Rod Šplíchalových vždy žil a hospodařil na zemědělské usedlosti na předměstí Moravských Budějovic zvaném Horní Víska, těsně u „Císařské cesty“, která již 265 let spojuje Prahu s Vídní. Předci dnešních hospodářů se aktivně zapojovali do dění ve městě, každá generace měla mezi sebou někoho, kdo působil v radě, či zastupitelstvu města. Zanechali tak po sobě nesmazatelnou stopu nejen v oblasti spojené s jejich živobytím. Prapradědeček František Šplíchal byl činný v různých spolcích a zasloužil se o výstavbu několika škol i dalších významných budov ve městě. Jeho syn Antonín vybudoval centrum pro sedláky z širokého okolí - hospodářské družstvo, družstevní lihovar se sušárnou brambor, s rodinou Šplíchalových jsou spojeny i počátky fungování mlékáren v Moravských Budějovicích a Jaroměřicích.

Dle rodinné tradice se ujímal hospodaření vždy nejmladší syn, nejinak tomu bylo i v případě dědečka bratrů Šplíchalových - Antonína, který začal na tehdy padesátihektarové usedlosti sedlačit v roce 1942. Za jeho éry došlo k výraznému rozvoji hospodářství, rozšířil výměru na 80 ha, kromě několika párů koní využíval i dva traktory, mlátičku, samovaz a dle vzoru svých předků se angažoval také ve veřejném dění a rok po skončení války se stal nejmladším radním města, bylo mu tehdy 31 let.

V roce 1948 však byla na hospodářství uvalena národní správa a rodina se musela odstěhovat do malého domku prarodičů, který sloužil jako výměnek deputátníků. Sedlák Antonín Šplíchal pak pracoval na pozici řidiče v komunálním podniku, až přišel červen 1951. Dva týdny před tzv. babickým případem byl zatčen Státní bezpečností a po devíti měsících pobytu na samotce ve vyšetřovací vazbě v Praze Ruzyni byl za rozvracení republiky odsouzen k 14 letům odnětí svobody.

Rodina, tedy jeho matka, manželka a tři malé děti byly vystěhováni na Roudnicko. „Maminka zde získala místo v drůbežárně s platem necelých tisíc korun staré měny, přičemž kilo másla tehdy stálo osm set. Jako političtí delikventi jsme neměli nárok na potravinové ani oděvní lístky,“ říká syn odsouzeného - Zdeněk Šplíchal starší, a dodává: „Divím se, jak to maminka s námi dokázala přežít. Osmiletý bratr tenkrát vyrobil králíkárnu, malý kurníček a strýc nám každý týden posílal bedýnku, v níž byly dva chleby…“  

Antonín Šplíchal strávil sedm let v Jáchymově při těžbě uranové rudy, jeden rok ve věznici Kartouzy u Jičína a další rok pak v Leopoldově u slovenských Piešťan. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii prezidenta Novotného.

„Naposledy jsem viděl tatínka doma ve svých pěti letech, a když se vrátil, bylo mi čtrnáct. Měl jsem velkou radost, ale zároveň se i trochu bál, přišel k nám vlastně úplně cizí člověk. Trápilo ho podlomené zdraví, měl potíže s páteří a o vězení téměř nemluvil. Naší tetě, své sestře, ale jednou řekl: „My jsme tam nebyli lidi,“ vzpomíná Zdeněk Šplíchal starší.

Antonín Šplíchal zemřel v roce 1969. Jeho dvě starší děti nesměly vystudovat, byly jim určeny dělnické profese, nejmladší Zdeněk nakonec po určitých peripetiích mohl nastoupit a poté i dokončit střední zemědělskou školu.

Změna režimu zastihla Zdeňka Šplíchala staršího s rodinou na Českolipsku, kde pracoval jako zootechnik. „V podstatě ihned od 17. listopadu jsem se začal systematicky připravovat na to, že budeme opět soukromě hospodařit na mém rodném statku. Přitom kdyby se mě dřív kdokoliv zeptal, kde rozhodně nikdy nechci bydlet, jmenoval bych Moravské Budějovice, město, které přineslo mým rodičům a prarodičům tolik utrpení. Motiv udržet tradici rodu byl ale silnější, stejně tak přání ostatních členů rodiny,“ vypráví hospodář.

