Čelisti: Willy Wonka z Neverlandu a hloupý Honza ze skanzenu neorealismu

Kamil, Aleš a Tonda se po klasicky ponurém zahájení Čelistí nekrology pustili do rozboru dokumentu Leaving Neverland režiséra Dana Reeda. „Dvakrát dvě hodiny výpovědí obětí Michaela Jacksona, poměrně šokujícího materiálu o něčem, co je zřejmě součástí kolektivního vědomí,“ myslí si Aleš. „My všichni tušíme, že kolem Jacksona bylo něco problematického. Dokument, ač neradostná podívaná, je skutečně natolik přesvědčivý, že změní náhled na Jacksona,“ říká Kamil. Tonda schvaluje způsob, jakým byl dokument natočený. „Režisérovi někteří vyčítají, že ve filmu nezaznívá druhá strana. Mně to přijde v pořádku, protože hlas opačné strany jsme slyšeli už mnohokrát. To, jak tam vystupuje postava Jacksona, je také naprosto v pořádku. Tvůrci se nepouští do analýzy osobnosti Michaela Jacksona, ale zpovědí dvou obětí, které samy hovoří o tom, kým pro ně zpěvák byl,“ říká Tonda. Ve filmu nevystupují jen dvě postavy, ale také jejich rodiny a další lidé. „Myslím si, že je strašně nepravděpodobné, aby se tolik lidí domluvilo a vytvořilo skutečně konzistentní příběh mnohaletého zneužívání se všemi daty a událostmi. Jediný, kdo tato obvinění popírá, je Macaulay Culkin.“

„Hypertrofovaná alegoričnost a pitoresknost je na filmu Šťastný Lazzaro nesmírně iritující,“ říká Aleš|foto: 01 Distribution

„Jde o vysvětlení toho predátorství. Jackson si zavázal rodinu, dával jim dárky, choval se k nim hezky, všichni byli kamarádi. Pak začal nahlodávat rodinu, žádat, aby chlapec mohl zůstat v Neverlandu třeba na týden a tak podobně,“ vysvětluje Kamil. Tonda přiblížil, jakou roli ve zneužívání dětí může hrát hvězdný status. „Když řeknu hodně blbou věc, tady nemáme co dělat se stereotypním sexuálním predátorem. Jackson si vystavěl obří sídlo, které pravděpodobně do velké míry mělo sloužit k tomu, aby si do něj Jackson děti lákal. Film je studií nejen patologického fenoménu pedofilie, ale také hvězdného statusu bezprecedentní pophvězdy,“ říká Tonda. Michael Jackson byl jednou z prvních osob, jejíž skandály zahájily veřejný diskurz o pedofilii. Rodiče zneužívaných dětí si proto často nebyli schopni ani představit, že se mezi jejich potomky a pophvězdou děje něco za hranou přátelského kontaktu. „Nemůžeme určitě rodiče označovat za monstra. Celý ten systém funguje tak, že děti zneuživatele milují, on sám je má také moc rád. Všichni jsou přátelé. Nejde o brutální znásilňování, ale ‚hry‘, které děti nechápou jako zneužívání. Rodiny pocházely z nižší a střední třídy a byly okouzleny vším tím luxusem. O pedofilii se navíc skutečně nemluvilo, bylo to společenské tabu,“ říká Kamil a přirovnává Jacksona k Willymu Wonkovi.

Tonda s Alešem se následně pustili do snímku z Cannes. Šťastný Lazzaro, podle kluků trocha neorealismu a trocha hloupého Honzy, je film Alice Rohrwacher a z Cannes si odnesl ocenění za nejlepší scénář. „Já to nedokoukal,“ přiznává Aleš. „Pro mě je dost nepochopitelně film považován za dost podstatné dílo. Je rozdělený dramaticky na dvě části. První se odehrává v takovém skanzenu neorealismu ve vesničce, kde fungují stále feudální vztahy. Druhá polovina se odehrává ve městě o pár let později,“ vysvětluje Tonda. „Hypertrofovaná alegoričnost a pitoresknost je na tom filmu nesmírně iritující,“ říká Aleš.