Článek
A bylo to šťastné rozhodnutí. Zkušený dramatizátor Jan Vedral vyšel z knižní filmové novely v překladu Zbyňka Černíka a našel v ní scénický potenciál i téma rodiny držící za všech okolností při sobě, rodiny, jež nabízí pestrou galerii postav s jejich lidskými hříchy i ctnostmi. A také otázku, jak obojí od sebe odlišit a posuzovat.
Vedral i režisér Pavel Khek skládají z mozaiky klíčových scén novely dramaticky vděčný obraz kontrastu uvolněného prostředí divadelnické rodiny Ekdahlových a fanaticky přísného řádu biskupa Vergéruse, za něhož se Emílie Ekdahlová provdá po smrti hlavy rodiny a v jehož domě trpí obě děti, především fantazií obdařený desetiletý Alexandr.
Tereza Terberová (Fanny) a Viktor Javořík (Alexandr) jakožto protagonisté inscenace Divadla na Vinohradech
Toho ztvárnil mladý herec Viktor Javořík. Nehraje dítě, ale jeho opravdovost, revoltu, absolutní city a trýznivé otázky adresované Bohu. A daří se mu dosáhnout značné autenticity. Podobně i Tereze Terberové v roli Fanny.
Konkrétně, s přesně volenou zkratkou a charakterizačním detailem ztvárňují své postavy prakticky všichni herci početně obsazené rodinné fresky.
Mile nepraktický a svému synovi dědictví fantazie předávající Oskar Ekdahl Jana Šťastného je spíše než manželem třetím dítětem Emílie Ekdahlové. Tu hraje Andrea Elsnerová jako ženu, již nenaplněné ženství zavede do tragického vztahového omylu.
Regina Rázlová (Helena Ekdahlová) a Zuzana Vejvodová (Maj) v jedné z intimních scén inscenace Fanny a Alexandr
V roli biskupa Vergéruse vytvořil Daniel Bambas působivou studii fanatika pravdy. Ale je tu i laskavá Helena Ekdahlová, kterou Regina Rázlová obdařuje všeobjímajícím pochopením i úsměvně ironickým údivem nad babičkovskou rolí, po jejím boku pak herecky zajímavý Izák Jacobi Svatopluka Skopala.
A nelze pominout i oba Oskarovy bratry – rujného, obžerného a dobrosrdečného Gustava Adolfa v podání Igora Bareše a žlučovitě sebetrýznivého Karla výborného Ivana Řezáče. A bylo by možné pokračovat k dalším dobře uchopeným postavám.
Jan Šťastný (uprostřed) jako Oskar Ekdahl
Ne že by inscenace neměla i své problémy, její druhá část upadá do popisné topornosti použitím zbytečného mobiliáře (loutkový Bůh, masivní cela pro Izmaila) a ztrácí tak na magičnosti, prostotě i temporytmu.
A závěr jakožto happy end zalitý vidinou zářné budoucnosti postrádá stíny prožité hrůzy.
I tak je ale Fanny a Alexandr rodinným plátnem, jaké vinohradské scéně sluší a které nepostrádá výpověď, emoce, humor, a především kvalitní herecké výkony.