Ani ve svém věku nechce být Jiří Dunaj důchodcem. „Důchod beru, to jo, ale mám sedět doma, dívat se z okna a počítat, kolik aut projede?“
Dodal, že kdyby ho tolik nebolela kolena, bylo by to dobré. „Už před dvaceti roky mě doktoři honili na jejich výměnu, ale poslal jsem je do háje. Chodím co půl roku na injekce a žiju.“
Poškozená kolena má samozřejmě z fotbalu, s kterým začínal v Tatranu Ostrava. „My jsme ještě kopali těžkými balony, napitými a na škváře. Dnešní fotbalisté ani nevědí, jaké mají podmínky. Dneska mají samé umělky, všechno. A nehrají, jak by měli...“
Pravidelně jezdí na zápasy Vítkovic a Havířova. „Ale jen když jsem tady,“ upozornil. Často pobývá v Neratovicích, kde končil trenérskou kariéru a kde byl i šéfem celého klubu. Tam se nyní věnuje mládeži.
Pořád je v kontaktu se svým někdejším dlouholetým asistentem Josefem Kalusem. Společně s Vítkovicemi v roce 1981 vybojovali postup do 1. ligy a dali základ jedinému mistrovskému titulu, který klub už bez nich získal v roce 1986. „Dohodli jsme se, že letos spolu vyrazíme i na dovolenou, do Baška Vody, do Chorvatska,“ přiznal Jiří Dunaj.
Vítkovice jsou jeho klubem číslo jedna. „Prožil jsem v nich nejdelší část své kariéry. Od dorostu, kdy jsme byli mistry republiky (1971), až po muže. Třikrát jsem se do klubu vracel. Odsud jsem šel na dva roky do Olomouce.“
Z ní na rok zamířil do kyperského Limassolu. Poté byl v Havířově. „Ale jen měsíc,“ upozornil. „Z něj mě vykoupily Vítkovice, protože byly poslední. A tak jsme se zase s Kalusem vrátili a skončili někde kolem osmého místa.“
U vítkovického mužstva byl dva roky ve druhé lize a sedm v první. Naposledy v roce 1993. „Moc rád vzpomínám na derby s Baníkem. Ty zápasy měly vždy atmosféru, i před časem ve druhé lize.“
„Kropit hřiště? To bylo jen jednou“
Jiří Dunaj a Josef Kalus byli pověstní, že před každým zápasem vydatně kropili hřiště.
„To bylo jednou,“ namítl Dunaj. „Na Spartu. V poháru. Sparťané přijeli v době, kdy tři týdny nepršelo. Bylo sucho, horko. S Kalusem jsme přemýšleli, co uděláme. A Pepu napadlo: Zalejeme hřiště. Správce nás málem přizabil, když jsme mu to řekli. Ale dali jsme mu dvě flašky a celou noc i dopoledne hřiště kropil. Sparťani přijeli odpoledne, vlezli na hřiště vyzkoušet trávník a ten nikde. Byla to samá voda. Josefa se ptali, co se stalo, když nikde nepršelo. A Pepa jim říkal: Nebudete věřit, najednou se tu ukázal takový mrak a všechna voda spadla na to hřiště... Sparta byla zvyklá ťukat si míč po zemi, ale to na podmáčeném hřišti nemohla. My jsme do toho buchli a hurá za balonem jako na vesnici. Vyhráli jsme 2:1.“
Takže vážně je to pomluva, že hřiště pravidelně podmáčeli?
„Správce by nám to častěji ani nedovolil, protože to znamenalo plno práce. Ještě nebyly zavlažovací systémy. Asi to o nás roztroubili sparťané. Byli naštvaní jak sviňa.“
Vítkovické boje o postup
Jiří Dunaj zavzpomínal, jak Vítkovičtí dlouho marně bojovali o postup do první ligy.
