslovou výrobu jako skutečné polštáře).

Thýnova hra s dekontextualizací a abstrahováním obrazů má na aktuální výstavě další pokračování. Sama Alina Szapocznikow považovala fotografii za sochařské médium, umožňující výzkum specifických vlastností materiálu. Její termín fotoskulptura by se dal použít i pro díla Jiřího Thýna. Materiální objekty se stávají vizuálním kódem obrazu a naopak, z abstrahované kompozice se vynořuje nová forma.

Jiří Thýn / Tvar, práce a dvě tlustá břicha / kurátor: Adam Mazur / hunt kastner / Praha / 9. 2. – 6. 4. 2019

Foto: Ondřej Polák (Fotoreport zde)