Půl století rolbařem. Začínalo se s džípem, směje se stálice Sparty

Odečtěte si padesát let a dostanete se k věku, kdy se dostal k neobvyklé profesi řidiče rolby na zimním stadionu. „Dělal jsem tehdy strojařinu, k tomu jsem tady u Fučíkárny vozil hudebníky. Kamarád, co tenkrát v hale pracoval, mi řekl: Pojď dělat ke mně!“ popisuje události roku 1968.

Jeho nástup do nové profese však pozdržela srpnová invaze, Nováček se ve Sportovní hale hlásil až v říjnu. „Tenkrát bylo všechno v plenkách,“ vypráví v malé místnůstce se stolem a židlemi, která ve studené aréně působí jako vyhřátá oáza. Vedle v garáži stojí stará červenobílá rolba, za vraty u mantinelů jsou dva novější žluto-bílé modely. 

„Když jsem začínal, měli jsme mašinu dieselku a pak ještě jeden, vůbec první stroj. Ten sestavil z džípu nějaký Šeberka,“ vzpomíná Nováček na průkopníka, k němuž se také váže zajímavý příběh. Jako závodník ploché dráhy měl Šeberka blízko k hokejistům, jež komunisté společně s ním zatkli v zinscenovaném procesu v roce 1950. O 12 let později se jako vězeň podílel na přestavbě holešovické haly pro sportovní účely.

Nováček ukazuje na podlahu: „Tady pod námi byla chodba, kde se skladovalo 200 flašek s kyslíkem. Začalo hořet a všichni z haly utekli, jen on sebral hadici a vodou začal chladit lahve. Fakticky zachránil halu před tím, aby vyletěla do vzduchu.“

Zlaté časy s trenérem Výborným

Hrdinský čin vynesl Šeberkovi osvobození a práci v nové Sportovní hale. V těch dobách se však údržba ledu prováděla všelijak. Zatímco na Štvanici muselo naběhnout třicet chlapů s hrably, které vystřídaly sáňky s vodou, Šeberka přišel s vynalézavější metodou: k terénnímu autu přivázal nádrže a improvizovaná rolba byla na světě. „Pořád mi říkali, abych na tom jezdil pomalu. Ale i když jsem neposlechl a uháněl co nejrychleji, zabral mi led třeba 25 minut,“ směje se Nováček.

Od té doby prožil v dnes už stařičké aréně spoustu významných zápasů a turnajů. Velkým zážitkem pro něj byly světové šampionáty, které se v 70. letech konaly v Praze dvakrát. „Pokaždé to něco znamenalo, hlavně když se vyhrávalo s Rusáky,“ dívá se na černobílou fotografii u rolby z MS 1978, kde Československo porazilo tehdejší hokejovou velmoc ve skupině 6:4. V posledním utkání však reprezentace prohrála 1:3 a brala „jen“ stříbro.

Sportovní hala byla domovem také pro Spartu, jež se domácího titulu dočkala v roce 1990 po 37 letech. „Byly to krásné roky, které tu přetrvávaly s trenérem Frantou Výborným. Byl to srdcař, dovedl mančaft stmelit,“ vypráví Nováček a oprašuje fotografii hráčů a realizačního týmu ze sezony 2005–06, kdy klub opanoval extraligu. Rok nato znovu, zatím však naposledy.

Azyl pro nechtěný klub KHL

V roce 2015 opustila Sparta tradiční domov a přesunula se do moderní O2 areny v Libni. Vysloužilá Tipsport aréna už týmu slouží pouze k tréninkům, stále zde však sídlí vedení klubu. „Ten přesun mě mrzí. Chybí nám kontakt s týmem, spousta fanoušků chtěla, aby se Sparta vrátila. Není to už prostě ono. Už co tady hrával ten Lev, začalo být jasné, že se něco bude dít,“ narážel Nováček na již zaniklý klub Lev Praha, který hrál KHL v letech 2012–2014. 

Ironicky si u toho poklepe na bundu se znakem mezinárodní soutěže, jež mu připomíná úspěšný, leč zkrachovalý projekt. „Neměl jsem tu dobu rád, bylo to divné. Měli separé šatnu na druhé straně haly. Byli jsme rádi, že skončili,“ nešetří upřímností drobný ledař.

Sparta se mu za půl století věrnosti odvděčila dresem s jeho jménem a číslem padesát, což Nováčkovi udělalo obrovskou radost. „Bylo to moc milé. Než jsem si ho uložil doma, musel jsem ho leckde ukázat. Kdo ví, třeba brzy zavítá i sem,“ vzhlédne ke stropu místnosti, který jako v miniaturní aréně zdobí památeční sparťanské dresy.