18.4.2024 | Svátek má Valérie


FEJETON: Podoba normalizace

18.3.2019

Před pár týdny jsem se v Posledním slově zmínila, že si pro útěchu čtu knihu, ve které jezuita Ludvík Armbruster vzpomíná na to, co zažil. Nedlouho poté mi přišel balíček s knihou a milým dopisem od autora – napsal, že byl s páterem Armbrusterem v internaci a posílá mi vlastní vzpomínky, abych měla srovnání. Kniha se jmenuje Bůh, osud a já, napsal ji Josef Šnejdar a vyšla v roce 2016.

Přečíst tu knihu mi trvalo dost dlouho, protože je plná velmi podrobných popisů týkajících se zejména stavebnictví, ve kterém opravdu nejsem zběhlá. Pan Šnejdar vyrůstal na vsi, pak nastoupil do jezuitského gymnázia a posléze vstoupil do řádu. Knězem se však nestal, řády režim rozehnal a autor knihy skončil u pomocných technických praporů, kde strávil víc než tři roky. Na vojně u stavebního praporu se ukázalo, že má velký organizační talent, takže se stal stavbyvedoucím.

A stavbyvedoucím zůstal po celý aktivní život. Kněžství se vzdal, namluvil si ženu, s níž zůstal po zbytek života, a udělal docela slušnou kariéru. O srovnání s páterem Armbrusterem těžko hovořit, každý z těch dvou prošel úplně jinou životní dráhou, byť počátky se srovnávat daly. Pan Šnejdar řídil stavbu pražského Paláce kultury (svěřili mu ji ve chvíli, kdy bylo jasné, že pod dosavadním vedením palác nebude hotov do příslušného stranického sjezdu, který se tam měl konat, a on termín stihl), přestavoval Národní divadlo a stavěl budovu Nové scény – a také řídil řadu dalších staveb. Nikoli však jako ředitel – měl přece nepatřičný „kádrový profil“.

A právě Šnejdarovy stížnosti na to, jak mu ten špatný kádrový profil překážel v kariéře, mě nejvíc zaujaly. Vědeckou kariéru – dotáhl to na vedoucího katedry – mu zase zhatil lustrační zákon. Tvrdí sice, že ve skutečnosti se Státní bezpečností nikdy nespolupracoval, nicméně svazek, který na něho StB vedla, hovoří o něčem jiném. Jsem daleka toho, pana Šnejdara soudit. Byl jistě v obtížném postavení a možná opravdu estébákům nic podstatného neřekl, ale v obtížném postavení byla i řada jiných jezuitů, kteří na rozdíl od něj řádové sliby neodložili.

Dost mne zarážela ta autorova usilovná touha po kariéře, vlastně osobně neznám vůbec nikoho, kdo by v komunistických časech dělal kariéru, ač takových lidí bylo hodně. Pohybovala jsem se prostě v jiném prostředí. Kniha mi ale otevřela oči k tomu, jak to chodilo v kruzích, které jsem neměla příležitost (ani zájem) poznat. Samozřejmost, s jakou se dávaly a přijímaly úplatky, mne překvapila. A nejen úplatky v podobě povýšení a možnosti cestovat – o zahraničních cestách autor píše s evidentním potěšením –, ale i úplatky finanční a hmotné, třeba auta.

Postrádala jsem vylíčení, jak došlo v autorovi k té proměně, jak se z věřícího mládence, který toužil být knězem, stal znevýhodněný kariérista. Přesto mne Šnejdarova kniha poučila: o tom, jak to za normalizace vlastně chodilo.

LN, 15.3.2019