Jedním z jeho čtenářů je prý i Vladimir Putin. Nezávislý ruský deník Novaja gazeta si čte proto, aby měl přehled o tom, co si myslí intelektuální elity. Dokument Novaja o slavných prodemokratických novinách představil v Praze na festivalu Jeden svět režisér Askold Kurov. „Ti lidé jsou idealisté a redakce je jejich ostrovem, na kterém dělají to, čemu věří, a bojují za svá přesvědčení,“ říká o novinářích Nové gazety v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

Rozhovor Praha 7:13 14. března 2019 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

V deníku Novaja gazeta svého šéfredaktora volí neobvykle sami redaktoři. Taková vnitroredakční demokracie je dost zajímavá. Funguje v praxi dobře? Nezpůsobuje volba redakčního šéfa nějaký konflikt uvnitř týmu?
Já jsem si rozhodně ničeho takového nevšiml. Musím říct, že Novaja gazeta je v mnohém neobyčejná, lidé, kteří tam jsou, jsou idealisté, něco jako členové rodiny. To, kam chodí, pro ně není práce, ale sdílí tam své životy. Nemyslím si tedy, že by něco takového jako zášť nebo nezdravá konkurence mohlo probíhat.

Na samém konci dokumentu jste zachytil právě i výměnu vedení redakce – volbu jejích šéfredaktora...
Co se týče výměny na postu šéfredaktora, byla to pro mě úplná novinka, já jsem to vůbec nečekal. Když Dmitrij Muratov oznámil, že už nebude kandidovat na šéfredaktora, významným způsobem to dramaturgicky předurčilo vyznění a zpracování filmu, protože to bylo jako rána z čistého nebe. Volby šéfredaktora probíhaly v říjnu 2017 a vzhledem k tomu, že v dubnu 2018 jsme už film měli hotový, byly to jedny z posledních záběrů, které jsme natočili.

Články deníku odhalující pronásledování a mučení gayů v Čečensku z roku 2017 jsou známé i v Česku, s tím souvisely i výhrůžky ze strany čečenských muslimů: redakci vyhlásili džihád. V tu chvíli byly v redakci patrné obavy, strach i to, že v redakci se dělí názory na to, jak postupovat dál a jestli publikovat další články na toto téma. Byla ta situace v tu chvíli hodně vyostřená?
Byl to jeden z nejnebezpečnějších momentů obecně pro noviny. Bylo to patrné i z toho, že šéfredaktor Muratov na redakční radě vyhlásil oranžovou úroveň nebezpečí, což v jejich podání znamenalo, že je to velmi závažná situace. Všichni víme, kdo jsou lidé, kteří Gazetě vyhrožovali. Od roku 2000 zemřelo v Gazetě šest lidí – novináři a jeden právník. V roce 2015 byl potom přímo pod kremelskými stěnami zavražděn hlavní Putinův oponent Boris Němcov.

V situaci, kdy se v centrální mešitě v Čečensku sejde několik tisíc lidí a muftí fakticky vyhlásí džihád proti Nové Gazetě, je to velmi závažné a lidé skutečně počítali s tím, že přijdou následky. Patrně i díky souhře okolností, že se blížilo mistrovství světa ve fotbale a do věci se osobně vložil i (prezident Vladimir) Putin, který se osobně setkal s (čečenským prezidentem Ramzanem) Kadyrovem a pravděpodobně s ním řešil i tuto situaci, se nebezpečí podařilo neutralizovat.

Potřeba dekorativní demokracie

Novaja Gazeta v tématu pokračovala i loni, trvá to nebezpečí dál? Platí stále oranžový kód?
Deník pokračoval ve své práci, ale oranžová barva tam nevisí trvale, periodicky se ale objevuje s tím, jak se objevují nové a další kauzy. Možná předtím, že než jsem se dostal do Nové gazety, se redakce rozhodla nějaký materiál nepublikovat, ale po tu dobu, co jsem natáčel, jsem viděl, jakým způsobem přijímají velmi těžká rozhodnutí o zveřejňování nejrůznějších investigativních kauz, které se týkaly korupce, týrání nebo mučení – v policii, ve Federální vyšetřovací službě, Čečensku… Zaměstnanci Nové gazety nepodléhají hrozbám a nenechají se zastrašit.

