FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Rok se sešel s rokem a ve stodůleckém Mlejně se opět uskutečnila dvě předkola pražské Porty, opět organizovaná Maruškou Navrátilovou, opět moderovaná Petrem Bohuslavem a Petrem Křivohlávkem a opět zvučená Pájou Jindrákem. Porota byla tentokrát v sestavě Miloš Keller, Jana Tippmanová, Jan Komín, Petra Zámečníková a Adam Pavlíček. Soutěžících bylo naplánováno asi 30, ale nemoci řádily, takže se nakonec utkalo 23 soutěžících, převážně folkových sólistů. V Praze byla vypsána, kromě tradičních kategorií, také soutěž o Pražskou placku smíchu. Interpreti ale asi neslyšeli úplně přesně, a tak si kritéria nějak deformovali – viz níže.

Otevíral Hanz Šundis, trochu mu nesedly rýmy do melodií, hlas usadil až ve třetí skladbě, působil vtipně a odvázaně, ale jiní ho překonali. Ale třeba za 3 - 5 let, kdo ví. Neměl by vysvětlovat, o čem písně jsou. V textech se objevila PRDEL. Radek Mrzena představoval spíše komornější typ písničkáře, trochu obracel přízvuky a nefrázoval vždy úplně přesně. Osciloval mezi vtipem a popisným vtipem, v textech měl PÉRO A SERU. Olda a spol. připomínali rockery, které na rockových scénách nechtějí a tak se šli vyplakat na scénu folkovou. Naléhavost projevu se měnila v hospodský křik, výslovnost mnohdy nepřesná až nesrozumitelná, zbytečně písně natahovali mezihrami a rozhodně hrál každý z tria něco jiného podle toho, kdo se řídil a neřídil rytmem cajonisty. V textech byl pouze jeden sledovaný výraz, a to ZVRACENÍ. Tereza Jakobová začíná být ostřílenou, osobitou a zkušenou písničkářkou se zajímavým výrazem, ani ona neopomněla sledované slovo, tentokrát SOULOŽIT. První kapelou byli Šolc Boys. Přivedli si s sebou početné publikum, a tak do finále postoupili hlasy diváků. Hráli standardní bluegrass, kdekoliv na nesoutěžní přehlídce by to bylo super, do soutěže je třeba přeci jen přinést více než rutinu, byť rutinu v tom nejlepším slova smyslu. V rychlosti této muziky jsem nepostřehl hledaný výraz. Čtvrt na smrt byl sólista, který ve mě vyvolal deja vu v podobě jednoho soutěžícího z doby před 10-20 lety. Pauzy mezi písněmi byly na tom vystoupení nakonec to lepší.  Navíc ale bodoval i v mé soutěži. Z hlediska terminologie zvítězil na celé čáře: ŠUKAT, POSRÁNÍ, KOKAIN a TY VOLE. Další skupina – Vrak – přinesla příjemnou melodickou muziku, hranou se zaujetím, a to zaujetí jim vyneslo u poroty postup z posledního postupového místa. Opět zpívali z hlediska mého průzkumu o ničem.

Jan Polanský měl příjemný hlas, pokud se nenutil do drsného chrapláku. Jinak byl přirozený a nezdržoval délkou skladeb. Ale přeci jen jistý výraz chyběl. Krotký byl i ve sledovaných kritériích, ale přeci jen se něco našlo: KAPR ŽUŽLÁ. Následující Mexické saně, hrající melodický folk, by potřebovaly sezpívat vokály a držet se vlastní tvorby. Jejich parodie Zelený expres měla snad všechny nectnosti nesecvičeného projevu. Ale měli stylové klobouky, leč na vystoupení si je dva z tria odložili. V hledání zajímavých slov jsem neuspěl. Pak nastoupil Michal Knébl. Předvedl trojici krátkých písní, či spíše veršovaných popěvků, a jednoznačně dostal od poroty i publika Placku smíchu toho večera. V mé soutěži se uplatnilo pouze slovo PRDEL v průvodním slově. Pak nastoupilo MeziMěsto – skupina, ze které roste jasně hvězda. Jindy jsem je ještě sledoval s rozpaky a napětím, nyní to byla jistota. Aby nepřišli v mé soutěži zkrátka, započítám jim slovo BROKOLICE. Předposlední soutěžící prvního večera, Pavel Kavka, předvedl dynamický zpěv, ve vyšších pasážích trochu nejistý, ale to se vyřeší časem a cvičením. Jeho Skřítek připomínal Pohádku Karla Plíhala. Výrazivo v pořádku. Nu, a nakonec zadumaně folkový Karamelový karavan. Porta je soutěž interpretační a k interpretaci patří i mimika a gesta – pro příště (taky postoupili) dejte zpěvačce něco do ruky, nebo jí je svažte. A i když hrajete a zpíváte o, řekněme, nepotěšitelných stránkách žití, nemusí se zpěvačka tvářit jako když jí bolí zuby. V podstatě jsem se na muziku nemohl soustředit, jak jsem sledoval cvičení s končetinami. Ale něco jsem přeci jen slyšel – otevřená A a E, zejména ve výškách, kde se přidávala i nedbalá výslovnost. Do mojí soutěže nepřispěli.

