Majitel, kuchař, personál servisu a mohl bych jmenovat dál, by se měl soustředit maximálně na svůj a jen svůj podnik, nejlépe a nejvíce jak to jde. Soutěžit s konkurencí nebo s pořadem je dobré pro někoho, rozhodně ne pro každého. Zvlášť ne pro běžného hosta, který tvoří největší procento návštěvnosti. Ruku v ruce s tím jde další nápor na požadovanou úroveň. Každý chce dnes nějak zvláštně, uměle hnát svůj podnik, či tým do výšin. Byť je realita často velice jiná a o dost smutnější, jak to navenek vypadá.
Dokonalá kuchyně a profi servis by měli být vždy běžnou věcí, bez výjimky. Ale je to vlastně vždy opravdu to jediný, co dělá podnik úspěšným?
Když se totiž pořád někam zaslepeně ženeme, za nějakým prapodivným soutěžním přeludem, zapomínáme na nás, na fyzické, duševní a psychické zdraví své i svých lidí, zaměstnanců. Nikdo nikdy nebude a nedovede dělat skvělou práci, pod nepřiměřeným tlakem a těžce dosažitelným výsledkem. Vím, budu se opakovat, ale prostě mám tuhle svoji vizi a názor a chci je šířit mezi lidmi v našem oboru.
Když nejsme spokojený primárně vnitřně, duševně, nikdy nedojde k vysněným představám. Tohle je extrémně náročný obor. 90% personálu v hostinství je v současné době v naší zemi obětí byznysu a stává se pouhým nástrojem na generaci peněz svých majitelů. O vnitřním naplnění a lásce k téhle práci se dá mluvit těmhle lidem jen stěží. A věřte, pamatuji časy, kdy jsme se v naší společnosti snažili v lidech dosáhnout momentu spokojenosti a vnitřního klidu, ať už v práci, v soukromí nebo ve veřejném prostoru.
PAVOL PAVLÍKMá za sebou již bohatou kuchařskou historii. Vše začalo v rodném Slovensku. Rozhodl se vydat cestou kuchařského řemesla a stal se jedním z nejlepších. Působil v nejprestižnějších hotelových zařízeních ve Vysokých a Nízkých Tatrách a propracoval se až na vrchol tehdejší tamní gastronomie. Poté zamířil do Prahy. Vyzkoušel podniky jako Flambeé, hotel Boscolo, restaurace Alchymist, Le Patio a 9 let v slavném Le terroir. Bistrot 104, který snad není zapotřebí nikterak představovat a pro který získal ocenění Bib Gourmand, byl podle jeho slov zatím vrchol jeho kuchařského života. Následovalo angažmá v restauraci Benjamin, kde byl součástí nastolení ojedinělého a nového kulturně sociálního konceptu stravování. Nyní pokračuje dál a můžeme se těšit, co v Zámku Ratměřice svým hostům připraví. |
Možná by se měla vyhlásit jiná soutěž. A bohatě by mi stačila jenom v organické formě. Třeba o vnitřně nejspokojenější a nejzdravější podnik co nejlépe v každém směru. U těch na předních příčkách zaručuju, že se k nim hosté budou vracet mnohem častěji, než kamkoliv jinde. Protože i guláš se šesti /bez jakékoliv dehonestace parádního guláše/, připravený ve zdravém a lidském prostoru, mi bude vždy chutnat mnohem lépe, než ten holub nebo langusta v „umělém obalu„ a v prostředí bez upřímnosti.
Nasazujeme si už na startu a úplně dobrovolně vlastní pouta při vstupu do téhle branže a to není úplně v pořádku. Tahle práce není jen o dávání, ale i braní. Rovnováha. Jako ve všem. Nejen finanční ohodnocení, mzda a odměny, ale i profesní naplnění a možnost volné a svobodné kreativity každého z nás, je tím pravým zadosti učiněním. Stačí tomu jen jít s otevřenou myslí naproti. Náročná a velká fyzická zátěž, psychické vypětí, kontakt s desítkami lidmi denně - to vše je náš denní chléb. A proč to děláme?
Máme rádi prostředí kuchyní, vaření a potěšení lidí dobrým jídlem a pitím. Máme neuvěřitelnou možnost ovlivňovat nálady a pocity společnosti. Chápete to? Bavilo nás třeba v dětství hostit kamarády, když přijeli z různých důvodů. A nepřestaneme hostit své blízké a hosty svých podniků ani nadále. Když ale opravdu nezapomeneme, co je hlavní důvod tohohle umění. My totiž věříme v tento obor a pokusíme se zpříjemnit si ho i po té profesní stránce a navzájem.
Začněme tvořit opravdovou gastronomii bez soutěží, ale s tvůrčím a nadšeným srdcem a berme si z toho po zásluze ten největší dar... Vždyť vy víte o čem je řeč, jenom se rozhlídněte.
Narodili jste se, nežijete a zemřete.
