Známkovat hudební, výtvarnou a tělesnou výchovu nedává smysl, shodli se učitelé

Publikujeme shrnutí z lednového Akvária, které se věnovalo tomu, zda známkovat a jak vůbec hodnotit zpěv, kreslení a tělocvik na základních školách. Diskutovali: Peter Chvojka, který debatu o hodnocení výchov otevřel svým textem Umí Meda hada? Leda alternativní magor by ji pochválil, Kateřina Dytrtová z Katedry výtvarné kultury UJEP, Marie Fulková z Katedry výtvarné výchovy PedF UK, Kamil Kotlík z Katedry PPD FTVS UK, Magdalena Westman, lektorka výtvarné tvorby pro dospělé se speciálními vzdělávacími potřebami, komunitní centrum Stéblo, Eva Kleinová-Mašatová, pedagožka a vedoucí školního sboru ZŠ Vratislavova a Jan Prchal z Katedry hudební výchovy PedF UK, učitel na ZŠ s rozšířenou výukou HV v Liberci a předseda Společnosti pro Hudební výchovu. Diskusi moderoval Mirek Hřebecký (EDUin). Audiozáznam debaty si můžete k poslechu stáhnout ZDE.

Diskuse se věnovala především tomu, jakým způsobem hodnotit žáky ve výchovách, aby pro ně dané hodnocení mělo smysl, motivovalo je a rozvíjelo jejich potenciální talent a vztah k předmětu. Umí česká škola hodnotit originalitu a mají žáci právo nebýt v těchto oblastech hodnoceni?

Diskutující se shodli na tom, že klasifikace výchov nedává dobrý smysl. Pedagogický přínos známek z těchto předmětů je podle nich mizivý. Mnohem důležitější je poskytovat zpětnou vazbu v podobě formativního, ideálně pak autonomního hodnocení, které na základě dynamických kritérií reflektuje samotný proces tvorby, a především individuální pokroky žáka.

Hodnocení výtvarné a hudební výchovy částečně komplikuje fakt, že nejsou vyjasněny smysl a hlavní cíle těchto předmětů. „Výchovy jako předměty ve školách brzy zruší, když neřekneme, k čemu je to dobré,“ obává se Kateřina Dytrtová. Navíc podle ní česká škola není schopná hodnotit originalitu. Podle Kamila Kotlíka schopná je, ale není ochotná, v důsledku pohodlnosti a setrvačnosti systému. „Společnost to nevyžaduje,“ dodává Peter Chvojka.

Shrnujeme hlavní argumenty a postoje jednotlivých diskutujících (nejde vždy o doslovný přepis záznamu diskuse):

Peter Chvojka:

• Otázka v názvu dnešní debaty (Máme známkovat zpět, kreslení a tělocvik? Pokud ano, proč?) je položená z hlediska paradigmatu, že by se tedy přece jen něco známkovat mělo. Já si myslím, že minimálně na prvním stupni základní školy by se nemělo známkovat nic.
• Měli bychom si nejprve položit otázku, co to je hodnocení? Jaký je rozdíl mezi autoritou a vzorem? Je třeba si na začátku vyjasnit základní pojmy: autorita, pokora a kázeň, a proti tomu lze postavit (dnes bohužel alternativní) termíny: učitel jako vzor, kreativita a motivovanost.
• Člověk funguje jako trojhlavá bytost, ty tři hlavy mají tři typy inteligence, tyto inteligence se nemají míchat a měřit se dá pouze jedna z nich. Škola by měla rozvíjet všechny tři, ona ovšem vsadila pouze na tu jednu měřitelnou, teoretické poznání, a kolonizuje tím i ty ostatní dvě. Chová se k estetickým projevům jako by to bylo teoretické poznání. Škola ignoruje rozvoj sociální inteligence a známkováním křiví charakter dětí.
• Je potřeba hodnotit? Jsou rodiče, třeba já, kteří říkají, máš právo na to nebýt hodnocen. V českém prostředí je hodnocení vlajkovou lodí moci, je třeba je přeinterpretovat.

Kamil Kotlík:

• • V tělesné výchově se dá měřit vše, otázka je o vhodnosti měření a hodnocení. Školní věk je zlatý věk motoriky, čím mladší člověk je, tím lépe tvarovatelný. Tělesná výchova by nás měla vést k aktivnímu pohybu a psychohygieně. To, co založíme ve škole, s tím fungujeme celý život.
  • Hodnotit tělesnou výchovu ano, klasifikovat na prvním stupni základní školy zcela určitě ne.
  • Je třeba se zaměřit na autonomní hodnocení v tělesné výchově, které probíhá prakticky pořád – týká se prožitku při samotné tělesné aktivitě. Chtěl by to žák prožít znovu? Budeme hodnotit subjektivní pokrok? Aktivitu a zapojení do aktivit?
  • Hodnocení má smysl pouze jako zpětná vazba a té známkováním nedocílíme.

