Ctrl + C, Ctrl + V. Plagiátoři na vysokých školách

Jednou z prvních věcí, kterou se studenti mají (nejpozději) na vysoké škole naučit, jsou pravidla korektního odlišování vlastních myšlenek od myšlenek někoho jiného. Přesto přibývá případů obvinění z plagiátorství, někteří publicisté dokonce mluví o novodobé „inkvizici“.

Plagování samotné samozřejmě není žádná novinka. Nedokážeme asi správně posoudit, jestli se opisuje víc než dřív, snad jen můžeme spekulovat, že díky internetu a klávesovým zkratkám Ctrl+C a Ctrl+V je opisování snadnější – a je možné, že příležitost dělá zloděje i v případě intelektuálního vlastnictví. Jisté ale je to, že s pokrokem přišly technologické možnosti, jak kopírování odhalit. A nejen prosté přebírání částí cizích textů bez patřičného označení, tedy stoprocentní shodu v některých pasážích nové a starší vědecké práce, postupně se daří stroje učit rozpoznávat i texty upravené.

Není div, že v některých kruzích dnešní debata okolo plagiátorství vzbuzuje mírně řečeno paniku. Je možné, že kdybychom dnes prověřili všechny akademické práce k nějakému datu v minulosti, mohlo by na povrch vyplavat ledacos. Odebírání titulů je sice možné jen tři roky od odevzdání práce, docentura se může anulovat do pěti let od udělení, ale nejde přece jen o tituly. Žádné zpětné prověřování úplně všeho není na pořadu dne, ostatně v elektronické podobě se práce odevzdávají vlastně relativně krátkou dobu, starší by se musely nejprve nákladně digitalizovat.

Každopádně argument, že dřív podvody možná (snáz) procházely, může být pravdivý, ale plagiátorství neospravedlňuje ani neomlouvá, už jen kvůli studentům a akademikům, kteří i v minulosti dělali svou práci poctivě.

Student letí za to, z čeho učitel žije

Až absurdních rysů nabyla debata v případě profesora Martina Kováře, uznávaného historika a prorektora Karlovy univerzity. Než ji ukončily verdikty etické komise fakulty i univerzity, které konstatovaly, že profesor Kovář se dopustil plagiátorství „významného rozsahu“ a že opisoval dvě desetiletí, mohli jsme u jeho obhájců či zastánců pozorovat snahu nikoli hájit originalitu jeho práce, ale odvádět od obvinění pozornost k jiným aspektům Kovářovy vědecké a pedagogické činnosti. Snad v každé diskuzi se objevil nějaký bývalý student, který hrdě prohlašoval, že kauzu okolo plagiátorství považuje za nesmysl a že profesor Kovář vždycky „skvěle vyprávěl dějiny“. To je samozřejmě úžasné, pro středoškolského dějepisáře je to ideální meta a u vysokoškolského pedagoga jistě žádoucí schopnost – zdaleka to ale není všechno, co očekáváme, když se řekne špičkový historik.

Podobné „argumenty“ ukazují obrovskou neochotu akceptovat pravidla, která tu sice tak nějak byla vždy, ale teprve nedávno se začala skutečně vymáhat. Dostáváme se do paradoxní situace, na kterou upozornila v rozhovoru pro DVTV i členka Etické komise FF UK Olga Lomová – studenti jsou z fakulty vyhazování za přestupky, na kterých si někteří jejich vyučující vybudovali kariéru.

Tento smutný paradox je samozrejmě součástí problému – jak můžou studenti brát plagiátorství jako vážný a neakceptovatelný přečin, když se ho samotní vyučující nejen dopouští, ale leckdy je ještě ze strany univerzity vidět ochota plagiátory chránit?

Profesor Kovář z Filozofické fakulty Karlovy univerzity odešel záhy, jenže jeho kauza není jediná. Etická komise FF UK konstatovala plagiátorství v pracích profesorky Lenky Šulové z katedry psychologie   už v roce 2015. Navzdory dlouhodobé snaze některých akademiků ale na katedře dál zůstává, byť to samozřejmě škodí pověsti školy, a to i v mezinárodním měřítku. Pořád je mezi akademiky i dost těch, kteří jsou ochotni plagiátory buď bránit, nebo nepovažují důležité je z akademické sféry vyloučit. Jak plagiátoři, tak ti, kteří jsou ochotni je omlouvat, pak učí dnešní generaci studentů.

Nechci jen zápočet, dejte mi zpětnou vazbu

Svůj podíl na tom, že se opisuje a kolik se opisuje, může mít ale také způsob, jakým školy ke psaní prací přistupují.

Na některých školách studenti nejsou k psaní prací vedeni. Na začátku studia je sice někdo formálně seznámí s pravidly, ale před bakalářkou musí napsat třeba jen jedinou seminární práci, takže jim chybí dostatečná zpětná vazba a jistota, že se s pravidly vypořádali správně.

