Puškin řekl, že balet je tanec prováděný lidskou duší. Souhlasíte?
Vždycky jsem nad tancem přemýšlel opačně. Byla to pro mě práce, čistě fyzická záležitost, nic víc. Až teď ho začínám cítit, když jsem na jevišti a vypnu hlavu. V londýnském Královském baletu vypínat nešlo? Ne, tam jsem se jen od třinácti let učil, jak existovat v mantinelech jedné instituce. Pro mě to nebyla tvůrčí práce ani umění.
Kdy jste si to uvědomil?
Začal jsem cestovat po světě, poznával jiné tanečníky a došlo mi, že tady něco nehraje. Oni do své práce mohli promítnout sami sebe, říct svůj názor – a já ne. Bylo to velké prozření. Máte pocit, že vás o něco okradli? Udělali ze mě součást systému, ve kterém o tom, co je pro vás dobré a zlé, rozhoduje někdo jiný než vy. Proto teď chci prostřednictvím své společnosti tanečníkům vrátit hlas. Bohužel jsou takoví, kteří nechtějí, abych s nimi mluvil.
Tomu přece nemůžou zabránit.
Snaží se o to. Popírají, že existuje svět i za hranicemi jejich divadla. Nakonec se ale budou muset přizpůsobit, protože tanečníci pochopí, že je instituce jen okrádají. Nejen o vlastní styl, ale i o peníze. Zjistil jsem velmi brzy po svém odchodu, že se dá jedním vystoupením vydělat mnohem víc než měsíčním účinkováním v Královském baletu.
V Moskvě, kam jste pak odešel tancovat, to bylo lepší?
Když jsem tam přišel, nikdo mě neznal. To pro mě byla velká změna. Hodně jsem si dovoloval. Testoval, co lidé vydrží. Třeba jsem natahoval začátky představení a oni na mě nechali diváky čekat i půl hodiny. To od vás není moc hezké. Věděl jsem, že můžu, tak jsem si řekl – hm, proč ne? Navzdory pověstné baletní disciplíně. Já ji ale mám. Vím, že pokud do něčeho investuju čas, nemůžu to jen tak pokazit. Pozdní příchody jsou obecně můj problém, snažím se s tím něco dělat.
Třeba teď jako šéf společnosti Polunin Ink asi musíte být dochvilný a zodpovědný.
Jsem. V té minulé společnosti, která se jmenovala Project Polunin, jsem se hodně učil. Dělal chyby. Teď už vím, jak na to.
Navíc máte tvůrčí svobodu, po které jste tak toužil. Jaká to byla změna? Stal se ze mě najednou nejen tanečník, ale i byznysmen a produkční. Třeba jsem přišel s kolegy na trénink a nikdo nám nic nediktoval, protože tam prostě takovou funkci nikdo neměl. Zprvu jsme byli zmatení, netušili, jak se chovat. Časem se to srovnalo.
Jaký je tedy další plán?
Chci tu značku co nejvíc semknout s mou osobou, abychom měli sponzory. Pak začnu směřovat pozornost k mladším tanečníkům. Třeba plánuju vypsat granty pro studenty baletu, kteří by na studium jinak neměli peníze.
To byl váš sen? Pomáhat?
Chci, aby se ten systém proměňoval, a to začíná u dalších generací. Je tedy potřeba tanečníky připravovat na to, že přijde věk, kdy už nebudou moct tancovat a budou se muset uživit jinak. Chce to čas, ale jednou se to povede.
Vy jste asi nebyl moc připravený na mediální zájem, který přišel po úspěchu internetového videa k písni Take Me To Church. Je to tak? Vůbec – a dost mě to poznamenalo. Začal jsem sám sebe vnímat zcela odlišně. Psali o mně, že jsem rebel a bad boy, tak jsem na to přistoupil. Možná jsem se rozhodl, že budu ještě horší, než popisují. Dnes už je to všechno jinak.
Sergej Poluninv pěti číslech  - Je mu 29 let. Narodil se 20. listopadu 1989 v ukrajinském Chersonu. - Pětkrát v Praze mezi 17. a 21. dubnem představí své taneční umění ve Foru Karlín - 48 hodin - Pařížský balet mu v lednu 2019 nabídl roli v Labutím jezeře. Kvůli jeho nevhodným příspěvkům na Instagramu ji po dvou dnech stáhl. - Má 3 občanství: ukrajinské, srbské, ruské. Poslední získal teprve loni. - 15. Minimálně tolik tetování má na těle. |
Myslím, že takový dojem stále vzbuzujete ve spoustě lidí.
To máte pravdu. Nedávno jsem byl v USA a pochopil, že mě předchází reputace, se kterou se vyloženě chlubit nemůžu. Bohužel ji zakládají na něčem, co se napsalo před sedmi lety. Proto si taky vybírám kolegy, kteří se zajímají o věci a neodsuzují ostatní na první pohled. Pak vím, že jim můžu věřit.
Režisérovi dokumentu Tanečník, který byl o vás, jste musel věřit hodně. Najednou vás všude sledovaly kamery.
Bylo to zvláštní, ale do ničeho jsem nezasahoval. Chtěl jsem, aby ten film byl režisérovou vizí o mně. Všechny materiály z mého dětství si našli sami. Já jim nijak nepomáhal.
Takže opravdu žádná cenzura?
Vůbec ne. Je to přece jeho pohled na mě, nečirá pravda. Kdyby to natočil někdo jiný, mohl to být zase úplně odlišný pohled a film. Prostě jsem mu věřil.
To může být někdy těžké.
