RECENZE: Opravdu pocta Vondráčkové? Muzikál Kvítek mandragory klesl ke dnu

Tři zralí muži se na pódiu navlékají do silonek, jeden z nich si vleze oběma nohama do jedné nohavice, aby mu ta volná podezřele bimbala pod pasem. Devětasedmdesátiletý herec kroutí za povzbuzujícího potlesku zadkem směrem k publiku. Polonahý svalovec propíná paže a pohrává si s prsními svaly.

Podobnými výjevy, které by zapadly do nejpokleslejšího meziválečného kabaretu, se hemží nejnovější dílo pražského Divadla Broadway nazvané Kvítek mandragory.

12 fotografií

Autorský hitmuzikál z dílny Radka Balaše navazuje tematicky na Mýdlového prince a Čas růží, tedy kusy připravené dle písní Václava Neckáře, respektive Karla Gotta. Aktuální Kvítek mandragory, shrnující tvorbu Heleny Vondráčkové, podtrhuje sestupnou tendenci této linie. Zatímco veleúspěšný Mýdlový princ se mohl pochlubit docela ucházejícím dějem a příjemnou retroatmosférou, Čas růží drží nad vodou v podstatě jen jméno a hity Karla Gotta. Kvítek mandragory se může opřít o nejlepší scénu a slušnou company (včetně Dreamgirls), ovšem dále už ho nezachraňuje nic.

Podobně jako Gott, obsáhla i Vondráčková svou tvorbou pop od šedesátých let prakticky do dneška. Už z principu nelze na tak rozdílném mixu stylů a nálad vytvořit konzistentní dílo. Autoři si s tím však na Broadwayi hlavu nelámou, písně Vondráčkové propojili příběhem natolik průzračným, že by se za něj styděli i žáci základní školy.

Titulní Kvítek mandragory je drahokam, který se místnímu zločinci rozhodne ukrást policista, aby vyřešil finanční situaci. Naplánuje tedy, že se s bratrem a bezdomovcem (což je důvod, jak naroubovat Červenou řeku a Přejdi Jordán, jež bezdomovci zpívají u hořící popelnice) převlečou za zpěvačky a mafiána oloupí. Příběh navíc podporují obdobné dialogy: „Jediná možnost, jak ho přechytračit, je nachystat na něj past,“ zazní překvapivě, když je třeba děj posunout.

K hitmuzikálu musí člověk přistupovat s velkou dávkou nadhledu, je třeba chápat, že tvůrcům nejde o nic jiného než diváka pobavit. Ale i tak by měli vůči publiku projevit alespoň trochu úcty a nepodceňovat jeho schopnosti rozeznat svižné dílo od škváru. Vrcholné scénce, kdy za ženy převlečené trio herců Etzler, Háma a Nosek pěje Miláčku či Malovaný džbánku, se zmíněný nadhled a švih upřít nedá. Ovšem pozorovat předcházející dlouhé minuty se vlekoucí trénink, kde všichni tři v teplákovkách běhají po pódiu, hekají a v kvapu falešně pějí píseň Přítele mám, abych měl za kým jít, opravdu přesahuje hranice soudnosti.

Diváka maně napadne, co by takovému číslu říkali autoři původní hudby, tedy Lennon s McCartneym. I když je pravda, že Lennon měl absurdní humor docela rád.

Z písní většinou zazní jen krátké nápěvy, jejich podání je úspěšné jen střídavě, naštěstí nic tak hrůzného jako zmíněná scénka z tréninku už divákovo ucho nepotká. Nejlepším číslem nakonec zůstává interpretace Dvou malých křídel. Hezkým momentem je také pocta Jaroslavě Obermaierové, ovšem důvod jejího zařazení zůstává záhadou. Otázkou je i to, zda skutečně může Helena Vondráčková kus považovat za svou poctu a jak asi dopadne chystaný čtvrtý muzikál, který má spojit písně Waldemara Matušky.