Foto flickr.com
Některé jevy znamenají symptom, příznak choroby. Myslím, že jeden takový – hlasem pražského primátora Zdeňka Hřiba z České pirátské strany – vibroval ušními bubínky cestujících v metru 12. března, celý den, čtyřikrát za hodinu: „Vážení Pražané a návštěvníci Prahy. Dnes je to dvacet let, kdy jsme vstoupili do Severoatlantické aliance (NATO). Byl to jeden z klíčových kroků, kterým jsme potvrdili naše směřování na Západ a posílili svou obranyschopnost. Jako zástupce vedení města bych si tímto rád připomenul tento významný den. Děkuji za pozornost a přeji šťastnou cestu.“
Pirátský primátor Prahy a bezpartijní radní se možná upřímně chytili stébla, které se jim jeví jako křižník demokracie a svobody. Stvořili ale symptom, bezděčnou zprávu o bazální nejistotě systému.
Pouhých dvanáct dní po vstupu České republiky do NATO vypukla 24. března 1999 nezákonná alianční válka proti Jugoslávii s celou škálou válečných zločinů a s důsledky představujícími nebezpečný precedent. Šlo o další rozval mezinárodního práva, v jehož troskách dodnes žijeme. Kam oko pohlédne, mírové perspektivy. Nemluvě o dopadech a souvislostech „šťastné cesty“ NATO, jejíž milníky nám uvízly v paměti a které – dodnes krvácející – zhoršily bezpečnost světa: Afghánistán (2001), Irák (2003), Libye (2011)… Na tvrdou realitu geopolitiky je nutno se vždy nějak adaptovat. Ale zde mě zajímají typy režimů a mentalit, jež mají zapotřebí slavnostně ničit kritický rozum, kořenit vnucenou bezdějinnost oslavnými rituály a úředním hlasem obtěžovat lidi, kteří se plouží do práce.
S mysliveckým svazem na věčné časy
„Se neposer,“ odpověděl anonymní plebejec na Twitteru pražské radní, producentce a režisérce Haně Třeštíkové, která Hřibovo prohlášení iniciovala a jásala nad ním. Vulgarita? Ano. Jenže v této zemi máme určitou zkušenost ze čtyřiceti let transparentů minulého režimu, z vyhlášek šesti let protektorátu a ze tří staletí oslavného chvojí kolem panovnických hlav. Na všech těch hřbitovech dějin bývalo kupodivu hodně humoru. Se slzou v oku vzpomínám na znormalizovaný první máj 1971 v malém městečku na Vysočině. Povinnému průvodu školáků vévodilo obrovské plátno s podobiznou Maxima Gorkého. Ačkoli mu dal místní lidový všeuměl rysy nebezpečného bandity, připojil k němu klasikův citát: „Za vše, co je ve mně dobrého, vděčím knize.“ Děti plakaly. A dodnes mi – za smíchu tehdejšího i dnešního – zároveň hrůzou vstávají vlasy při vzpomínce, jak Vladimír Jiránek vytáhl ze šuplíku vlastní kresbu se zástupem mašírujících zajíců, kteří v předních tlapkách nesou transparent „S Mysliveckým svazem na věčné časy!“. Čas oponou trhnul – a (ne)změněn svět: na věčné časy je tu NATO.
Kromě drsných vtipů mezi hroby zakořenilo u nás vědomí, že obtancovávání režimistických totemů a otravování lidí rituálním halekáním svědčí o nějakém zásadním problému. Lidé se pak totiž vždycky ptali, jak na tom vlastně mocní papaláši doopravdy jsou, když takhle vyvádějí. Hoří jim u panímandy koudel? Bojí se snad, že se otevře země a pohltí je? Něco se děje a cosi shnilého dává o sobě vědět.
Kouřová clona a mediální přestřelky
Další skvělý příznak choroby světového formátu v posledních dnech bezděčně ilustroval nezničitelný politický podnikatel Andrej Babiš, jemuž se v ANO roztočila nová aféra. Na Jaroslava Faltýnka, zbaveného tíže Čapího hnízda, navalil se Kapsch. Aféra otřásla světovou veřejností, zvláště na Brněnsku (rozpadá se tam koalice s ANO). Nejprve český premiér, doma obviněný z dotačního podvodu, 19. února jednal – při příležitosti zasedání Visegrádské čtyřky v Tel Avivu – se svým izraelským protějškem Benjaminem Netanjahuem, na nějž už prokurátor v té době sepisoval obvinění z korupce a podvodu. Poté trestně stíhaný Babiš 7. března navštívil amerického prezidenta Donalda Trumpa, vedle nějž už dlouho padají hlavy kvůli „federálním zločinům“, samotný jeho krk stahuje smyčka zvláštního vyšetřovatele Roberta Muellera a ze statí o jeho střetech zájmů bylo by už možné vytisknout svazky v rozsahu Ottova slovníku naučného.