U některých humanitních oborů je zase systém nastavený tak, že v horizontu několika málo týdnů musí student zvládnout vyprodukovat několik seminárek a nemá pak přirozeně čas věnovat se všem tématům do dostatečné hloubky. A opět zde chybí kvalitní reflexe: ani pedagogové při tak velkém množství prací nemají čas všechny dobře přečíst. Případně vůbec přečíst.

O jednom profesorovi z mé bývalé fakulty kolovala mezi studenty „vtipná“ historka. Studentka mu posílala seminární práci e-mailem, zapomněla ale dokument přiložit. Přesto jí velmi brzy přišla odpověď ve stylu Vážená paní kolegyně, děkuji vám moc, práce je povedená, uděluji zápočet.

Nevolám po přísnějším metru na studenty, ale trvám na tom, že pokud nad něčím strávím hodiny a hodiny, chci vědět, jaké měl můj text slabiny. To se netýká jen studentů, kteří se chtějí vydat na akademickou dráhu; schopnost dobře argumentovat a jasně formulovat myšlenky je něco, co by univerzita měla naučit všechny studující. Systém by měl být nastavený tak, že studenti budou psát pouze to, co mají akademici čas skutečně důsledně ohodnotit. Takové hodnocení by nemělo být pouze formální, mělo by jít o skutečnou debatu nad tím, jak danou práci udělat lepší – a to klidně i v případě, že už v první verzi dobrá je. Moje britská vyučující z bakalářského studia v České republice vždycky říkala: „Kašlete na známku, nějakou tam bohužel napsat musím, hlavně si přečtěte moje komentáře.“

Najít a vyvážit ten správný způsob výchovy k psaní akademických prací je samozřejmě složité. Některá pracoviště například berou seminárky téměř výhradně jako cvičný prostor, na kterém se studenti mají naučit práci s prameny, vycvičit se v argumentaci, ale jinak v podstatě jen kompilovat poznatky a myšlenky druhých. To je samozřejmě v pořádku (když tedy netrváme na tom, že by to snad mohli umět už ze střední). Ovšem pokud je ještě u desáté práce na vysoké škole požadavek pročíst pár odborných článků a poskládat na jejich základě esej, těžko můžeme čekat, že to studenta (nebo vyučujícího, který má práci číst) bude bavit. Namísto kritického myšlení přichází téměř mechanická práce.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Pro udržení akademických standardů je samozřejmě nutné, aby se studenti naučili správně citovat, samo o sobě to ale ani zdaleka nestačí. Zdroje můžou zastarávat a je třeba se naučit s tím počítat   , člověk musí vědět, které typy publikací – typicky predátorské časopisy – mívají špatnou úroveň, a tak je lepší se jim vyhnout, zdroje nemusí pouze dokazovat, ale je také možné s nimi polemizovat. Pro rozeznání zastaralých zdrojů, ani pro určení těch nedůvěryhodných neexistují jednoduchá a vždy jednoznačná pravidla, ale jde spíš o osvojení si poměrně náročných schopností včetně umění se alespoň trochu orientovat v oboru, což ovšem vyžaduje pozornost ze strany vyučujících.

Kriticky myslet. Správná citace nestačí

Co ale můžeme od vyučujících chtít? Sami fungují v celkově pokřivené publikační kultuře, ve které už řadu let – a snad stále silněji – platí okřídlené publish or perish, tedy něco jako kdo nepublikoval, již stojí opodál. Kvantita vítězí na kvalitou a pro akademiky je často výhodné psát prostě co nejvíc a třeba za publikaci i platit predátorskému periodiku. Netvrdím, že to, co vědec dělá, by mělo mít přímý „užitek“ pro veřejnost, ale mělo by to alespoň rozvíjet jeho obor, případně být užitečné pro kolegy. Nebo snad – poněkud idealisticky řečeno – prohlubovat poznání.

Jenže pokud sami akademici nemají ponětí ani o tom, co dělají kolegové z toho nejpříbuznějšího oboru, je těžké vést studenty k tomu, aby svými pracemi šli proti tomuto trendu. Aby si pro svou magisterskou, bakalářskou nebo seminární práci vybírali téma, které je zajímá a u kterého mají pocit, že jejich zaměření nějak rozvine.

Algoritmy sociálních sítí a fragmentace společnosti dnes nahrávají tomu, že se jednotlivci či skupiny uzavírají do svých vlastních echo chambers, kde bez přemýšlení pouze reprodukují a opakují své vlastní názory jako neotřesitelné pravdy. Po vysokoškolácích bychom toho ale měli chtít víc než jen dělat to samé v bleděmodrém, byť s dobře odcitovanými zdroji.