Nový Bydžov (odkaz na titulní stránku)
Nový Bydžov - Oficiální web Město českých královen a studentských merend
Nový Bydžov (odkaz na titulní stránku)
Cesta: Titulní stránka > Město
STANISLAV ZINDULKA - divadelní, televizní a filmový herec
Scházíme se spolu jednoho pátečního odpoledne v příjemném interiéru pražské restaurace Ve Smečkách 26, sousedící s Činoherním klubem, nynější domovskou scénou mého dnešního zpovídaného hosta. S typickou nedochvilností vcházím tři minuty po 16. hodině, pan Zindulka už sedí u rozpité deci bílého. Vítáme se, odkládám kabát, venku stále není jaro, ačkoli kalendář za barem ukazuje první dubnový týden. Chvíli si nezávazně pomlouváme paní zimu, vzpomínáme na představení, v nichž se můj host objevil na bydžovském jevišti... Dříve než se více rozpovídá požádám o svolení a zapínám diktafon. Na některé z připravených otázek vůbec nedojde, jiné přicházejí v kontextu jeho vyprávění. Následující řádky jsou jakýmsi „výcucem“ z asi hodinového povídání, které bylo moc příjemné a dlouho budu na toto setkání vzpomínat.
Pane Zindulko, vy jste údajně stál na jevišti v Jilemnici, Vašem rodišti, už ve svých 5 letech, je to tak?
Ano, to je pravda. A mě hlavně učarovala vůně líčidel. To byla pro mě omamná vůně, ale opravdu omamná. Já jsem se za tou vůní vydal do těch divadelních šaten, protože v Jilemnici bylo taky takový zavedený ochotnický divadlo a mně to už v těch 5 letech učarovalo natolik silně, že jsem se toho už nepustil. Od tý doby jsem věděl, že chci dělat tohle a pořád jsem se k tomu vracel. Pořád jsem hledal tu vůni, hledal jsem tu šatnu, takže jsem velice brzy začal hrát a jako študent jsem ještě na Gymplu založil studentskej soubor a s tím jsme jezdili.
Takže u Vás to byla asi jasná volba...
Zcela jasná. Mě se mohl kdokoli zeptat už v obecné, čím chci bejt, tak jsem jasně řekl čím. A měl jsem štěstí, že se mi to podařilo, což si myslím, že je jedno z největších štěstí v lidským životě, když člověk dělá to, co chtěl. Představa, že někdo chodí do práce jenom proto, že se musí nějak živit a že mu to nic neříká, tak to je pro mě nepředstavitelný.
A čím byste byl, pokud by se Vám tento sen nesplnil?
Já jsem si vůbec nepřipouštěl, že bych se nedostal k divadlu, ale jako zadní kolečka jsem si kromě divadelní fakulty podal přihlášku i na pedagogickou školu. Říkal jsem si, že kdybych nemohl být hercem, tak bych byl kantorem. Oni jsou mezi těmi profesemi jakési styčné body. A podařilo se mi v podstatě obojí, protože když jsem měl angažmá v Brně, tak jsem 7 let kantořil na konzervatoři.
A k Jilemnici Vás ještě dnes váže nějaký vztah, vracíte se tam?
Vracívám se tam sice už ne tak často, ale rád. Pořád ještě říkám, že jezdím domů. Ačkoli veškeré příbuzenstvo i moji vrstevníci jsou už na hřbitově, pořád tam ještě žijou lidé, kteří si mě v té kontinuitě pamatujou, potomci mejch spolužáků, nebo spolupracovníků, takže pořád mám za kým jezdit a s kým se setkávat. Takže když mám volno, velmi dobrou náladu, nebo naopak, když si potřebuju něco promyslet, tak si jedu tam. Mám tam svoje trasy, svoje procházky. Jezdím strašně rád na Benecko. Musím tam samozřejmě jet kolem Vánoc, protože já mám rád Jilemnici zasněženou. Nedávno jsme tam hráli a byla to velká událost ve městě. Přišel starosta, místostarosta, ředitelé všech institucí, kulturního domu, muzea. Já jsem říkal, že i ředitel pohřebního ústavu přišel. No a pak byla recepce, takže to bylo takový moc příjemný. Všechny ty pěkný role, který tady v Praze hraju, jsme tam hráli.
Vraťme se ale zpátky. Kdo byli Vaši spolužáci na DAMU?
Například režisér Jan Roháč, Miloš Forman nebo Václav Vorlíček. A také divadelní vědec a pozdější ministr kultury Milan Lukeš nebo třeba profesor Jan Císař. Z hereckých spolužáků se stal později známým snad jen Miroslav Zounar.
Po škole jste nastoupil do angažmá do Hradce Králové...