Ano, ale co nám zbývá? Jak jinak chcete udělat jakékoliv rozhodnutí v životě? Já věřím svému vnitřnímu hlasu, ale samozřejmě se také držím hesla důvěřuj, ale prověřuj.
Tento vnitřní hlas vás vede i na jevišti?
To je intuice. Když jsem dostával nové role, mohl jsem si hned začít načítat knihy a rešeršovat podrobně historii daného autora nebo představení. Já to nedělal. Raději jsem doufal, že emoci, kterou mám na jevišti zahrát, nakonec někde objevím.
To je hodně sebevědomý přístup k věci.
Víte, já s klasickou školou skončil ve dvanácti letech. Nikdy jsem nic nečetl, moc mě to nezajímalo. Hudba pro mě taky nic neznamenala. Poslouchal jsem jen tu, na kterou jsem měl tančit. A přesto jsem vždycky dokázal mít jasnou představu o tom, co mám tancovat. Je to instinkt. Jedna moje sponzorka a obdivovatelka mi tehdy po představeních psala děkovné zprávy, jak prý spatřovala v mém výkonu poselství pravdy a moudrosti. A já jí jen odepsal – ale tomu se říká herectví. Není za tím nic složitého.
Tančí v hollywoodských filmech
Vy se teď snažíte proniknout do světa filmu. Hrál jste v nové adaptaci Vraždy v Orient Expresu i akční Rudé volavce.
Ano, připadal jsem si trochu nemístně, když jsem najednou seděl vedle Judi Denchové nebo Willema Dafoea. Znovu jsem musel použít intuici, nic jsem nestudoval. Filmům teď podle mě chybí představivost. Všechny se snaží být příliš skutečné, což je často depresivní. Mám rád staré muzikály, jejichž tradici bych chtěl oživit.
Ve filmu jste si ale už zatancoval. V Rudé volavce dokonce po boku Jennifer Lawrence.
To je pravda. Byla šikovná a zvládla celou taneční sekvenci sama. Ani jsme spolu netrénovali. Existuje taneční krok nebo pohyb, který by Sergej Polunin neuměl? Myslím, že od mých sedmnácti ne. Naučil jsem se vše. Od dětství jsem hodně trénoval, takže když jsem přišel do Královského baletu, už jsem všechno uměl.
Pomohla vám k tomu gymnastika, kterou jste v dětství dělal?
Ano, ale z mé zkušenosti je ještě náročnější než balet. Je to krásná disciplína, líbí se mi na ní týmová práce, ale protože nerad soutěžím, rozhodl jsem se jí dál nevěnovat. Ty soutěže mě štvaly.
V dokumentu o vás je vidět, že si rád před tancem pomůžete podpůrnými prostředky. Ačkoliv jsou nezávadné, ve sportu by to asi nešlo.
Uvolňuju si tak mysl a koncentruju se. Celý výkon začíná v mé hlavě. Pořád ještě před vystoupením užívám guaranu, ale je to spíš rituál. Stejně tak bych mohl klepat na dřevo.
Obdivuje Putina Krátce po realizaci rozhovoru v listopadu 2018 si Sergej Polunin nechal na hruď vytetovat podobiznu Vladimira Putina. V příspěvku na svých sociálních sítích pak některým médiím vyčítal, že se k ruskému prezidentovi nechovají férově. Sám uvedl, že když spatřuje Putina „vidí světlo“.  |
Myslíte, že dokáže tancovat každý?
Každý má tanec v sobě. Podívejte se do klubů. I lidé, co nejsou na parketě, si podupávají nohou pod stolem. Tohle mě vždycky přinutí zamyslet se, proč tančíme a co to je za jazyk. Rozhodně je to jazyk, který se lidé ostýchají používat. Obzvlášť na veřejnosti. Souvisí to s tím, co nám společnost vštípí jako standard. Je stereotypní myslet si, že tancovat se může jen tam, kde je pro to určené místo. Takže tanec na ulici by měl být zcela normální. V Los Angeles nebo New Yorku to tak je. Já si také nejprve myslel, že ti lidé, co tancují na ulici, jsou blázni, ale brzy jsem si na to zvykl.
Měl by mít tanec větší prostor ve výchově i školách?
Ano, je to zdravé a meditativní. Každé ráno se vzbudím a tři čtvrtě hodiny jen tak nespoutaně tančím, pohybuju se. Je to základ, který dá každému dni smysl. Něco jako očista, než se pustím do světa.
Co když na to není prostor?
Jsem nevrlý, není mi dobře. Zahřívám se tak a nabírám energii, celý den mi pak proudí krev v těle zrychleně. Kdybych to dělal třeba večer, nemělo by to žádný smysl. Neumím si představit, že bych s tím někdy přestal.
Jednou to asi přijde.
Ano, ale prozatím je moje svalstvo zvyklé na takovou zátěž, že nemůžu jen tak ze dne na den přestat. Všechno by mě pak bolelo.
Satori, se kterým přijíždíte do Prahy, se překládá jako probuzení, osvícení. Zatančíte divákům i slavný tanec z internetu k písni Take Me To Church, který probudil vás?
Sice to není součást Satori, ale asi jej předvedu. Tančím jej pokaždé jinak. Jdu na jeviště a doufám, že tam najdu nějakou emoci. Někdy přijde a někdy vůbec. To si pak říkáte – sakra, co tady vlastně dělám?
Mluví se o vás jako o legendě, cítíte se tak?
Samozřejmě!
Nějak vám nevěřím.
Ne, necítím se výjimečně. Nevěřím na legendy. Existují jen lidé, kteří chtějí dosáhnout určitých cílů a obětují tomu všechen svůj čas. Pak se může splnit úplně cokoliv.
