Garet Garrett: Příběh železa a oceli (15)

Mises.cz: 21. března 2019, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Okolo Enochovy neviditelné dcery panovalo mnoho dohadů. Je skutečně uvězněná v té ponuré usedlosti na západním kopci? Nebo je divná, jako byla její matka? Jak si žije? Jak vypadá? Dělníci z železárny, kteří kolem domu chodili na noční směny, vyprávěli, že jí viděli při měsíčním světle, jak se prochází po zahradě. Také o ní šířili pověst, že je krásná.

Mládež z Quality Street, se kterou John hrál a tančil, pojala romantickou představu, že jí z jejího zajetí vysvobodí. Předstihovali se v šílených návrzích na to, jak to provést. Jeden z nich zněl tak, že by měli vytvořit dvacetičlenný výbor a hromadně jít k usedlosti. Co by jim zlobr mohl udělat? Ovšem nic takového by stejně nešlo provést. Zní to příliš vážně, ne dost šíleně a zajatkyně by na to také nemusela reagovat vstřícně. Nikdo nevěděl, jak to s ní vlastně je. Cokoliv podniknou, tak by měli mít nejprve její souhlas.

Nápad, který nakonec všechny bláznivé mladé hlavy sjednotil, byl tento. Měli by pro ni uspořádat večírek. To by přece byla přirozená věc. Byla dívkou z Nového Damašku, nebo ne? Není snad žádný důvod na světě, proč by nemohl pro ni být vystrojen večírek. Je to společensky zcela přijatelný princip. Obtíže, jak by řekl inženýr, jsou pouze technického rázu. Přesto byly ošemetné. Jak se s ní vlastně dostanou do kontaktu? A pokud bude mít zakázáno přijít, jak se dalo počítat, co budou dělat? Obrátili se na Johna. V lehkovážném duchu se okamžitě vsadil, že jemu se podaří přivést Agnes Gibovou na večírek. Jen když mu na to dají nějaký čas a pak jim řekne kdy a kde.

Nejprve bylo nutné provést průzkum nepřátelských pozic. Měly svá slabá místa a jedním z nich byl irský zahradník. John začal od něj a postupně korumpoval další Gibovo služebnictvo. Zjistil, že Agnes žije v té části usedlosti, kde před tím žila její matka. Neměla dovoleno vycházet mimo pozemky a na procházky směla chodit jen v doprovodu ženy, která byla Gibovou služebnicí a zastávala zde úřad žalářnice.

Za nějaký čas se mu úspěšně podařilo doručit vězeňkyni vzkaz. Stálo na něm jen to, že je pozvaná na večírek. Nepřišla žádná odpověď.

Poslal druhý vzkaz. Zmíněný večírek se má konat na její počest. Bude zde představena společnosti, pak bude večeře a tanec. Neformální, ale zcela korektní událost. Opět nepřišla odpověď.

Poslal třetí vzkaz, v němž poprvé mluvil o okolnostech, které by mohly překazit její účast. Ovšem všechny obtíže mohou být překonány. Stačí pouze, když vysloví svůj souhlas a způsob se pak jistě najde. Mladá společnost z Nového Damašku velmi dychtí jí poznat, a proto podniká toto přátelské gesto. Na to se mu vrátil nepodepsaný lístek následujícího znění:

„Slečna Gibová děkuje panu Breakspearovi a jeho přátelům a s politování jim sděluje, že nemůže přijít.“

Tohle více méně John očekával a nebyl tím odrazen. Potřeboval si nyní něco zjistit o charakteru mladé dámy a tak ho napadlo navštívit kováře Gerharda, jejího dědečka. Podařilo se mu prolomit divokost způsobů starého kováře, která stejně byla jen obranou bariérou citlivého srdce, tím, že ho od samého počátku zasvětil do spiknutí a mluvil k němu s naprostou důvěrou. Gerhard nejprve zuřivě dmýchal svými měchy a zíral do ohně své výhně, předstírajíc, že nevnímá, co se mu říká. Pak ale dmýchání postupně ustalo, oheň se zmenšil a on zde stál a pozorně naslouchal. Když promluvil, jeho hlas byl vzdálený a něžný.

