Youri Vàmos: Dělat choreografii a být choreografem jsou dvě odlišné věci

V Divadle J. K. Tyla, na jeho Nové scéně, připravuje světově proslulý choreograf Youri Vámos svůj balet Červený a černý podle slavného Stendhalova románu, s hudbou sira Edwarda Elgara. Světovou premiéru měl v roce 1988 v Dortmundu pod názvem Julien Sorel, později byl inscenován i v Bonnu, Lipsku a Düsseldorfu. Nyní bude mít 16. března 2019 svoji českou premiéru v Plzni.

Když Youri Vàmos – drobný charismatický muž s kučeravými vlasy a živýma očima přišel do foyer Velkého divadla v Plzni na tiskovou besedu, jako by vnesl do prostoru uvolnění a pohodu. Tento „nejlepší choreografický vypravěč současnosti“, jak jej označila knižní edice Historie tance dvacátého století, naslouchal oficiálnímu úvodu konference v řeči, kterou nezná, se sympatickou zvídavostí. V jiskřivých očích plných zájmu a troufám si tvrdit i zvědavosti, jste nepostřehli nudu, jen živé vyčkávání. A že ono šibalství, které v nich zahlédnete, není náhodné, si potvrdíte při osobním setkání, když s ním začnete hovořit. Je neuvěřitelně bezprostřední, naslouchá se zájmem a s nelíčeným živým zájmem a otevřeností také odpovídá. Rád se směje a velmi brzy zjistíte, že s tímto mužem se rozhodně nemůže nikdo nenudit. Hovoří se zaujetím a se zanícením.

„Když hrajete velké, náročné dílo, nikdy nesmí dění na jevišti ustrnout. Každý pohyb má svoji důležitost a kroky nikdy nesmí být nudné. Pak by po chvíli začal nudit děj. Po tanečnících to můžete vyžadovat, ale nemůžete je to naučit. Amen,“ zasmál se Youri Vàmos a ukončil tak svou se zápalem pronesenou řeč. Jako by ho najednou napadlo, jestli nemluví příliš dlouho a příliš vážně.

Kdy jste se setkal poprvé s Červeným a černým a Julienem Sorelem?
Když jsem byl menší, na nočním stolku doma jsem viděl tento Stendhalův román. Maminka mi řekla – to není pro tebe. Samozřejmě jsem si ho přečetl. Zamiloval jsem se do něj. Později jsem se zamiloval do hudby Edwarda Elgara. A ještě později vznikl tento balet. Bez zamilování nejde vytvořit umělecké dílo. Bez lásky a bez erotiky nemůžete udělat balet. Macbeth je drama, je to opera – ale balet? Udělat jej jen kvůli tomu, že se lidé nenávidí? Ne – v baletu musí být láska. Každý milostný příběh má tisíce podob a existuje tisíce možností, jaký může být.

Čím si vás získal Červený a černý?
Všichni zde jsou nevinní a každý je vinen. Ženy si přejí mít více, než mají, jsou nespokojeny s tím, co mají. A Julien Sorel je kluk z dnešní vesnice, chce něčeho dosáhnout, dostat se na výsluní. A má jen několik možností a cest, jak se tam dostat. Mohl být buď duchovním, nebo vojákem. Mohl, a nemusel jít přes mrtvoly. Tak jako lidé dnešní doby.

Proč právě Elgarova hudba k Julianu Sorelovi?
Ano, já vím – francouzský příběh a anglická hudba! Miluju Elgarovu hudbu a vnímám to tak, že hudba nemá vazbu k zemi a příběh Juliana Sorela také ne. Tento příběh i hudba jsou mimo místo i čas.

Oslovuje vás při přípravě inscenace spíše příběh, nebo hudba?
Pro každý nový balet musíte mít základ v literatuře, musíte si připravit koncept, najít hudbu… Je těžké říci, co mě osloví víc – musím k příběhu najít hudbu tak, abych neměl strach, že by mi najednou chyběl krok. Mám hlavní, nosná hudební témata a k nim pak doplňuji další a další hudební sekvence. Poslouchám nové a nové nahrávky a vybírám… Hudba je pravděpodobně důležitější, ale nemusí to tak být vždy. Dirigent vidí v partituře matematiku, když poslouchám hudbu já jako choreograf a režisér, vidím obrazy. A to je pro moji práci zásadní.