Ano, tam jsem začínal a byl jsem tam 12 let. A tam jsem vlastně poprvé čuchnul k Bydžovu. Protože to divadlo jezdilo do všech rajonů. Měl jsem více nabídek, ale zvolil jsem Hradec, protože to bylo blízko domů, do Jilemnice, i do tý Prahy. Takže jsem měl kontakt s Prahou i s mým rodištěm. Když jsem byl v Hradci čtvrtý rok, dostal jsem velice lákavou nabídku do Prahy, do tehdejšího divadla Rokoko. Což bylo tehdy slavné divadlo na výsluní, kde začínala celá plejáda tehdejších zpěváků – Pilarová, Kubišová, Hegerová … A já jsem tu nabídku k překvapení všech ostatních nepřijal. A nepřijal jsem ji z jednoho prostého důvodu, protože jsem se domníval, že toho ještě dost neumím. A dobře jsem udělal.
Nelitujete toho dneska zpětně?
Ne, vůbec toho nelituju, ani těch 22 let, co jsem byl v Brně, protože jsem tam měl nádherné role, otřískal jsem se tam a do Prahy jsem už přišel jako zralej hotovej herec. Za bolševika jsem měl uzavřenou cestu, musel jsem odejít ze školy z hodiny na hodinu v těch 70. letech, měl jsem zaražený postup. V divadle jsem sice zůstal, ale měl jsem zatržené účinkování mimo, takže ani do té Prahy to nešlo, protože jsem nebyl kádrově čistej. Takže jsem si počkal a šel jsem do tý Prahy až opravdu v tom děvětaosmdesátém roce. Nastoupil jsem do Městských divadel pražských a z nich jsem přešel do divadla, které mě vždycky táhlo, a to byl Činoherní klub.
No ano to byl náš společný velký sen. To byla velká klika a myslím, že i velký úspěch to Babí léto. Scénarista Hubač to napsal přímo pro nás, tři role na tělo: Brodský, Zázvorková, Zindulka. A dělal to výborný režisér. Shodou okolností Vladimír Michálek, který režíruje i představení Návštěvy u pana Greena. A splnila se mi vlastně i ta kantořina, těch krásných 7 let na škole v Brně. Takže kdyby všechno teď skončilo, tak si nemůžu stěžovat. Zatím ten život byl plnej. A hlavně nelituju těch let mimo Prahu. Protože jsem pořád měl kam směřovat. Budu citovat jednoho klasika, tuším, že to byl Feuchtwanger: „Tragédie člověka často spočívá v tom, že dosáhne toho, po čem toužil.“ Najednou všechno má a co teď? Vždycky je potřeba mít něco před sebou, bez toho to nejde. Člověk si musí umět rozsvítit nějaké světýlko, za kterým jde. Upřímně řečeno, člověk dneska nemá příliš důvodů k optimismu. Je taková zvláštní devastace morálky a etiky, ale právě proto potřebuje takové světýlko, za kterým může jít. Když si člověk zahraje představení a vidí, že to ty lidi zasáhlo, že v tom hledišti nakonec vstanou, tak to je přesně to, co člověk potřebuje.
V jakých představeních Vás v současnosti můžeme vidět?
Teď mám ve svém repertoáru celkem 6 inscenací a jsou to kvalitní kusy. Nejraději mám to představení, s kterým přijedeme k vám - Návštěvy u pana Greena. Potom Moje Strašidlo s Blankou Bohdanovou, Ředitelská lóže s Aloisem Švehlíkem, Impresário ze Smyrny, právě předevčírem jsme měli 150. reprízu tohoto představení. Maličkou roli mám v Ptákovině v Činoherním klubu a tamtéž teď hraju v nejnovější inscenaci s názvem Před západem slunce. No a možná se ještě znovu obnoví Cikáni jdou do nebe v divadle Bez Zábrádlí. To bylo moc krásné představení a hrál v něm vlastně i váš Bydžovák Petr Macháček. Takže mám repertoár, na který si nemůžu stěžovat.
A máte nějaké herecké sny, které se Vám nesplnily?
Ne, nemám. Už ne. Měl jsem některé sny, které se mi nesplnily, ale nikdy jsem toho nelitoval, protože se mi naskytlo plno jiných možností a rolí, které mi to naplno vynahradili.
Vy jste byl často nazýván „velkým hercem malých rolí“. Velkou roli jste ale dostal v tv seriálu Vlak dětství a naděje. Jak na něho vzpomínáte?
Tak to bylo taky takový velký štěstí, který jsem v životě měl, že mě tenhle seriál potkal. To byl zlomový bod v mým uměleckým životě. Tam mě to opravdu posunulo o několik příček výš, protože jsem se tam potkal se špičkovým režisérem Karlem Kachyňou. A vlastně jsem tímhle seriálem vniknul lidem do povědomí, protože kdykoli ho opakují, tak se k němu lidé rádi vracejí. A paradoxně se tento seriál nemohl po natočení vysílat a vysílal se až po roce 1989. Asi pět let ležel v trezoru. Vytýkali tomu, že je v něm málo komunistické strany v tom odboji, nelíbil se ten styl a možná i osobnost Karla Kachyni. Tomu fenoménu, jakým je komunismus, nebo jakýkoli jiný totalitní systém, v podstatě skutečné umění velmi nevyhovuje. A tohle bylo skutečný umění.