„Nepřijde,“ řekl. „Ta holka je moc hrdá, aby přijala takový soucit. Tvrdá jak ocel.“

Mládí si navzájem rozumí. Zná své impulsy i to, jak je vyprovokovat. Zvědavost překoná hrdost, stydlivost i strach. Pokud se jí podaří probudit skrze marnivost, je vše ostatní odpuštěno, protože přání mládí být oblíbeno a milováno pro sebe samé, je vřelou vášní.

Co se dělo dál, bylo absurdní. Mládí si libuje v absurditách. Má své způsoby, v nichž není pro moudrost místo. Pryč s moudrostí! Ta jen kazí vesmírnou magii.

John poslal další vzkaz.

Stálo v něm, že bude čekat v úterý večer u jižní hranice pozemků za živým plotem. Ona má jen udělat dalších padesát kroků, místo aby se na své procházce otočila na tom místě, kde to bylo jejím zvykem a laškování může začít.

Nepřišla odpověď a ani žádnou nečekal. Ale v úterý večer byl na místě. Z něj mohl obhlédnout celou část pozemků, po kterých se ona procházela. Objevila se v obvyklou dobu v doprovodu tlusté ženy, které očividně dělaly delší procházky obtíže. Jejich vztah byl na první pohled nepřátelský. Dívka se chovala pohrdlivě a žena byla zachmuřená. Po nějaké době usedla na lavičku a těžce oddychovala. Dívka se procházela sem a tam. Dvakrát došla na vzdálenost, co by kamenem dohodil, k živému plotu, ale pokaždé se otočila zpět. Jednou zůstala několik minut stát, pomalu se rozhlížela po živém plotě, kamenech, obloze a všem okolo se záměrným vynecháním místa, kde stál. Přesto John, který ji sledoval, věděl, že vycítila jeho přítomnost. To bylo vše, k čemu došlo. Pak odešla, aniž by pohlédla na svou strážkyni, která namáhavě vstala z lavičky a následovala ji cestou k domu.

John poslal další vzkaz. Podruhé na ni čekal. Tentokrát šla po své obvyklé trase a dokončila ji bez nejmenšího pohledu v jeho směru.

Teprve potřetí to bylo jiné. Přišla k živému plotu blíže než kdy před tím a když její žalářnice začala na lavičce klimbat, tak usedla do trávy.

„My jsme tady,“ řekl John.

„Kdo je to my?“ zeptala se.

Bylo to vyjednávání.

„Já jsem jejich zástupcem,“ řekl. „V tom smyslu jsou zde všichni. Přirozeně jsme ale nemohli přijít všichni najednou a – “ odmlčel se. Nebyla tím druhem dívky, kterou očekával. Uváděla ho do rozpaků.

„A schovat se tu v živém plotě,“ dokončila jeho větu. „Proč ne? Nebylo by to o nic nezdvořilejší, kdyby vás to udělalo dvacet.“

„To k nám není fér,“ řekl. „Nechtěli jsme být nezdvořilí. Chceme vás jen odsud vysvobodit.“

„Myslíte si, že bych nemohla odejít sama, kdybych chtěla?“

„Ano,“ řekl. „To si myslíme. Není to tak?“

Formulovala si odpověď, ale nakonec ji nevyslovila. Či spíše ji symbolicky odhodila. Předklonila se a bezmyšlenkovitě trhala květiny s občasným pohledem k ženě na lavičce.

„Myslíte si, že je pěkné špehovat dívku, jak to děláte?“ zeptala se.

„Velmi pěkné,“ řekl, aby jí pozlobil.

„A takhle vy zvete všechny dívky na vaše večírky?“

„Měli jsme snad přijet k vašim dveřím a tam si vás vyžádat?“

„To jste měli.“

„Pak byste přišla?“

„Ne. Nebyla bych doma.“

„Proč ne?“

„Nebyla bych. Proto.“

„Nemáte ráda večírky?“

„Nemám.“

„Nemáte ráda lidi?“

„Nemám ráda lidi, kteří mě litují.“

„Přejete si, abych odešel?“

„Jestli se vám líbí, co děláte, tak ne.“

„Tohle nedělám, protože bych to dělal rád,“ odpověděl. „Dělám to, protože jsem byl požádán.“

„Ach,“ řekla.