Existuje téma, které vás oslovilo nejvíce?
Nemohu říci, že by existovalo jedno jediné. Lákají mě výjimečné příběhy, mezní situace, které se odehrávají v naší mysli, v naší nekonečné fantazii. A zůstávají v naší hlavě. Naštěstí v běžném životě se až tak často nedějí. V divadle je přece vždycky ze všeho nejlepší někoho zabít, nebo na jevišti umřít! Líbat na jevišti už tak zajímavé není – na rozdíl od reality!

Nenajde se přece jen jedna zápletka, lidský typ, který by vás zajímal víc, než jiné?
Vlastně ano – téma zapírání vlastní identity. Lucidor a Arabella Hugo von Hofmannstahla. Podobně jako v Cyranovi z Bergeracu, kdy se hlavní hrdina skrývá a mluví za někoho jiného. Na těchto látkách je zajímavé právě ono zapírání sebe sama a předsudky, které panují a ovlivňují naše přijímání skutečnosti.

Toto Hofmannsthalovo téma jste zpracoval pro brněnský soubor. Vaše choreografie tančí baletní soubory na celém světě. Jak se mění představení, když se hraje na jiných scénách s jinými soubory?
V každém souboru najdu ty, kteří nejlépe vystihují charakter role. Ale je samozřejmé, že v různých souborech najdete různé charaktery, typy tanečníků. Dílo pak projde určitými změnami, choreografie se v určitých momentech změní a upraví podle možností souboru. A tato práce začíná na první zkoušce a pokračuje až do premiéry.

Pracoval jste s tanečníky po celé Evropě, v USA i Austrálii. Liší se přístup souborů k práci na inscenaci? Je například jejich empatie s choreografem či jejich snaha na různých místech světa odlišná?
Hlavní města, metropole, mají všeobecně velkou kvalitu tanečníků. Ale to samo o sobě vůbec nic neznamená. Na jevišti se při inscenacích typu Julien Sorel stává, že inscenace na oblasti mohou být lepší, než v metropolích. Mám bohužel i špatné zkušenosti s velkými hvězdami. Jsou sami za sebe, nejsou za soubor a za dílo, které mají na jevišti ztvárnit. A tak se stává, že bravura, virtuozita zabíjí obsah.

Co bylo východiskem pro vaši práci při kariéře tanečníka a jak se to promítlo do vaší práce choreografa?
Jako tanečník jsem vždy hledal smysl toho, co budu dělat. Nesnášel jsem, když jsem musel dělat něco, čemu jsem nerozuměl. Aby tanečník mohl dobře tančit, musí vědět, proč a o čem tanec je. Proto já sám s tanečníky hodně mluvím, je třeba jim také nechat určitou volnost, aby se sami projevili. Nyní bohužel hodně choreografů nevyžaduje spolupráci s tanečníkem. Dělat choreografii a být choreografem jsou dvě odlišné věci.

Co je při přípravě inscenace z vašeho pohledu nejdůležitější?
V prvopočátcích je příběh, hudba, pak přijde choreografie. Cílem je zkombinovat všechny složky tak, aby fungovaly pohromadě. Nic by nemělo vyčnívat – příběh nad choreografií a opačně choreografie nad příběhem. To je největší úkol pro režiséra. Nejdůležitější pak je mít správné představitele. Nejen technicky, ale musí být silní i po intelektuální stránce, musí právě vědět, o čem tančí. Když se toto podaří, pak teprve je příběh silný.

A našel jste na celém světě napříč soubory jednoho jediného nejideálnějšího představitele pro určité role – aktuálně pro Juliena Sorela?
Já jsem ideální! Ale už je pozdě…

Setkal jste se během své taneční kariéry s takovými postavami?
S podobnými ano. Například s Romeem, Oněginem, Lenským…

Tančil jste oba – kterého raději?
Oněgina!

Mluvil jste již dříve o opeře, máte rád operu?
Miluju operu!

A nelákalo vás ji někdy režírovat?
Ne, to ne. Jsem především choreograf. Ale režíroval jsem muzikál – Bernsteinovu West Side Story, což je ovšem něco docela jiného – v muzikálu je hodně tance, tanec se prolíná celým dílem a choreografie zde má nesmírně důležitou roli. Ale byl to ojedinělý výlet.

