Federico Lombardi: Jak poslední papežové čelili sexuálnímu zneužívání v církvi

V únoru tohoto roku se ve Vatikánu uskutečnilo setkání na téma „Ochrana mladistvých v církvi“. Jezuita Federico Lombardi, bývalý ředitel tiskového střediska Svatého stolce, shrnul před tímto setkáním historii dnešní problematiky sexuálního zneužívání v církvi a způsoby, jak mu čelili poslední tři papežové. Celý text v češtině najdete ve formátu PDF v příloze článku.

První krizová situace širokého dosahu se projevila ve Spojených státech krátce po roce 2000. Na vzniklou krizovou situaci reagoval papež Jan Pavel II. tím, že v dubnu 2002 svolal do Říma americké kardinály a v prosinci téhož roku přijal demisi kard. Bernarda Lawa z čela bostonské arcidiecéze.

Biskupská konference Spojených států v důsledku toho s rozhodností přijímá rozsáhlou sérii opatření. Ta se ukázala jako velmi účinná pro redukci jevu zneužívání a pro jeho potírání zvláště v oblasti disciplíny kléru a formace církevního personálu a aktivit závislých na církvi. Představují velmi cennou výbavu zkušeností a směrnic, jež jsou platné i pro jiné země.

Významným a velmi důležitým dokumentem v této věci se stalo motu proprio Sacramentorum sanctitatis tutela (SST) z roku 2001, které zařazovalo přečin sexuálního zneužívání mladistvých ze strany kněze mezi „nejzávažnější delikty“, jejichž řešení bylo vyhrazeno Kongregaci pro nauku víry.

Během pontifikátu Benedikta XVI. se krize spojená s úkazem sexuálního zneužívání ze strany členů kléru rozšiřuje na nové oblasti církevního života. První vážný a rozruch budící případ, jemuž Benedikt XVI. čelil, se týká zakladatele Kristových legionářů, Mexičana Marciala Maciela; byl uznán vinným po vyšetřování, které vedla Kongregace pro nauku víry.

Krize postupně zasahuje církev i v různých jiných zemích, mezi nimiž můžeme připomenout Německo a Irsko. Biskupská konference Německa včas reaguje obnovou „směrnic“ a spolupracuje aktivně s úřady země. Irské biskupy povolává do Říma a uveřejňuje rozsáhlý „pastýřský list“ adresovaný všem katolíkům v zemi (19. března 2010), který zůstává jeho nejrozsáhlejším a nejkompletnějším pastýřským dokumentem na toto téma.

Osobní nasazení Benedikta XVI. vychází navenek také při jeho opakovaných setkáních s oběťmi během apoštolských cest do různých zemí (Spojené státy, Velká Británie, Malta, Austrálie, Německo).

V květnu 2011 zasílá Kongregace pro nauku víry důležitý oběžný list všem biskupským konferencím s cílem „napomoci biskupským konferencím při vypracování směrnic pro řešení případů sexuálního zneužívání mladistvých ze strany kněží“ ve světle „nových norem“ vydaných papežem v roce 2010.

V roce 2012 byl založen Institut psychologie na Papežské univerzitě Gregoriana Centrum pro ochranu mladistvých (Centre for Child Protection, CCP), jehož specifickým cílem je formace personálu specializovaného na prevenci sexuálního zneužívání a na ochranu mladistvých. Centrum rovněž rozvinulo program dálkové výuky (e-learning), který slouží především církevním oblastem s menšími ekonomickými zdroji a s nedostatkem personálu způsobilého pro formaci v této oblasti, např. v Africe, Asii a Latinské Americe.

Papež František odhodlaně pokračoval po cestě vytyčené jeho předchůdcem a osobně se setkával s oběťmi sexuálního zneužití členy kléru.

Důležitým činem papeže Františka bylo ustavení nové Papežské komise pro ochranu mladistvých, ohlášené v prosinci 2013, vedené kard. Seanem O’Malleym, jejímž cílem není zabývat se jednotlivými případy zneužití, ale studovat a navrhovat vhodné způsoby účinné ochrany mladistvých na různých úrovních církevního života.

V oblasti kanonických normativů a procedur publikoval papež František dokument motu proprio Come una madre amorevole ze 4. června 2016. Ten představuje významný krok pro řešení zvláště komplexního problému, který stále znovu vstupuje do veřejné debaty, zvláště v Americe; týká se accountability (přijaté zodpovědnosti) církevních autorit.

Krize s největším dosahem, které vypukly za pontifikátu papeže Františka, se týkají církví v Austrálii a v Chile.

V květnu 2018 byl australským civilním soudem odsouzen arcibiskup Philip Wilson za to, že v sedmdesátých letech kryl zneužívání. Od roku 2012 prováděla v celé zemi důkladná šetření komise ustavená na nejvyšší úrovni – Royal Commission – se řadou výslechů, k nimž byly předvolány nejvyšší církevní autority, mezi nimi především kard. George Pell, jenž se vrátil z Říma do vlasti kvůli soudnímu procesu.

Hlavní postavou krize v Chile je kněz Fernando Karadima; na základě řádného kanonického procesu byl nakonec definitivně Svatým stolcem uznán jako vinný. Papež František následně přijme určitý počet demisí chilských biskupů a propouští papež Fernanda Karadimu z kněžského stavu.

Do tohoto kontextu zapadají dva nedávné pastýřské dokumenty papeže Františka k danému tématu; jsou velmi hutné a úzce mezi sebou spojené: „Dopis chilskému Božímu lidu na cestě“ z 31. května 2018 a „Dopis Božímu lidu“ z 20. srpna. Papež František zde již nehovoří o obyčejném „sexuálním zneužívání“, ale o „zneužívání moci, zneužívání svědomí sexuálním zneužíváním“. Celou otázku sexuálního zneužívání interpretuje v širším systémovém kontextu vztahů, které existují v církevním společenství, když je narušeno tím, že autorita se žije jako moc, a nikoli jako služba.

Závěrem lze říci, že hovořit o sexuálním zneužívání ze strany členů kléru je bolestným a politováníhodným tématem. Někdy slyšíme i v církevním prostředí, že je načase změnit téma, že není správné se této otázce příliš věnovat, protože jsme tím ubíjeni a celá věc nabývá gigantických rozměrů. To je však špatná cesta. Pokud se nebudeme důkladně zabývat všemi aspekty této otázky, církev bude prožívat jednu krizi za druhou a bude tím vážně zraněna důvěryhodnost její i jejích kněží; především tím utrpí podstata jejího poslání, jímž je hlásání evangelia a práce na výchově dětí a mládeže, což bylo po staletí jedním z jejích nejkrásnějších a nejcennějších aspektů ve službě lidstvu.