„Měli dojem – chci říci, že dostali nápad uspořádat pro vás večírek. Nevěděli, jak se vás zeptat a tak mě požádali, abych to nějak zařídil. Co bych jim měl vzkázat? Mám jim říct, že nemáte ráda večírky a ať se starají sami o sebe?“

„Řekněte jim, co chcete. Nemohu teď s vámi déle mluvit. Všimli by si toho.“

„Neřeknu jim nic, ale budu tady zase za týden, pokud nebude pršet. Pokud by pršelo tak za dva týdny a pak každý týden po zbytek léta, dokud neřeknete definitivně, že nepřijdete.“

„Neřekla jsem to už?“ zeptala se.

„Ne.“

Vstala, pokrčila rameny a odkráčela pryč.

Blázen! … Blázen! … Blázen! …

To si pro sebe říkal John bez přísudku či předmětu. Takhle se cítil. Situace byla absurdní a jeho účast na ní směšná. Bylo tu spousta pošetilostí - až na jednu. Měl pocit, že s ní nevyšel dobře. Nebyla tím tesklivým zajatcem toužícím po svobodě, jak si jí lidé představovali. Nemohl přijít na to, čím vlastně je. Byla uvězněná. Nejen že to nepopírala, ale brala to jako fakt. Ovšem její přístup se zdál být ten, že do tohohle nikomu nic není. Vměšování se bylo nevítané. A takové infantilní zasahování, jaké představoval, brala tak, jak si zasloužilo – s hlubokým pohrdáním. Nikdy ještě nepotkal tak štiplavou dívku. No, nedopadlo to celé ale úplně nejhůř. Mohla se ho také zbavit nadobro. Místo toho to nechala tak, jak to bylo dosud.

„Myslím, že nakonec přijde,“ řekl svým přátelům.

„Viděl jsi ji?“ ptali se.

„Ano. Mluvil jsem s ní.“

„A jaká je?“

„Jako špetka soli,“ řekl poněkud zasněně.

Na to se po něm zneklidněně podívalo několik dívek, a ačkoliv předstíraly, že jsou z večírku stejně nadšené, jako jindy, tak se jich zmocnily obavy a jejich entusiasmus poklesl. John byl dosud přelétavým povyražením, na které má právo každý. Ale teď se zasnil o dívce, o které nic nevěděly. Nebyla to jeho chyba, ale bylo to až podezřele romantické.

Další věcí, kterou mládí zná, jsou náhlé a divoké momenty, kdy se přirozeně dějí i ty nejnepravděpodobnější věci. V úterý nepršelo a John čekal za živým plotem. Přišla pomalu, pak zase šla zpátky, vrátila se, nějakou dobu váhala a pak si opět sedla do trávy.

„Nestydíte se tady takhle postávat?“ zeptala se.

„Cítím se jako naprostý blázen,“ řekl.

„Ach, opravdu?“ odvětila, bez dalšího slova se zvedla a odešla.

John si tiše pískal a také se vzdálil. Začínalo to být zajímavé. Bylo tu další úterý a s ním i ona.

„Tak proč to děláte?“ zeptala se, jako kdyby mezi tím neuplynul celý týden.

„Řeknu vám proč. Vy jste mě tady viděla?“

„Ne.“

„Tak jak jste věděla, že tady budu?“

„Nevěděla. Vy jste říkal, že tady budete,“ odpověděla.

„To platilo minulé úterý,“ řekl.

„Hodláte mě takhle obtěžovat celé léto?“

„Tak dlouho, dokud sem budete chodit a rozmlouvat se mnou.“

„Nebo dokud neřeknu definitivně, že na tu oslavu nepřijdu. To jste říkal před tím.“

„A přijdete?“ zeptal se.

Takhle pokračovali v žertovném duchu, dotýkali se neviditelných strun, všímali si méně a méně smyslu slov a více melodie hlasu.

Bariéry padly další týden.

John čekal jako obvykle u živého plotu. Dívka přišla později. První náznak. Byla oblečená do pěkných šatů a na nohou měla vysoké boty z Francie. Druhý náznak. Chovala se přívětivě ke své žalářnici. Třetí náznak. Byl vlahý srpnový večer s nastávajícím úplňkem. Více než půl hodiny se bezcílně potulovala po zahradě, zastavovala se, dívala, tu a tam utrhla květinu a pak stejně líným krokem přišla přímo k němu.

„Ach, tady jste,“ řekla klidným, úchvatným způsobem, jakým mládí podniká troufalé věci.

„Pojďte, udělám vám průchod,“ řekl John.

Dvacet kroků pod nimi byla cesta, na které čekal kůň s bryčkou.