9°C
Ještě pořád vás to zranění omezuje?
„Ano a hodně. Chodím pravidelně k lékaři, musím rehabilitovat a každý den protahovat tělo. Nesmím nosit těžké věci, a dokonce se ani rozrušovat, protože bych pak měla velké bolesti, už došlo i k blokaci zad. Nemohla jsem chodit. Proto mám v televizi v šatně postel a před vysíláním musím pololežet.“
Prý vás ještě v březnu uvidíme na obrazovce v novém studiu?
„Ano, Česká televize ho připravila divákům k jedenáctiletému výročí pořadu Máte slovo. Bude to mnohem modernější, větší, zkrátka reprezentativnější prostor. Nejširší veřejnost v něm bude mít ještě lepší možnost osobně diskutovat s nejvyššími politiky a odborníky a sdělit jim, co dělají špatně, co jim vadí na zákonech, co je trápí, co by měli politici a odborníci změnit.“
Myslíte, že to politici nehrají, že je některá fakta opravdu překvapí?
„Divila byste se, kolikrát po vysílání třeba ministři řeknou – o tomto problému jsem nevěděl! Nebo jsou překvapeni, že jejich návrh vyvolává tolik nevole, a říkají, že to budou muset změnit. Moc si vážím všech občanů, kteří mají odvahu říct přímo do očí politikům, co jim vadí. A má to smysl, ne, že ne.“
Netrpíte v přímém přenosu trémou?
„Typickou trému už nemám, živé diskuzní pořady dělám osmadvacet let, zvykla jsem si, ale mám velký respekt a pokoru před živým vysíláním. Máte slovo je postavené na improvizaci. Nikdy dopředu nevíte, co se stane, bez několikadenní přípravy, dokonalého nastudování tématu a absolutní koncentrace bych do živého vysílání, kde máte šestatřicet lidí (v Kotli jich bylo 160, pozn. red.), nikdy nevlezla. A pak je samozřejmě velice důležitá psychika, být v klidu a pohodě.“
To už asi trochu nastupuje herectví.
„Ano, to jsem se naučila na konzervatoři. Divákovi nic není do vašich pocitů a starostí, divák nesmí nic poznat. Vše, co vás trápí, bolí, musíte potlačit, zapomenout.“
Takže vás hosté fakt nikdy nerozhodili?
„Nekontrolovatelně rozhodit by mě neměl nikdo. Je to moje práce, ale to víte, že někdy mě rozhodí necitlivost a povýšenost politika či vysokého úředníka k trápení lidí. A to se pak neudržím. Nejvíc mi vadí, když politici nebo ministerští úředníci zapomenou, že to oni jsou tady pro nás, a NE my pro ně. A mluví s občany svrchu, to mi ze všeho vadí nejvíc. My nejsme pouhým můstkem k získání jejich moci, to oni mají sloužit nám. Mají pracovat ku prospěchu občanů, a ne si hledět udržení své moci. A bohužel ztráta kontaktu s realitou je častá nemoc těch, kteří se díky hlasům lidí dostali nahoru.“
Je těžké kočírovat některé hodně temperamentní řečníky? Máte na to nějaký grif?
„Někdy je to skutečně těžké, ale je to o pohotovosti a psychologii. Na někoho platí se na něj jen podívat – když je hůře, zabránit mu v očním kontaktu s proti diskutujícím. Někdy musíte zvýšit hlas a někdy je už chytám i za ruku. A někdy je jasné, že je musíte na chvíli nechat vybouřit, jako když u papiňáku upustíte páru, aby se pak dál mohlo klidněji pokračovat. Víte, pro mě jsou sucharské, klidné diskuze bez emocí nezáživné, protože se v nich neodráží skutečný život.“
Je to z obrazovky znát.
„Život je o emocích. Když vás něco štve nebo se bráníte, odrazí se vám to v tónu hlasu – zvýšíte ho, jste důraznější. Lidé, kteří říkají, že nikdy za žádných okolností nezvýší hlas a vždy vše řeší klidným hlasem, jsou mi podezřelí. Nechtěla bych být u toho, kdy jim takzvaně bouchnou saze, k čemuž po dlouhém sebeovládání a potlačování emocí musí zákonitě dojít. Není to přirozené, tedy pokud nejste bezcitné, chladnokrevné monstrum.“
Jste v osobním životě stejně energická jako před kamerou?