Hovořili jsme o tématech, která vás zajímají. Vesměs vycházejí z krásné literatury. Jaké autory máte nejraději?
Mám rád romány a ty mě baví převádět na jeviště, novely, kratší příběhy – to přenechám rád někomu jinému. A konkrétní autoři? Spíš národnosti – rád čtu maďarské a německé romanopisce.

A jaký příběh, jaké téma byste ještě rád zpracoval do baletní podoby?
Už žádné! Už se mi nechce dělat nic nového. Posledním titulem, který jsem dělal, byla Židovka z Toleda. Kdepak nové téma. Teď už ale budu dělat jen své staré věci pro nové lidi.

A proč?
Jsem rád, že chodím! Těžko bych už mohl aktivně pracovat na scéně tak jako dříve. A ani spolupráce s asistentem nenahradí vaše osobní ukázky a váš osobní příklad pro tanečníky. Jednou ten konec přijít musí.

Konec? Není to příliš silné slovo?
On ten konec opravdu tak docela konec není… Mluvili jsme o tom, že soubory jsou různé, tanečníci také. Když s nimi připravuji své staré choreografie, je to tedy vždy v něčem nové. Život jde dál. A já dělám to, co mi umožňuje.

Youri Vàmos se narodil v Budapešti, kde také absolvoval Státní baletní školu. Po svém prvním angažmá, na pozici sólisty Maďarské státní opery, přijal nabídku stát se prvním sólistou souboru Bavorské státní opery v Mnichově. Téměř celou svou profesionální kariéru pak působil v německy mluvících oblastech Evropy. Poté, co odešel z Mnichova, pracoval jako šéf baletních souborů v Dortmundu, Bonnu a Basileji. Diváky fascinoval vlastními úpravami klasických děl, jejichž děj imaginativně přetvořil v nové příběhy. Sněhová královna se proměnila v balet Anastasie – Poslední dcera Romanovců a jeho adaptace Čajkovského Louskáčka zahrnuje slavnou vánoční povídku Charlese Dickense o napraveném lakomci Scroogovi.
Youri Vàmos je jedním z několika málo významných evropských choreografů, kteří se zapáleně snaží o uchování tradice celovečerních baletů. Jako témata si vždy vybírá lidské příběhy, které prostřednictvím tance důvtipně převypráví novým, neotřelým způsobem. Jeho díla vynikají invencí a důvtipem, a stejně tak se vyznačují značným smyslem pro dramatičnost a nejvyšší mírou muzikálnosti. Klasické balety ho nepřitahují jen svým dramatickým obsahem, ale především geniální hudbou. Jeho umělecké krédo nahlížet tradiční témata v souladu s dobou si vysloužilo uznání v baletním souboru Deutsche Oper am Rhein, jehož směřování zásadně ovlivnil během svého 13letého působení a jehož mistrovství ocenili nejen diváci v Düsseldorfu a Duisburgu, ale také milovníci tance v dalších městech Německa a jinde ve světě. Youri Vàmos byl v publikaci Tanzgeschichte des 20. Jahrhunderts in einem Band (Historie tance 20. století v jednom svazku) označen za pravděpodobně „nejlepšího choreografa – vypravěče současnosti“. V roce 2001 byl jmenován čestným profesorem Taneční akademie v Budapešti, v roce 2007 získal Záslužný řád Severního Porýní-Vestfálska.

Od roku 2009 je Youri Vàmos svobodným choreografem. Spolu se svou asistentkou Joyce Cuoco nastudoval a uvedl svá díla po celém světě, např. balet Romeo a Julie se souborem West Australian Ballet v Perthu, Národním divadle v Praze, Národním divadle v Györu; Sen noci svatojánské a Louskáčka v Karlsruhe a Louskáčka v Národním divadle v Praze; choreografii Coppélie na Montmartru v Národním divadle v Brně; dílo Carmina Burana na Letním divadelním festivalu ve Splitu, v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě a Albánském národním divadle v Tiraně; choreografii Lucidor ve Würzburgu a Brně; Sen noci  svatojánské v Lotyšské národní opeře v Rize a Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, Národním divadle v Györu a ve Slovenském národním divadle v Bratislavě; Spící krasavici ve Státní opeře Praha a v Karlsruhe, Othella v Národním divadle v Praze. Youri Vàmos také obdržel Rytířský kříž maďarského Záslužního řádu.