Poslední plavba Karla Zřídkaveselého

Blanenský pomník obětem 1. světové války z let 1914–1918 nese téměř osm desítek jmen mužů, kteří položili svůj život v největším válečném konfliktu své doby. Jejich hroby jsou dnes rozesety od Srbska, přes Halič až třeba po italské Dolomity, další podlehli svým zraněním a nemocem v polních lazaretech.

Jedno jméno na tomto smutném seznamu se však ostatním případům poněkud vymyká. Jde o Karla Zřídkaveselého, muže, který sice nebyl přímo blanenským rodákem, ale valnou část svého krátkého života v Blansku prožil. Tomu se totiž dostalo cti plavit se a bojovat na palubách válečných lodí Jeho Veličenstva rakouského císaře. A tam také nakonec nalézt svůj osud.

Jméno Karla Zřídkaveselého je jedním z celkem osmasedmdesáti jmen, které najdeme na jedné z osmi pamětních desek Pomníku obětem Velké války na náměstí Svobody v Blansku. Foto: J. Franchi

Nelehký osud nemanželského dítěte

Karlu Zřídkaveselému věnoval krátkou zmínku již Josef Pilnáček ve svých Pamětech města Blanska a okolních hradů. Bohužel nepřesnost a zkratkovitost jím tehdy získaných údajů nedovolila zmapovat tento zajímavý životní příběh podrobněji. Dnes s odstupem sta let od Karlovy smrti tak máme poprvé šanci s pomocí archivních materiálů tato bílá místa částečně zaplnit.

Pilnáček sám si nebyl zcela jistý, zda se Karel Zřídkaveselý narodil v Kojetíně na Moravě, nebo v Kajetíně na Vysočině. Také datum jeho narození neuvádí ve své knize přesně. Dnes ale můžeme říci naprosto bezpečně, že Karel se narodil 29. listopadu 1893 v Kojetíně na Přerovsku svobodné matce Františce Zřídkaveselé, toho času služebné, dceři Karla Zřídkaveselého, slévače z Blanska a jeho manželky Františky, rozené Konečné. Jméno otce zůstalo v kojetínské matrice nevyplněno. To bylo v té době nezvyklé i u nemanželských dětí, které již tehdy přicházely na svět poměrně často.

O nuzných poměrech Karlovy matky vypovídá i to, že její syn se nenarodil v žádném měšťanském obytném domě, nýbrž ve stavení Antoníny Petrovské, kojetínské porodní báby. Kmotrem se mu při křtu 1. prosince 1893 stal hospodářský správce Gustav Dittrich. Jaký byl jeho vztah k matce dítěte, není z dochovaných dokumentů známo.

Život chudé svobodné matky s malým dítětem nebyl nikdy, a tím spíš na přelomu 19. a 20. století, určitě snadný. Snad i proto se Františka později provdala a pod jménem Marküsch se usadila v Laa an der Thaya. Můžeme říct, že o syna zřejmě příliš velký zájem nejevila. Svědčí o tom fakt, že o desetiletého Karla se od roku 1903 staral její bratr Antonín Zřídkaveselý, zaměstnanec továrny K. & R. Ježek žijící v Blansku se svou ženou Filomenou v Korunní ulici č. 410 (dnes Hybešově). Strýc a teta tak chlapce ve skromných, ale přesto pro něj jistě lepších poměrech, než jaké zažíval dosud, vychovali a také jej dali do učení na zámečníka v blanenských železárnách.

Technicky zdatný voják z Blanska ve službách K. u. k. Kriegsmarine

Právě Karlova profese zručného zámečníka předznamenala i jeho další osudy. Když vypukla v roce 1914 světová válka, vznikla okamžitě v celé rakousko-uherské armádě obrovská poptávka právě po technicky zdatných kádrech. Moderní válka vyžadovala i vojáky s moderním, tehdy zejména průmyslovým, vzděláním a zkušenostmi. A tak zatímco muži z většinou ještě zemědělského Boskovicka rukovali k pěchotě, jezdectvu nebo trénu, byl již tehdy naopak velký počet mužů z Blanska a okolí díky svým profesím zařazován k službám, které vyžadovaly tu nejvyšší míru odbornosti.

Vysoká úroveň českých technicky vzdělaných vojáků se začala již těsně před válkou projevovat i v rychlém nárůstu jejich počtu v řadách rakousko-uherského válečného námořnictva. Téměř každý desátý námořník před vypuknutím války byl Čech, u technicky nejnáročnějších zbraní, jako byly ponorky, námořní letectvo nebo dělostřelectvo se tento poměr zvyšoval dokonce až na jednu třetinu. I mezi důstojníky sloužilo asi dvacet procent Čechů a mezi námořními lékaři dokonce ještě o deset procent více. Také u poddůstojníků byl tento počet obdobný. Nepřekvapí nás proto fakt, že po dvacetiletém Karlovi, stejně jako asi po tisícovce dalších mladých Čechů, hned při mobilizaci „sáhla“ K. u. k. Kriegsmarine.

Ponorka S. M. U. 23 vyplouvá z přístavu. Foto: Wikipedie

Karel Zřídkaveselý tak již v prvním válečném roce narukoval k 14. námořní rotě Seemarinekorpsu v Pule, a to pod námořním evidenčním číslem 4 915. Námořní sbor a jeho jednotlivé roty byly domovskými útvary, od nichž byli muži po skončení základního výcviku přiřazováni na konkrétní místa k službě na moři či na břehu. Rakouské námořnictvo čítalo po skončení mobilizace téměř 34 000 mužů, z nichž asi 19 500 sloužilo na bojových plavidlech.

Bohužel celou jeho kariéru u rakousko-uherské maríny dnes již podrobně zrekonstruovat nemůžeme, protože v 80. letech 20. století byla v pražském Vojenském historickém archivu zcela nesmyslně skartována evidence téměř 5 000 (!) českých námořníků. Jisté však je, že Karel v námořnictvu dosáhl v roce 1918 poddůstojnické hodnosti „elektroquartiermeister“, což odpovídá ekvivalentu četaře elektrické služby, a stal se členem posádky nové rakouské ponorky S. M. U 23 (pozn. aut.: Zkratka S. M. U. znamená „Seiner Majestät U-Boot Nr. 23“ – ponorka Jeho Veličenstva č. 23.)

(pokračování příště)

Jiří Kučera