Druhý den otevíral bezprostřední a osobitý David Šitavanc a hned prozradím, že získal Placku smíchu opět od poroty i publika a, tak jako Knébl včera, neměl v tento večer konkurenci. To trochu svědčí o nedostatku humoru v naší muzice, ale nešť. Znělý hlas, umí měnit polohy a výrazy bez křečovitosti. Do mojí sbírky přispěl také vrchovatě: ONANUJI, SEX, PRDEL. Pavel Kovář zpíval jako když uniká pára, nevýrazný, obrácený do sebe. Kytara mu jde lépe, to ukázal pak v následujícím vystoupení, kde doprovázel asi nejmladšího soutěžícího Roberta Zimu. Byla znát jeho praxe z karaoke, včetně odkoukaných manýr ve zpěvu. Kromě výslovnosti by měl začít chodit na hodiny zpěvu k nějakému učiteli, protože hlasové dispozice má, ale jako samouk se spíše zkazí. Pokud bych opět přirovnal, tak jistý Sagvan T. před čtyřiceti lety. Následující Viktor Šauer předvedl blok, který by kolega Balík nazval Panychida za mrtvá housátka. A když už jsem u těch přirovnání, tak následující Altum sice přišel v kostýmech, soustředil se na středověkem inspirovanou muziku, ale zněl jako „Klíč po morové ráně“. Pravda, byli duo, ale… Ale i ve dvou lze sezpívat hlasy a udržet rytmus. Vladimír Černý by měl především pilovat výslovnost, zejména tradiční A a E, místy se ztrácela i srozumitelnost. Pak přišla další kapela Ve čtvrtek v pět – od prvních tónů bylo jasné, že mají postup jistý a já si jen říkal, proč tak neznějí i na desce?

Příjemným osvěžením v kategorii sólistů byl Dan Koubek – řemeslnou stránku muziky měl zvládnutou, a tak se mohl soustředit na projev. Nabídl mírný jazzík s kytarou, trošku připomínal Ondřeje Havelku nebo Ivana Mládka v jazzové poloze. Jestli jste se báli, že jsem na svou anketu zapomněl, tak ne, jen předchozí soutěžící ničím nepřispěli do mojí sbírky, už jsem trochu klesal na duchu. Marná snaha byla poplatná svému názvu – zpěvačka by si měla hlídat mikrofon, občas zpívala mimo něj. Housle, upřímně řečeno, v této podobě a instrumentaci spíše rušily. Ale měli dobrou rytmiku a potěšili mě: STAŽENEJ ZADEK a započítal jsem jim i ŇADRA. Nu, a nakonec Veronika Wildová, odlišná tím, že použila klávesy. Ovládá je s jistotou, právě tak jako svůj hlas a také s každým rokem zraje. Škoda, že se shodila populistickou agitkou na politické téma, která jistě vyvolávala záchvaty smíchu u publika (na Knébla nebo Šitavance to ovšem nestačilo), ale do mé sbírky přispěla hned třikrát slovesem POSRAL.

Nu, a bylo odsoutěženo. Výsledky znáte z jiného článku na FT. Já jen prozradím jeden údaj ze zákulisí poroty – plný počet možných bodů získali tři soutěžící: Dan Koubek, Ve čtvrtek v pět a MeziMěsto. Jen o půl bodu méně měli ještě David Šitavanc a Veronika Wildová. Tak si přijďte poslechnout a posoudit, jak porota vybrala jedenáct soutěžících, 11. dubna od 18,00 do Mlejna.