Magdalena Westman:

• • Člověk má bytostně zabudovanou potřebu vyjadřovat se obrazem a slovem.
  • Hodnotit lze znalost dějin umění, část výtvarné výchovy věnovaná tvorbě by ale hodnocena být neměla. Výtvarné umění je oblast, kde se může lidská kreativita utvářet a formovat. Kreativita, která poté prostupuje i do dalších oblastí lidské činnosti.
  • Výtvarná výchova by měla reflektovat ty, ze kterých se jednou stanou malíři, ale zároveň pracovat se všemi ostatními a rozvíjet je podle jejich možností.
  • Měl by být hodnocen zájem a zahloubání.

Jan Prchal:

• • Výchovy by hodnoceny být měly, ale nemluvím o známkování, o klasifikaci.
  • Výchova je dlouhodobý proces, který přesahuje dobu na základní škole, a pokud to děláme smysluplně, projeví se to až v dalším životě. Nelze to klasifikovat na základních školách.
  • V maximální možné míře bychom měli zohlednit individuální dispozice každého žáka. Ne každý je například schopen zazpívat před ostatními sólově. Hodnocení by mělo být v maximální možné míře formativní, individuální a autonomní.
  • Měli bychom v dětech probouzet potřebu setkávat se v dalším životě s uměním. Což česká školní inspekce není schopná zjistit, a proto se to nevejde do jejího hodnocení. To má vliv na styl výuky ve školách. Klíčová je osobnost pedagoga.
  • Probíhá proces revizí RVP, ale je otázka, zda dělat revizi nebo vše udělat úplně jinak. Nikdy bychom neměli připustit, aby výchovy z portfolia předmětů zmizely. Výchovy nejsou v základní škole otázkou talentu. To je základní vzdělávání, kterým musejí projít všechny děti. Je trestuhodné někoho vyčlenit. V životě nejsme všichni první housle, většina z nás jsme trianglisty. Ale i takový člověk může prožít kultivovaný život po stránce umělecké a výchovy ve škole by k tomu měly otevřít dveře.
  • Hodnocení je nutné, protože dítě si nemůže dělat, co chce. Dítě má například za úkol zharmonizovat melodii. Když tam něco třeba úplně dobře neladí, jde o to, zda to je chyba nebo záměr. Hodnocení je spíše zpětná vazba. Pokud ke mně má žák důvěru, můžu mu říct svůj názor. Autonomní hodnocení navíc spočívá v tom, že porovnám posun, který žák udělat během konkrétního období.
  • Všem dávám jedničky, nevidím smysl v tom dávat horší známky, těžko by to žáky někam posunulo.

Kateřina Dytrtová:

• • Podporuji autonomní hodnocení. Žák je veden tak, že chápe, že se hodnocení v procesu tvorby mění, a zároveň je schopen zaujmout stanovisko. Předpokládá to ovšem kontextuálně nastavené kategorie, nastavené učitelem právě „teď“. Jsme schopni ve škole autonomního hodnocení?
  • Odkdy má koláž smysl, abych s ní strávil hodinu a půl času? Výchovy jako předměty ve školách brzy zruší, když neřekneme, k čemu to je dobré.
  • Jak ocenit originalitu? Hodnotit to podle mě nelze.

Marie Fulková:

• • Výtvarná výchova a tvorba je specifická forma kognice. Je to kognitivní předmět. Hodnocení ve výtvarné výchově vždycky probíhá v situaci, která obsahuje řadu proměnných, bez kterých nemůžeme nahlédnout, jak má hodnocení probíhat. Jakou měla učitelka přípravu, co tím sledovala, kam chtěla děti zavést, jak měla strukturované zadávání úlohy? Jaká měla kritéria hodnocení? Odehrálo se tam nějaké závěrečné hodnocení? Když tato závěrečná fáze chybí, nedojde k završení významu tvorby. Dílo je zakončeno teprve tehdy, když projde nějakým diskursem.

Eva Kleinová:

• Co je podstatou uměleckých předmětů na základní škole? Proč je vyučujeme a co bychom od nich měli očekávat? Podstatou hudební výchovy na základní škole by měl být rozvoj lásky k umění a touhy tvořit. A rozvoj touhy k poznání, aby člověk uměl v dospělém věku odpočívat.
• Kdy dítě začne tvořit? Ve chvíli, kdy očekává známku, sází na jistotu, tvořit přestane a přestane do tvorby dávat sámo sebe. Bude naplňovat očekávání učitele.
• Děti ode mě neočekávají hodnocení, ale podporu. Ve školách by mělo učit víc umělců, protože oni rozumí tomu, co to je prezentovat vlastní práci.
• Známkování zpěvu je nejhorším prohřeškem, který můžeme činit vůči dětem.