19.4.2024 | Svátek má Rostislav


EKONOMIKA: Panda hlásí špatné zprávy

21.3.2019

Nová studie uvádí, že celkový objem čínské ekonomiky je asi o dvanáct procent menší, než se předpokládalo. Zdá se, že země rostla v letech 2006 až 2016 zhruba o 1,7 procenta pomaleji, než udávaly oficiální statistiky.

Pokud se kolegové z Hongkongu a z university v Chicagu, kteří zmíněnou studii zveřejnili, nemýlí, je to vážné. Nejde o nějaké miliardy neexistujícího HDP. Ty by mohl vzít čert. Domácí produkt je v podstatě umělý agregát. Jde ale o to, že drastický čínský dluh vlády, provincií, municipalit a soukromého sektoru je vůči skutečnému objemu ekonomiky ještě daleko větší, než se doposud soudilo. Ale ani to by neznamenalo zase takový problém – celkový dluh americké vlády, jednotlivých státu, municipalit, domácností a podnikatelského sektoru je v poměru k HDP podobný či možná i po čínské revizi stále o něco vyšší. Horší je, že tempo zadlužování bylo ve srovnání s růstem HDP v minulých letech daleko vyšší, než se předpokládalo. Tedy že růst byl podstatně více živen úvěrem, než produktivitou a dalšími faktory. A to jsou další rány představě, že by vláda v Pekingu mohla tento klíčový problém zvládnout bez velkých otřesů.

Přičemž je jedno, že výsledky nefalšoval někdo na nejvyšší úrovni, ale že byly zkreslovány a zřejmě jsou stále více zkreslovány fantasmagoriemi dodávanými vedením jednotlivých kantonů. Z toho můžeme vyvodit pouze vcelku otřepané zjištění, že dlouhodobě není možná kombinace rozsáhlého soukromého sektoru s ekonomikou, která stále nese prvky plánovaného hospodářství a konec konců i s politickým systémem založeným na neexistenci svobodných voleb a na jediné politické straně. Ukazuje se, že takový systém – jakkoliv se může i po několik desetiletí jevit jako efektivní – bude v čase vykazovat dramatické nerovnováhy a bude vyžadovat významné korekce.

Samozřejmě to není nic, co by nebylo přítomno i v klasickém tržním hospodářství. Tržní ekonomiky procházejí krizemi (často velmi devastujícími) a obdobími zreálnění cen aktiv, což lze považovat za čas hledání nové stability. V takovém období je nedůvěrou postižena i politická reprezentace dané doby a země, jakkoliv občas ta aktuální nemá s faktem vypuknutí krize třeba ani nic společného. Kořeny problémů bývají podstatně dříve v čase. Ovšem voliči hledají někoho, komu je možné připsat odpovědnost za krizi. V demokratickém prostředí to ale není žádné drama a dokonce ani ve vedlejších zemích si obvykle nevšimnou žádné změny. Maximálně při státní návštěvě se pár lidí podiví, že ten sousední premiér vypadal jinak a určitě nebýval žena. V demokratickém prostředí věc vyřeší volby a případná změna preferencí voličů směrem ke stranám, u kterých věří v lepší výsledky.

Čínský systém je na tom v daném případě hůře. Pokud máte jednu stranu, má to svoje výhody. Nemůžete například prohrát volby. Jenže nakonec, když se všechno sečte, máte také veškerou odpovědnost. Všichni se mohou tvářit, že s problémy nemají nic společného. Vládnoucí strana ne. Musí předhodit veřejnosti konkrétní viníky. A to nejlépe ze zahraničí, ale s domácími pomocníky. Čínský systém je v případě neúspěchu, alias hospodářské krize a časů zreálnění ceny aktiv, fatálně ohrožen v jeho samotných základech. To je důvod, proč místní vlády podávají do centra vymyšlená a nafouknutá čísla. Když nedosahují skutečného spěchu, musejí si ho vymyslet, protože jinak nesou veškerou vinu.

Čínu dobíhá její vlastní hospodářsko – politický systém. Dýchavičnost čínské pandy proto začíná znepokojovat i ty nejklidnější ekonomy. Již dříve oznámený odhad letošního růstu kolem šesti procent ukazoval na směřování ke stagnaci, protože vzhledem k ještě stále poměrně dynamickému růstu čínské populace je třeba vidět těchto šest procent také optikou toho, že třeba v oněch falšovaných letech 2006 až 2016 vzrostla populace Číny o 68 milionů lidí, to je zhruba o půl procenta ročně. I jenom toto je obrovský prorůstový demografický impulz.

Jen na okraj se sluší poznamenat, jak vlastně začala dluhová krize, kterou označujeme za řeckou, ale která postihla před pár lety podstatně více zemí. Oním červeným knoflíkem bylo odhalení, že Řecko dlouhé roky nadhodnocovalo svá statistická data v oblasti HDP a tím uměle snižovalo poměr dluhu na objemu ekonomiky.

Čína má oproti Řecku některé výhody – může si tisknout vlastních juanů, kolik si usmyslí, protože vlastní státní tiskárnu. Může vnitřní dluh zmrtvit inflací. Ale to všechno jsou obrovské společenské náklady a je otázka, kolik z nich budou ochotni Číňané nést.

Dosud jsem opakovaně psal o tom, že je předčasné očekávat nějakou zásadní světovou ekonomickou krizi. Po posledních zprávách z Číny můj optimismus sice trvá, ale míra globálního rizika výrazně vzrostla.

Převzato z blogu Luboš Smrčka s autorovým souhlasem