Možná i Vaše přítomnost mohla trochu vadit. Říkal jste, že jste byl režimu také nepohodlný. Jak jste za totality“zlobil“?
Já jsem byl v ústředním výboru hereckého svazu. Tam nám přinesli nějaké podmínky, které jsme měli splnit a já jsem je rezolutně odmítl. A na začátku roku 1969 jsem napsal dopis, že chci vystoupit z partaje a že s nimi už nechci mít nic společného. Takže jsem byl od té doby daný do klatby. A také i o tom píšu v té knížce Moje cesta vlakem dětství a naděje. Píšu tam všechno, nic nezamlčuju.
(V jednu chvíli panu Zindulkovi zvoní telefon. Zvedne ho, rozzáří se a hlasitě se zdraví s volající. Aniž bych chtěl poslouchat, po chvíli mi dochází, kdo je na druhé straně drátu. „To byla Jiřina Bohdalová“, vysvětluje mi, když ukončí hovor. „Myslel jsem si to“, odpovídám s úsměvem. Měl jsem pravdu.)
Jak byste bydžovské diváky pozval na představení, které uvidí 27. května, Návštěvy u pana Greena?
No musím se přiznat, že za poslední léta a poslední divadelní sezóny, považuji tuhle roli za jednu z nejšťastnějších, které mě potkaly. Je to asi v tom, že je to hra napsaná velice zkušeným perem. Hraje se po celém světě, ve špičkových divadlech. Jeff Baron, který ji napsal, byl tady u nás na premíéře v divadle Bez Zábradlí. Nikdy předtím v Česku nebyl, přijel speciálně na tuhle premiéru, protože znal jméno režiséra Michálka, jehož film Babí léto měl ve Spojených státech úplně mimořádný divácký úspěch. Je to hlavně hra o tom, jak se při troše dobré vůle a při troše citlivosti dá zlomit předsudek, který v nás všech je zakořeněný. A v podstatě nám strašně ztrpčuje život a při tom by nemusel. Setkávají se tu dva naprosto rozdílné světy. Starý člověk, ortodoxní žid se svými předsudky, s mladým židem. Setkávají se proti své vůli, vlastně nešťastnou náhodou. Kvůli malé nehodě je ten mladý žid odsouzený k tomu, aby toho starého navštěvoval, posloužil mu a pomáhal. On za žádnou cenu nechce a celá ta hra je o tom, že ti dva rozdílní lidé k sobě hledají cestu. Což je vůbec to nejcennější, co může člověka potkat, když si najde cestu k druhému člověku. A navíc má ta hra nádhernou přednost v tom, že je napsaná tím krásným židovským vtipem. Jsou tam nádherný humorný situace, je to chytrá hra, která má úžasnou katarzi a nádherně napsaný figury. Do dnešního dne s ní máme už téměř 70 repríz. Takže srdečně a s čistým svědomím Bydžováky zvu a můžu jim dát záruku, že se budou vracet domů a že budou říkat: Nebylo to marný.
Máte nějaký svůj herecký rituál, než vejdete na jeviště?
No, každý máme něco. Měl jsem kolegu, který do poslední chvíle než vešel na jeviště luštil křížovky. Hlavně před premiérou jsou to rituály, které člověk dodržuje. Každý máme něco svého, ale většinou si to necháváme v tajnosti sami pro sebe.
Prozraďte mi, jak se udržujete v tak skvělé fyzické i duševní kondici?
To je otázka, kterou často dostávám. Vždycky mě to trochu vyděsí, protože si říkám, že tohle se může den ode dne změnit. Třeba Radek Brzobohatý byl do poslední chvíle fit a najednou byl pryč. Asi je to částečně klika, že jsem to dostal do vínku a svým způsobem je to pozitivní přístup k životu. Já jsem měl to štěstí, že dělám to, co jsem vždycky chtěl. A navíc jsem potkal v životě partnerku, která je pro celý život. A jsme spolu v manželství už 53 let. A taky mě ohromně baví moje práce, nabíjí mě a těším se na ni. A každé ráno, když se probudím, tak se snažím na něco těšit.
Já myslím, že Vy jste ten typ člověka, který kdyby nemohl hrát divadlo, tak...
...konec, to by byl konec. Vím od kolegů, kteří třeba přestali hrát, tak najednou za rok zestárli o deset let. Já jsem si toho vědom. Kdyby to skončilo, tak pro mě skončí všechno. Mně se to rozsype. Takhle to je.
A co dodat na závěr?
Řekněte Bydžovákům, že se na ně jako na diváky těším, že s nimi ten příjemnej souboj podstoupím a že společně zvítězíme.
Pane Zindulko, moc děkuji za báječné povídání a budu se těšit na viděnou u nás v divadle 27. května.
Rozhovor připravil Petr Kruliš