„Trvalo to dvacet devět let. A měli smůlu. Když postupoval jeden, byli druzí, když dva, skončili třetí... A pořád dokola. A po letech hráli doma s Viktorkou Žižkov, která byla beznadějně poslední. Potřebovali jsme vyhrát. Poločas byl 0:0. Žižkovský stoper Procházka, který už měl 47 roků, šel za našima klukama, aby mu něco dali, že to vzadu zařídí... Poslali ho do prčic a skončilo to bez branek. Přitom na stadionu už byly připravené oslavy – mažoretky, banket. Místo toho fandové vykopali hrob... Ostuda.“
Poté Jiří Dunaj v roce 1979 poprvé převzal Vítkovice coby hlavní trenér. „Vedení řeklo, že nemusíme mít žádné cizí trenéry, když jsme zase nepostoupili. Tehdy jsem vedl dorost, a tak mě foukli k prvnímu mužstvu. Musel jsem nechat učení na učilišti, to už pak nešlo, a za dva roky jsme postoupili přes Teplice.“
V roce 1981 v souboji vítězů české a moravské skupiny tehdejší národní ligy Vítkovice přešly přes Teplice 1:0 a 0:0.
„Bylo to o fous,“ řekl Dunaj. „První zápas jsme hráli doma. Pršelo. Vody plno. Oni měli chlapiska, vysoké stopery. Jenže my jsme měli vpředu malého Kokeše. Ten měl tak metr čtyřicet aji s lužkem. V té vodě lítal jak blázen a obránci si s ním nevěděli rady. Utekl jim a dal gól. Jenže jet s tak těsným náskokem do Teplic nebylo dobré. Tam nám postup vychytal Zápalka. Kdyby na něj kopali tři dny, tak by mu gól nedali. Kde stál, tam ho trefili. A před ním byli stopeři Lišaník a Moravčík. Přes ně nešlo projít.“
Gól z půlky
Právě Ján Moravčík dal jeden z nejkrásnějších gólů vítkovické historie. „To jsme hráli na Dukle,“ vyprávěl Jiří Dunaj. „Domácí faulovali na půlce přesně na půlkruhu. Moravčík si postavil balon. Když jsem to viděl, tak jsem Pepovi (asistentu Kalusovi) říkal: Snad ten blázen nechce střílet rovnou na branku. A než jsem to dořekl, vystřelil. Netolička si v brance Dukly ještě nasazoval rukavice a už měl balon ve vinklu. Gól z půlky. To jsou věci, na které člověk nezapomene.“
„Ve Vítkovicích jsem prožil nejdelší část své kariéry. Od dorostu až po muže.“ |
A zmínil i dalšího stopera Milana Lišaníka. „Chlastal, kouřil jak fabrika, ale když vlezl na hřiště, byl nejlepší. V Teplicích jsem na něj narazil, jak těsně před zápasem kouří. Říkal mi: Trenére, to musíte furt chodit za mnou... Musím si dát cigáro, jinak nebudu hrát.“
Zajímavý hráč byl podle něj i Miroslav Gajdůšek. „To byl čípek. Přišel nás posílit z Dukly. Když svítilo slunko, říkal, že je to na h...o. Zima špatná, léto špatné. S ním byla těžká práce, ale fotbalista to byl.“
„Opřít jsem se mohl o zábradlí“
Pověstný je i Dunajův výrok po prohře se Slovanem Bratislava 1:2. „Novinář se mě ptal, o co jsem se v tom zápase mohl opřít... Leda tak o zábradlí, odpověděl jsem. On to napsal a pak mi jeden hráč říkal: Trenére, když mi je blbě, tak si na to vzpomenu a musím se smát.“
Dunaj si svou dobu s fotbalem pochvaluje. „Teď všechno létá v milionech. Jako trenér jsem za postup do ligy dostal dvacet tisíc korun, což byly slušné peníze. Kolik brali hráči, si už nepamatuji, ale teď... Přijede jakýsi šňůrkař dožít do Sparty, nějaký Biabiany a řekne mně se v té Praze tak líbí... Za ty miliony by se mi tady také líbilo žít.“
