Foto Petr Zewlakk Vrabec
Článek Saši Uhlové o potratech a Hnutí pro život je podmanivý jako většina jejích textů. Ukazuje hranice, které může mít v polarizované diskusi o potratech „pro-choice“ strana. Například když ignoruje, že problémy a společenské překážky často stojí v cestě i ženám, které se chtějí svobodně rozhodnout dítě si nechat. Zároveň však text trpí zásadními problémy. První z nich se týká samotného popisu problematiky potratů. Saša Uhlová argumentuje odkazem na své osobní rešerše (z dvaceti žen jen jedna neměla s potratem problém), a přestože sama opakovaně připouští, že nemohou mít povahu sociologického výzkumu, nakonec se o ně neváhá opřít jako o klíčový argument. Závěr článku už ovšem přesouvá téma na zcela osobní a emocionální rovinu vlastního příběhu. To je sice bezesporu působivé, ale pro popis tak komplexní problematiky dost ošidné východisko.
Kromě diskuse o samotných potratech se musíme ptát, jak čelit konzervativní revoluci, o kterou organizace jako Hnutí pro život usilují a která se netýká jen potratů.
Bylo by třeba zjistit, jak přesně probíhají konzultace, které Hnutí pro život těhotným ženám poskytuje. To bohužel nevíme a budeme si muset počkat na poctivé novinářské zpracování. Diskusi o potratech jako takových tedy přenecháme povolanějším a zaměříme se na nejkřiklavější problém článku Uhlové. Tím je úplná absence analýzy Hnutí pro život a politického kontextu jeho protipotratového aktivismu. Poradenství propagované i placenou reklamou je totiž vlajkovou lodí organizace, jejíž činnost je mnohem širší a kromě lobbingu zahrnuje i témata, která nemají s potraty mnoho společného.
Z okraje do mainstreamu
Časy, kdy se Hnutí pro život prezentovalo hlavně šokujícími nálepkami s fotografiemi zničených plodů, už jsou pryč. Před pár lety hnutí změnilo svou komunikační strategii a vsadilo na pozitivní kampaň s minimem ideologického a křesťanského slovníku. Slogan „Nesoudíme, pomáháme“ je toho dobrým příkladem. Stránky této kampaně jsou profesionální a pro její podporu se podařilo získat veřejně známé osobnosti, jako jsou Martin Dejdar, Marek Eben nebo Daniela Drtinová. Hnutí, které bylo v minulosti spíše izolovanou partou ultrakonzervativních aktivistů a aktivistek, oficiálně podpořil i kardinál Dominik Duka. Pochody pro život v posledních letech měly i oficiální záštitu Hradu a díky křesťanskodemokratickému radnímu Janu Wolfovi i hlavního města Prahy. Přes tento rétorický posun se ovšem zásadně nezměnil tým lidí, kteří Hnutí pro život řídí, a stejná zůstávají i jeho základní ideologická východiska. K tomu, abychom zjistili, že hnutí je stále napojené na ultrakonzervativní kruhy, se stačí začíst do jeho oběžníků a sledovat, na čem a s kým spolupracují jeho představitelé a představitelky.
Konspirační teorie, nacionalismus a homofobie
I když se Hnutí pro život soustřeďuje především na otázku potratů, vnímá ji v těch nejširších souvislostech. V roce 2012 tak například podpořilo akci nazvanou Obrana hrdosti normálních lidí, organizovanou mimo jiné Akcí D.O.S.T. a pojatou jako protestní shromáždění proti pochodu Prague Pride. Slova předsedy Radima Ucháče šířená tehdy jako součást oficiálního prohlášení Hnutí pro život k festivalu Prague Pride hovoří sama za sebe: „Homosexuální ideologie je dnes využívána jako beranidlo k ničení instituce rodiny, svobody a národa. Občanům je už od dětství stále bezohledněji vnucována rovnocennost homosexuálního životního stylu zaměřeného na popření rolí otce a matky a sobecky svádějícího ke sterilní rozkoši. Svoboda myšlení je agresivně pošlapávána homosexuálními aktivisty obviňujícími z nenávisti každého, kdo si dovolí mít odlišný názor. Čestnost, hrdost i mravnost národa jsou systematicky ničeny pohrdáním přirozeným mravním zákonem a vysmíváním se Bohu. Úpadek mravnosti pak znemožňuje národu si vládnout spravedlivě.“
Kromě předsedy Radima Ucháče mluví jménem Hnutí pro život nejčastěji tisková mluvčí Zdeňka Rybová. Ucháč i Rybová jsou přitom na seznamu signatářů Akce D.O.S.T., která se svou nacionalistickou a ultrakonzervativní orientací nijak netají. Ucháč se jako panelista zúčastnil i debaty nazvané Genderová válka proti rodině v rámci série debat Hovory na pravici. Akce D.O.S.T. před posledními volbami do poslanecké sněmovny oficiálně podpořila SPD, na antisemitského aktivistu Jana Skácela (a rovněž jednoho ze signatářů) se na jejích stránkách vzpomíná jako na muže, „který miloval svůj národ a za jeho zájmy šel se bít“, a zdaleka se nebrání ani aktivnímu dialogu a spolupráci s jednoznačnými neonacisty.