Jak můžeme vidět, různé frakce vládnoucí třídy v důležitých či strukturálně typických státech světa se do sebe pustily, navzájem se obviňujíce z nejhorších zločinů či aspoň z mravního bahna. Svět se stává rejem jakýchsi typizovaných Babišů a Kalousků, jejichž pot stříkající z globálního ringu slastně inhalují – a jako z vody pak rostou – všelijací Tomiové. Už nemáme před sebou jen krizi tradičních stran, určených k poklidnému střídání moci v duchnách právních států, které „brzdí a vyvažují“ decentní pinkání mělkých „alternativ“. Takzvaná politická scéna se začíná spíš podobat Haškově povídce o obecních volbách, kde v samotném závěru čteme: „Obchodní cestující, kteří zavítali toho času do města a přečetli si všechny ty letáky, měli takový dojem, že padli do nějakého loupežnického hnízda…“ Lupiči mají vždy určité cíle. A za vše, co je v nich dobrého, vděčí zmateným voličům, bez nichž se stále ještě neobejdou.
Něco se zase děje, jsou-li klidně tak směšní, oslavují-li po normalizačním způsobu pilíře svého shnilého světa (jedna vládnoucí frakce), anebo jsou-li naopak přízemně vulgární, šovinističtí a rasističtí, aby „demokraticky“ podchytili lidový hněv proti daným poměrům aspoň formou, když už ne sociálním obsahem (frakce druhá). Něco se děje, jestliže můžeme čím dál častěji pozorovat, že obě frakce fakticky obsahově splývají, aniž by přestaly ve vzájemném potírání, které se často mění v pouhou komedii. Celou situaci lépe pochopíme na příkladu maďarských prosincových protestů proti takzvanému otrockému zákonu, v němž vláda Viktora Orbána rozšířila přesčasy až na 400 hodin ročně (!). Tento zákon byl prosazen s aktivní pomocí německé průmyslové lobby; mimo jiné proto, že VW, Mercedes-Benz a BMW zaměstnávají přímo či nepřímo úhrnem skoro čtvrt milionu Maďarů. Přestřelky mezi (zatím) „liberálním“ Berlínem a (čím dál víc) „neliberální“ Budapeští mohou však nerušeně pokračovat i v otázce sociálních práv. Kouřová clona.
Lampionový průvod
Prozatím tu jsme u jakési politické „dělby práce“, vymývání mozků a džusování ekonomické „Mitteleuropy“. V běhu je však i planetární konvergence dosud standardně demokratických režimů v cosi odlišného. Vše nasvědčuje, že tento vývoj souvisí s důsledky Velké recese 2008–2009 a konkrétně i s obavami z letošního zpomalení ekonomiky, o jehož příčinách a povaze nepanuje mezi ekonomy shoda. Obchodní války anebo divoký brexit 29. března mohou sotva vést ke zpevnění systému. Ale hlavní problém není jen ekonomický. Když dostal ředitel Francouzské hospodářské observatoře (OFCE) Xavier Ragot otázku od revue Alternatives Economiques, zda se riziko příští krize tentokrát neblíží z Číny, odpověděl přehledně: „Čínský kapitalismus je v současné době schopen stabilizovat poměry, v nichž se obyvatelstvo vzdává části svých svobod kvůli zajištění růstu a zvýšení příjmů.“ A dodal: „Nacházíme se ve světě, v němž je čínský model – kombinace tržní ekonomiky kontrolované státem a neliberálního politického systému – na globálním vzestupu. Zvolení Trumpa a Jaira Bolsonara v Brazílii potvrzují šíření tohoto modelu.“ USA s téměř polovinou světových výdajů na zbrojení jsou skutečným gigantem Severoatlantické aliance. A šéfové dvou nejmocnějších států Ameriky si přitom ve svém extremismu velmi rozumějí a tvoří docela silný tandem. Co vlastně naši NATO humanoidi 13. března v Praze oslavovali? Co přesně dnes znamená „směřování na Západ“?
Pirátský primátor Prahy, profesí lékař, a bezpartijní radní i empatická umělkyně, se možná upřímně chytili stébla, které se jim jeví jako křižník demokracie a svobody. Stvořili ale symptom, bezděčnou zprávu o bazální nejistotě systému. A také o svém hlubokém nevědomí, že vlajky NATO mohou docela dobře vlát i nad kdejakým sultánem (a nejen nad Erdoğanem). Co bude příště k podobnému výročí? Lampionový průvod? Doporučuji dnešnímu primátorovi, pokud jím ještě bude, velký obraz s hrozivým pirátem a z dálky čitelným sloganem: „Za vše, co je ve mně dobrého, vděčím Googlu.“
Autor je politický komentátor.