Estudiantes je známý madridský basketbalový klub. Jako asistent trenéra v něm pracuje Marco Montes (Javier Guttiérez). Během jednoho zápasu se ale pohádá s hlavním koučem a skončí to rvačkou. Poté si zajde do baru, kde se zbourá a sedne za volant. Řídit pod vlivem vždycky zavání průšvihem a nejinak tomu bude v tomto případě. Nejprve urazí zrcátko u policejního auta, načež to samé policejní auto nabourá, když se ho snaží zastavit. Soudkyně Dreddová (ne, tak se nejmenuje) nemá pro jeho počínání pochopení a nařídí, že se musí 90 dnů starat o několik retardovaných lidí. Přesně řečeno těch s lehčím postižením.

Všichni přitom mají nějakou práci - jeden kupříkladu myje nádobí v podle všeho luxusnější restauraci, další se v útulku stará o pejsky. A každý má určitý handicap. Někdo šilhá, něco má třeba "záseky" v tom smyslu, že se v podstatě na několik (desítek) sekund vypne. Jiný se zase jako malý topil, a tak se bojí vody. A tihle všichni shodou okolností hrají basket a shodou okolností se mezi nimi nachází synovec té soudkyně. Marco samozřejmě nejprve nechce. I proto, že by potřeboval vyřešit rodinnou krizi s manželkou Soniou (Athenea Mata), nicméně nakonec se podle očekávání s touto partou spřátelí.

 










 

Zápletka asi trochu připomíná Nedotknutelné a jejich letošní stejnojmenný remake. Šampioni byli také úspěšní jak z komerčního hlediska, tak při udílení cen. Celkově byli nominováni na jedenáct cen Goya a ve třech případech z toho bylo vítězství, včetně kategorie Nejlepší film. Pro doplnění, Premios Goya jsou španělskou obdobou Českých lvů, přičemž touto cenou se může z tuzemských herců pyšnit Miroslav Táborský. Na rozdíl od tohoto francouzského bijáku nejsou Šampioni tolik vtíraví a postižených osob nevyužívají k tomu, aby se mohl divák lehce dojmout. 

Naopak je ukazují v takovém světle, že by rozhodně neměli být považováni za méněcenné.
Tak se dají číst i ty vtípky na jejich adresu. (I díky závěrečnému dovětku to vypadá, že je také hrají jinak zdraví herci.) Humor sice není až tolik pestrý jako v případě finského Heavy Tripu, ale pořád Šampioni nabízejí nadstandardní příležitosti pro zasmání. Samozřejmě zase jak verbální (hlášky při tréninku), tak non-verbální, mezi kterými dominuje, když někdo dostane basketbalovým míčem do ksichtu. Na své si vlastně přijdou také sportovní fanoušci, protože závěrečný finálový zápas tuplem obsáhne minimálně deset minut a hlavně s sebou nese poučení, které dělá sport sportem. A netýká se tedy jenom basketbalu.

Šampioni jsou filmem, jehož střihovou skladbu lze ve všech směrech označit za naprosto dokonalou! Troufám si tvrdit, že z tohoto pohledu hodně pomohlo, že Javier Fesser si zároveň celý film napsal i zrežíroval. Ač španělský, z hlediska střihu skutečně šlape jako švýcarské hodinky. Kromě té občasné předvídatelnosti a klišé mu lze vytknout akorát to, že v některých ohledech zachází zbytečně malinko přes čáru - viz kupříkladu postava Collantes. Jinak se mu podařilo stvořit divácky vděčný, nikoli však prvoplánově upečený příběh. Úplně dojímat se patrně nikdo nebude, ale kdekdo si také může v určitých ohledech svým způsobem rozšířit obzory. A zřejmě každý se bude po většinu stopáže dobře bavit, protože to není na ničí úkor.

FOTO: lapelicula.cz