V oběžnících Hnutí pro život se o ochraně LGBTQ lidí před diskriminací dočteme jako o „privilegiích pro homosexuální chování“ nebo o „homosexualizaci společnosti“. Na jejich stránkách nalezneme i ukázky z díla německé autorky Gabriele Kuby, která je jedním z nejdůležitějších hlasů současné ultrakonzervativní lobby v otázkách genderu a sexuality. Kuby LGBTQ lidem nabízí „terapeutickou pomoc při sexuálních sklonech, jimiž (…) trpí“. Je také přesvědčena o nástupu jakési globální totality, jejíž součástí je LGBTQ hnutí, pornografie, ale i sexuální výchova ve školách. Oběžník nabízí i výpovědi údajně uzdravených gayů a leseb.
Pro pochopení Hnutí pro život je klíčový pojem „genderová ideologie“, jehož velkou propagátorkou je právě Kuby. Pokud (v oběžníku 4/2009) čteme, že feminismus je extremismus a „genderová ideologie nutí lidem v Africe umělé potraty a masivně propaguje umělou antikoncepci a homosexuální způsob života“, působí to jako paranoia nebo konspirační teorie. Celý koncept „genderové ideologie“ skutečně konspirační je. Předpokládá, že záměrem emancipačních hnutí (ať už je řeč obecně o feminismu, hnutí pro-choice nebo snahách o rovnoprávnost LGBTQ lidí) je cílené ničení rodiny a národa. Stejně jako proti potratům je pak třeba bojovat proti „homosexuálnímu chování“, feminismu, ale také proti všem formám antikoncepce. V morální panice zacílené na „genderovou ideologii“ se ovšem jako v zrcadle ukazuje ideové podhoubí (nejen) Hnutí pro život. „Uvědomte si, kolik lidských životů přijde nazmar a kolik hledáme různým způsobem pracovních sil, protože se tady nenarodí,“ řekl Dominik Duka na Národním pochodu pro život v roce 2017. Na stránkách oběžníku Hnutí pro život jsme zase varováni, že „ročně chybí 41 tisíc dětí“, aby „český národ nevymíral“. Podobný důraz zaznívá i v projevu Jana Kubů na pochodu pro život v Jihlavě v roce 2012, který byl na stránkách oběžníku Hnutí pro život přetištěn: „Umělý potrat rozbíjí rodiny, ve kterých by mohli vyrůstat hodnotní lidé, schopní zachránit národ. Rodina jako základ spořádané společnosti je narušena, národ vymírá.“
Jak se bránit konzervativní revoluci?
Výše ocitované výroky a samotný průběh Pochodů pro život a pro rodinu ukazují, že protipotratová agenda je i v České republice nástrojem ultrakonzervativního aktivismu, který ve svém článku na stránkách A2larmu popsala politoložka Zora Hesová. Jeho působení jsme mohli naposledy vidět, když lidé ze stejných kruhů rozpoutali podobně jako v jiných zemích boj proti ratifikaci Istanbulské úmluvy proti násilí na ženách. Jak Hesová přesvědčivě ukazuje, jedná se o jakousi konzervativní internacionálu reprezentovanou lobbistickou skupinou Agenda Europe, která si přisvojila strategie neziskových organizací a občanské společnosti. Vybírá si záměrně konfliktní témata a usiluje o referenda, která často ani nemá šanci vyhrát, přispívá tak ale záměrně k rozpoutávání kulturního konfliktu, štěpení společnosti a démonizaci progresivních sil. Zajímavý je i ekonomický aspekt „demografické paniky“, kterou hnutí šíří. Ze zemí východní Evropy emigrují kvůli špatným ekonomickým a pracovním podmínkám statisíce lidí a politici se kromě „smrti národa“ bojí i nedostatku levné pracovní síly. Podobná politika přitom využívá obraz přirozenosti (rodiny, národa, sexuality) jako přístavu jistoty pro lidi znejistěné globálními riziky a společenskou krizí.
Při diskusi o Hnutí pro život musíme jistě mluvit o potratech. Můžeme se spolu se Sašou Uhlovou ptát, jak se stalo, že si ultrakonzervativci přisvojili levicová a feministická témata, když podporují ženy, které pod tlakem sociálních podmínek nebo partnera nemohou udělat zcela svobodné rozhodnutí. Neskákejme ale na propagandu Hnutí pro život, jehož pomoc a podpora života jsou značně výběrové. Tak jako podporují jen ty ženy, které už učinily to „správné“ rozhodnutí, podporují jen ten život, který odpovídá představě heterosexuální „přirozenosti“, tradiční rodiny a čistého národa.
Kromě diskuse o samotných potratech se musíme ptát, jak čelit konzervativní revoluci, o kterou tyto kruhy usilují a která se netýká jen potratů. Nejsme sice v USA ani v Polsku, ale antifeministické sousloví „genderová ideologie“ už se těmto lidem podařilo prosadit do českého mainstreamu. Jak na to? Nebude to jednoduché. Pro začátek bychom se mohli něco přiučit od Hnutí pro život. Přestaňme používat ideologický nebo akademický slovník, kterému nikdo nerozumí (gender je dobrý analytický pojem, ale špatný politický slogan), používejme jednoduché obrazy a hledejme spojence v mainstreamu. Nenechme se chytit do antikřesťanských klišé, která nakonec posílí našeho nepřítele, a ukažme, že konzervativci nemluví za všechny křesťany a křesťanky, i když by si to přáli. Neměli bychom pouze reagovat na svého protivníka, ale také nastolovat vlastní témata. Začněme mluvit o rovnosti a svobodě a ukazovat pozitivní příklady výdobytků feministického hnutí a sexuální revoluce. Nenechme se napasovat do role těch, kteří pohrdají životem, místo toho ukažme, že naše sociální i feministické zápasy spočívají právě ve vytváření podmínek pro rozvoj života v celé jeho pestrosti.
Autoři jsou spolupracovníci redakce.