„Diváci znají jen moji profesní tvář, neznají tu pravou, skutečnou. Možná zklamu jejich představu, ale v soukromí a doma se opravdu nechovám jako v televizi. Koneckonců Maruška říká, že v televizi to není její maminka, protože ta je úplně jiná. V Máte slovo musím hlídat čas, držení se tématu, střídání mnoha hostů, a to vše je navíc časově omezené. S dobráckým výrazem – mouchy, snězte si mě – to opravdu nejde, protože by se to celé rozsypalo.“
Takže doma jste úplný beránek?
„Doma máme demokracii, až anarchii, protože domov má být tím nejbezpečnějším, nejklidnějším místem, jaké v životě máte. U nás se nediriguje, ani nerozkazuje, na všem se domlouváme. A když se neshodneme, jdeme hledat jiné řešení. Hlavní moje heslo je – klid a pohoda.“
Objevil se ve vašem životě po rozchodu s manželem Michalem Voráčkem nějaký nový muž?
„Moje místo je teď u Marušky. Je v citlivém věku a její klid, zázemí, stabilita je pro mě nejdůležitější. Rozchod rodičů je pro děti vždy zatěžkávací zkouška na psychiku. Alespoň jeden z rodičů proto musí zůstat pro dítě pilířem jistoty a zodpovědnosti, když ten druhý selže. Jinak se dítě z rozpadu jistot sesype a to bych u Marušky a Kuby nikdy nedopustila. Moje děti a jejich pohoda a bezpečí jsou pro mě odjakživa nejdůležitější, oni jsou smysl mého života a to nejkrásnější, co mi život dal.“
Máte dvě děti se dvěma manželi. Šla byste k oltáři i potřetí?
„Ve svém překvapivě pestrém životě již nevylučuji vůbec nic. Stalo se mi v životě tolik věcí, o kterých jsem byla přesvědčena, že mě nikdy potkat nemohou – a staly se. Takže třetí svatbu si v tuto chvíli představit neumím, žila jsem se svými manželi celkem dvacet sedm let bez přestávky, tak bych si teď dala oddech. Ale co člověk ví, co mu život přinese. Nevíme vůbec nic, co nás čeká."
Čemu se věnuje váš syn Jakub Dvořák a k čemu tíhne vaše dcera Marie Voráčková?
„Kuba má uměleckou duši, ostatně já vystudovala konzervatoř, jeden jeho děda Jan Jílek byl dramatik a spisovatel, druhý Vladimír Dvořák humorista a textař, tak není divu, že tíhne k umělecké branži. Studuje filmovou režii. A hlavně nesmírně v rodině pomáhá zastupovat Marušce chybějícího otce, za to si ho všichni moc vážíme. Vždy jí se vším pomůže a je jí milující oporou. A Maruška mi dělá velkou radost, výborně se učí a přemýšlí, zda bude lékařkou, nebo manažerkou. Její manažerské schopnosti ostatně již pociťujeme s Kubou doma.“
Máte nějaké nesplněné přání?
„To nejdůležitější se mi splnilo, mám dvě zdravé děti, to byl můj největší sen. Maminka je v sedmdesáti šesti letech taky zdravá. Mám práci, kterou mám ráda a má smysl. A máme tři trpasličí jezevčíky, v což jsem ani nevěřila, že by se mi mohlo někdy splnit. Teď si jen přeji, abychom byli všichni zdraví a děti v životě spokojené. Život mě naučil, že pokud nejde skutečně o život, tak vše zlé je nakonec k něčemu dobré, když se z toho ponaučíte. Těžké životní zkoušky jsou od toho, abychom je překonali, a když to dokážete, jste silnější.“
VIDEO: Takhle v televizi ještě nikoho neseřvala: Jílkové ruply nervy při debatě o hanobení prezidenta
Takhle v televizi ještě nikoho neseřvala: Jílkové ruply nervy při debatě o hanobení prezidenta ČT