Jakou formu ty hrozby mají nejčastěji? V dokumentu se věnujete i případu novináře Aliho Feruze, kterému po zadržení v Moskvě hrozila deportace do Uzbekistánu, následně dostal azyl v Německu. V Bělorusku novináři nezávislé televize Belsat nedostávají akreditace, jsou zadržováni a musí pak platit téměř likvidační finanční pokuty. Jak je to s Novou gazetou? Na začátku vašeho dokumentu se o tom zmiňuje šéfredaktor Muratov – jeho noviny prý čte i Vladimir Putin a sama vláda chce vědět, co si myslí intelektuální elita, která je mezi hlavními čtenáři novin.
Mohu se pouze dohadovat, nemůžeme vědět, jak to je, ale v zásadě bych souhlasil s tím, že to je důvodem, proč noviny dosud nezavřeli a nechávají je obecně být. Myslím, že vláda potřebuje takovou dekorativní demokracii, potřebuje předvádět: podívejte se, my tady přece máme svobodu slova, máme jednu nezávislou televizní stanici, jedny nezávislé noviny, jedno nezávislé rádio, nemůže tedy být řeč o tom, že by u nás nebyla svoboda slova.

Jestli se Putin zajímá o intelektuální elity? Asi ano, i s tím souhlasím. Ale pokud bych to vzal z druhé strany, Novaja gazeta rozhodně nepředstavuje pro současnou moc nebo vládu jakoukoli hrozbu, protože když se podíváme na cílovou skupinu státních televizních stanic, které šíří státem organizovanou propagandu, ty jsou mnohonásobně větší, a oproti nim je cílová skupiny Nové gazety v podstatě nicotná.

Kauzy, které deník publikuje, mají často mezinárodní dosah. Spočívá tedy jeho vliv spíš v působení na zahraniční obraz Ruska, protože k větší části domácího publika se jeho obsah ani nedostane?
Novaja gazeta má cílovou skupinu a má ji stabilní už od 90. let, ta se teď dělí na dvě části: jednu, která je stále věrná papírové podobě, a druhou, tedy mladší čtenáře, kteří sledují deník spíše na sociálních sítích, YouTube a v elektronické verzi.

Kyselina i prasečí hlava před dveřmi. Nezávislí zastupitelé v Moskvě čelí útokům, úřady je nevyšetřují

Číst článek

Novaja gazeta je často prvotním zdrojem, na který často odkazují další a jiná nezávislá online média, a to nejen v zahraničí, ale především v Rusku. Redaktoři se věnují exkluzivní investigativě, což u v Rusku nikdo jiný skoro nedělá.

Odkaz Anny Politkovské

Popsal jste redakci vlastně jako rodinu, kterou spojují i oběti z řad redaktorů. Ten étos Anny Politkovské i dalších, kteří byli zavražděni, je stále silný, jako součást odkazu, který noviny nesou?
Rozhodně. Stůl Anny je stále v její pracovně, je to památeční stůl a nikdo jiný si k němu nesedne, každý rok se připomíná výročí úmrtí Politkovské i úmrtí ostatních novinářů a právníků. Bývá to někdy velká událost, někdy se zvou politici a diplomaté, jindy se to připomíná v úzkém kruhu v redakci. V tom filmu není vůbec nic, co by bylo speciálně hráno na kameru, já jsem byl pozorovatel a pozoroval jsem protagonisty a události, které probíhaly. Tak jak to v tom film je, tak to bylo.

Ti lidé jsou idealisté, něco jako souvěrci a redakce je jejich ostrovem, na kterém se shromažďují, aby mohli dělat to, čemu věří, aby mohli bojovat za svá přesvědčení.

Zaujalo mě také, že se při několika poradách, které se týkaly už zmíněného kolegy Aliho Feruze, používaly rušičky mobilního signálu kvůli odposlechu. Šéfredaktor se také stal cílem hackerského útoku. Bylo to mimořádnost, nebo častější jev?
Mám za to, že útok na web byl jeden, ale útoky na mobilní telefony se stávaly častěji. Redaktoři to řešili i u mobilního operátora a vytvořením ochrany, vznikl také protokol bezpečnosti, což už není typická součást novinářské práce. To je něco, co musí dělat novináři, když jsou nezávislými novináři v Rusku.

Jak se v Rusku pracuje vám? Nesetkáváte se s nějakými potížemi ze strany státu, pronásledováním…?
Žádné konkrétní hrozby ani potíže jsem neměl, ale psychicky je to velmi obtížné, protože člověk nikdy neví, jaké může mít to, co dělá, následky. Politické represe jsou a týkají se nejrůznějších lidí – politických aktivistů, novinářů, ale v poslední době se dotkly i režiséra Kirilla Serebrennikova, který nebyl žádným výrazným oponentem vlády. Byla spuštěna obrovská kampaň, několik měsíců už je v domácím vězení na základě vykonstruovaného obvinění z trestného činu, takže nikdy nevíš, jestli to pro tebe bude mít nějaké následky, nebo ne. A to je psychicky velice těžké unést.

Když jsem natáčel film o Sencovovi, měl jsem několik měsíců paranoiu, že mě sledují, že na mě můžou přijít, udělat prohlídky, zabavit materiál nebo že se něco může stát protagonistům filmu. Žil jsem v takovém permanentním strachu a obavě.

Filip Harzer Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít