PAVEL KALVACH

Před 140 lety se narodil Albert Einstein

Kdo si přečte něco ze života tohoto velkého muže, musí k němu zahořet intenzivní náklonností. Bezelstný, vždy uvážlivý, upřímný, bez jediné pohnutky někomu na světě škodit. Snad právě ta schopnost všechno chápat mu dodávala přející nadhled a benevolenci k lidskému rodu, k naší planetě, k celému vesmíru.

Dnem jeho narození byl 14. březen 1879. Žoviální, dobromyslný otec, matka zběhlá v širokém spektru literatury, v hudbě, a židovské prostředí pilně pracujících lidí, byly základními prvky do vínku povahy budoucího myslitele. Průzračný vzduch společnosti v Ulmu i v Mnichově nebyl ještě zamořen konzumní jalovostí, do níž se rodí dnešní mladíci a mladý Einstein tak nemusel nést břemeno svodů k méněcenným nesmyslům. Nebičovala jej televize svou reklamou; nepřemýšlel, zda a jak má mít kalhoty roztrhané na kolenou, kam si má co nechat vytetovat, nebo jaký bude další díl „výměny manželek“. Naopak, mohl žít zdravý duševní život; měl před sebou celou přitažlivost tajuplného, nádherného světa a té se rozhodl dychtivě věnovat.

Již ve dvanácti letech si rád půjčoval od studenta mediciny Maxe Talmeye, který k nim chodil ve čtvrtek na oběd, Buchnerovu knihu Síla a hmota, která jej nadchla a rád o ní konverzoval. Vítal i spisy filozofické a brzy porovnával Kantovu Kritiku čistého rozumu s jinými filozofy. V témže raném věku v sobě objevil, dle vlastních slov „hlubokou zbožnost“. Jeho svobodnému, samostatnému duchu ovšem neuniklo, že zbožnost církevních obřadů je něco jiného, než co proniká a prosvětluje jeho vlastní úvahy. Později napsal: „Čtením populárně-vědeckých knih jsem brzy dospěl k přesvědčení, že mnoho příhod v Bibli nemůže být pravdivých.“ O kontradikcích zmatečného a nelogického světa bylo žádoucí intenzivně přemýšlet. Snad taková potřeba hledání byla vlastní celé rase židovských myslitelů.

Za všemi úkazy, které se jevily smyslům, vyhledával Albert intuitivně zákonitosti, které tyto úkazy ovládají. Při pohledu na hejno ptáků, odlétajících nad jejich hlavami na jih, prohodil ke kamarádovi: „Zdá se mi klidně možné, že sledují paprsky, které nám jsou dosud neznámé.“

Po Einsteinově smrti v roce 1955 se vyjádřil izraelský velvyslanec v USA k židovství: „Hebrejská mysl je po staletí posedlá hledáním konceptu pořádku a harmonie v univerzálním vzorci. Hledání dosud neznámých pravidel, která vládnou kosmickým silám; doktrína relativní harmonie v přírodě; myšlenka počitatelného vztahu mezi hmotou a energií – ty všechny se zdají vystupovat ze základní hebrejské filozofie a postojů mysli více než u mnoha ostatních.“ Jakkoli mohlo toto znít jako dodatečně dovozené a přizpůsobené Einsteinovým zásluhám, Ronald W. Clark poznamenává, že dlouhý seznam židovských fyziků z 19. století, a ještě delší řetěz těch, kteří později hledali skryté souvislosti subatomárního světa, dávají těmto dojmům za pravdu.

Pro mladého člověka, který se vydává na cestu namáhavého studia a pátrání, je klíčově důležité, aby našel lidi, kteří půjdou po této cestě s ním; lidi, kteří budou jeho případné objevy s porozuměním chápat a schvalovat. A v tomto ohledu se Albertovi dostalo v početných vzorech, spolupracovnících a souputnících na cestách fyzických objevů požehnaně. Tito průkopníci, dříči studia, vizionáři, pologéniové a géniové, pracovali ve svých laboratořích a jitřili na dálku po celé Evropě spřízněné duše, oddané podobnému vědeckému žáru: lidé později slavných jmen – Rutherford, de Broglie, Planck, Lorentz, Solvay, Bohr, Wien, Warburg, Becquerel, Nernst, Perrin, von Laue, Hasenöhrl, Mme Curie, Poincaré, Thomson, Fermi, Herzen, Compton, Born, von Lenard, Hertz a další, mnozí z nich nositelé Nobelovy ceny. S nimi sdílel mladý vědec radost z vlastní zvědavosti. Cítil, že svět, který „existuje nezávisle na nás, lidských bytostech a stojí před námi jako velká věčná hádanka, je alespoň částečně přístupný naší inspekci a myšlení. Přemýšlení o tomto světě na mě kývalo jako osvobození, a brzy jsem postřehl, že mnoho z lidí, kterých jsem se naučil si vážit a obdivovat, v tom nalezlo vnitřní svobodu a vroucí oddanost“.

Po ukončení pracovního místa na Patentovém úřadu v Bernu v roce 1909 a přechodu na místo docenta v Curychu, zatoužil Einstein již brzy po Praze. Jeho životopisci zmiňují, že „toužil po kongeniálním intelektuálním klimatu“. Dozvěděl se, kde Ernst Mach zpracovával své odvážné teorie a kde Jiří Pick má klíčové znalosti z matematiky. Přihlásil se tedy již v roce 1910 do konkurzu na místo přednosty Ústavu teoretické fyziky Karlo-Ferdinandovy univerzity.

Získat toto místo nebylo snadné. Protikandidátem v konkurzu byl profesor Gustav Jaumann z Technického Institutu v Brně. Rozhodnutí záviselo hlavně na profesoru Antonu Lampovi, vedoucím Fyzikální fakulty ve Viničné ulici. Ten měl vydat doporučení, na jehož základě jmenuje Einsteina do funkce profesora císař cestou Ministerstva školství. Lampa preferoval Einsteina, v té době již široce uznávaného za smělé objevy v publikovaných článcích. Znal také výroky Maxe Plancka, který se vyjádřil, že „pokud se Einsteinova teorie ukáže správnou, což odhaduji, že se stane, pak bude chápán jako Koperník dvacátého století“. Ani tak jmenování dvaatřicetiletého fyzika profesorem v Praze nebylo vůbec jednoduché. O nesnázích zanechaly svědectví dopisy Friedricha Adlera, fyzika, Einsteinova spolupracovníka a přítele z Curychu. Ten v nich píše svému otci o osobních vyhlídkách převzít po Einsteinovi katedru v Curychu. Einstein mu toto následnictví na místě docenta pro teoretickou fyziku vřele přál.

Dispozice pro Albertův úspěch v Praze se několikrát změnily podle toho, jak vídeňské školské úřady posuzovaly jeho kvality. Více než publikacím se však věnovaly jeho náboženské orientaci a státní příslušnosti. Když musel nakonec Einstein zajet do Vídně osobně a představit se ministrovi školství, psal Adler svému otci, Viktoru Adlerovi, do Vídně: „Snad bude pro něj užitečné, když Tě navštíví a proberete věci spolu… On je ve všech praktických věcech absolutně nepraktický.“ Viktor Adler byl zakladatel a předseda rakouské sociálně demokratické strany. I jeho syn Friedrich dal nakonec přednost politice. Na místo po Einsteinovi nenastoupil, stal se šéfredaktorem časopisu sociálních demokratů Volksrecht. Svou nekompromisní oddanost politickému pokroku lidových vrstev dovršil nakonec v roce 1916 atentátem na rakouského ministra školství.

Einstein prolomil váhání vídeňského ministerstva školství a získal rakousko-uherské občanství – jako duální ke svému švýcarskému; náboženství židovské, z něhož nikdy nevystoupil, mu bylo pro Prahu tolerováno. Své angažmá na Fyzikální fakultě v Praze nastoupil 1. dubna 1911. Tak se z docenta v Curychu stal profesorem v Praze. Polepšil si přitom též ve výhodách pokročilejšího města. Stoupal v životním komfortu. Zatímco v Bernu svítíval ještě olejovou lampou, v Curychu již plynem a v Praze, v dnešní Třebízského ulici, dokonce elektřinou. Poprvé také měl se svou ženou na bytě služebnou. Do Prahy jej doprovázel i jeho mladý asistent Ludwig Hopf. Pracovní podmínky byly velmi spokojivé. „Moje místo a můj ústav mi dávají mnoho radosti… Mám … bohatou knihovnu a … možnost hovět si ve vědeckém dumání nerušen…“ Ze svého bydliště blízko nábřeží na Smíchově chodil denně přes Palackého most a náměstí, kolem Emauz a ulicí U nemocnice do Viničné. Pražské německé prostředí, z poloviny židovské, na něj udělalo velmi dobrý dojem; jeho zájmy však patřily téměř výhradně fyzice. Einstein čerpal z přátelství o dvacet let staršího Jiřího Picka, někdejšího asistenta Ernsta Macha. Jejich povznášející diskuse se točily kolem nesnází při výpočtech ze světa relativity. Pick doporučil svému mladšímu kolegovi nastudovat absolutní diferenciální kalkulus od Ricciho a Levi-Civita. To pomohlo výrazně posunout Einsteinovy formulace. Přátelství, zpevněné navíc láskou k hudbě, jim vydrželo dalších třicet let, až do Pickovy smrti v koncentračním táboře Terezín.

Ač oddán soustavně svým studiím a výpočtům, navštěvoval Einstein v Praze občas intelektuální společnost. Bylo to hlavně v salonu Berthy Fanta na Staroměstském náměstí Paní Fanta dávala přednost německé kultuře a sama vyučovala například dílo J. W. Goetha. Na večírcích, které také navštěvoval Max Brod, vystoupil i Albert Einstein ve hře na housle, doprovázen klavírem. Max Brod ve své novele Tychona Brahe cesta k Bohu charakterizoval mladého Keplera nápadně podle naturelu Alberta Einsteina. Nositel Nobelovy ceny Walther Nernst, profesor fyzikální chemie v Berlíně, k Einsteinovi jednou prohodil: „Ten člověk Kepler jsi v té knize vlastně ty.“

O dvacet let později se oslavovaný, obdivovaný a uctívaný fyzik stal bezdomovcem. Pochopil časně, jak se v Německu třicátých let rozmáhá vulgární bezohlednost, z níž již v době všeobecného veselí nad sociálními pokroky země začíná čpít na obzoru válka. Ač hostem Churchilla, Chamberlaina, belgického krále a nespočetných slovutných organizací, byl vyhoštěn ze všech svých domovů a zvolil novou adresu na Princetonské univerzitě. Posledních dvacet let svého života tam věnoval mimo výuky fyziky také pacifismu, sionismu a jednáním o zabezpečení světové bezpečnosti i po vynálezu atomové bomby. Na všech těchto polích se stal legendou, hodnou úcty a následování. Pamatujme na jeho hlubokou duchovní hodnotu, k níž se vyjádřil slovy: „V zákonech vesmíru se odhaluje duch, duch nekonečně nadřazený duchu lidskému. Jakmile se mu ocitneme tváří v tvář, musíme – při vědomí svých skromných schopností – pocítit hlubokou pokoru.“

Autor Pavel Kalvach je prof., MUDr., CSc., FEAN, Neurologická klinika 3. LF a FNKV