Jel tedy do města, odkud odešel ve svých pěti letech a kde nikoho neznal, netušil, kde leží pole patřící rodině. Usedlost byla v padesátých letech přebudována na veterinární ošetřovnu, sklady obilí přestavěny na byty, stáje a stodoly na garáže, sklepy a studny zasypány nebo znehodnoceny, podmínky pro zemědělskou prvovýrobu špatné. Dům byl kompletně vybydlený, nikde ani židle…

„A potom vyšel zákon o půdě. S pomocí příbuzné jsem v archivech a na okrese zjišťoval všechny paragrafy, podle kterých nám co zabavili, kde jsme měli jaká pole, co nám patřilo. Přišlo jaro, všechny pozemky o celkové výměře padesát hektarů jsem měl vydány, ale stál jsem u toho s prázdnýma rukama a nevěděl, co s tím. Neměl jsem osivo, sadbu, stroje, hnojiva, nic,“ říká pan Šplíchal.

JZD Moravské Budějovice navíc oznámilo, že žádné restituční náhrady nevydá, neboť rodině nebylo povinnou osobou, když vzniklo o dva roky později, než byla usedlost zestátněna. Po složitých jednáních se tak nakonec se Šplíchalovými vyrovnával Okresní podnik v Třebíči, jenž byl následnickou osobou bývalého komunálního podniku, kam celé hospodářství v roce 1952 přešlo.

Počátky soukromého hospodaření byly ve znamení poměrně velkého zadlužení. „Snažil jsem se hned od začátku vybudovat moderní hospodářství a systematicky nakupovat stroje, což bez velkého úvěru nešlo. Společně se syny jsme ale navštěvovali mnoho zahraničních farem jak v Evropě, tak třeba i v USA a Kanadě, a přesvědčovali se o tom, že jsme schopni to dělat minimálně stejně dobře, což nám hodně pomáhalo,“ informuje pan Šplíchal.

Po provedení nezbytných oprav usedlosti v Moravských Budějovicích se Šplíchalovým podařilo v roce 1994 zakoupit od státu v rámci privatizace Státního statku Lesná ještě nedaleký dvůr Augustov, lidově zvaný Panšula. Jde o kulturní památku, kterou nechal v roce 1821 vystavět v empírovém stylu hrabě Daun. Jejím posledním vlastníkem byl baron Jiří Haas, po jehož smrti v roce 1945 došlo k odúmrtí a zestátnění. Dvůr se nachází na absolutní samotě, nejbližší ves je vzdálena pět kilometrů, v okolí je několik přírodních rezervací (Černá blata, Suchá hora, Habrová seč a jiné). V polovině devadesátých let však byla nemovitost v dosti zuboženém stavu.

„Opravu jsme zahájili výměnou ještě původní krytiny, jednalo se o 3 000 m² střech, jenom střešních latí bylo potřeba přes 10 kilometrů. Největším problémem byla výměna několika jedlových, ručně tesaných trámů v délce 13 metrů. Všechny trámy na střechách jsme heverovali, vypokládali, aby střechy byly rovné. Od památkářů jsme nedostali téměř žádný příspěvek, tak na opravu padla celá úroda řepky v roce 1997,“ říkají bratři Šplíchalovi a nejmladší Jan dodává: „Při opravě střechy nás ale čekal bonus. Na jedné pálené tašce jsme našli vzkaz „AD 1821 REBELIE“. Však my víme, že za svobodu selského stavu se musí neustále bojovat. Je nám v tom velkým vzorem dědeček Antonín…“

Zatímco po změně režimu byli Zdeňkovi Šplíchalovi největšími pomocníky bratr Antonín a bratranec Josef, dnes je již rodinné hospodaření v režii jeho tří synů - Zdeňka, Jiřího a Jana. A dorůstá a částečně již i dorostla další generace, neboť nejstarší syn má se svou ženou čtyři děti, prostřední pět a nejmladší prozatím dvě, ale prý není ještě všem dnům konec… A každý má jak v rámci rodinného soužití, tak i pomoci při hospodaření své nezastupitelné místo.

Vzhledem k poloze usedlostí a okolních pozemků je nejoptimálnější formou zdejšího hospodaření intenzivní rostlinná výroba, které se Šplíchalovi věnují na 425 hektarech orné půdy.

Jedná se o těžké, jílovité půdy, zprvu i velmi utužené, Šplíchalovým se však poměrně dobře daří dostávat je při soustavné péči do lepší kondice. „Pro naši oblast jsou ideální ozimy, jařinám se tu zkrátka nevede. Problém je i s meziplodinami, pokud vzejdou, odnesou to plodiny zaseté po nich,“ informuje Jiří Šplíchal.

Pěstovány jsou tu pšenice, ječmen, řepka a hrách, přičemž většina produkce je prodávána prostřednictvím společného Agrovýkupu Moravské Budějovice, kde je Zdeněk Šplíchal členem představenstva.

A aby si rodina příliš neodvykla od oprav a budování, převzala před dvěma lety ještě objekt statku v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde v minulosti hospodařil a věnoval se chovu plemenných prasat starší bratr dědečka Antonína - Jan. Dlouholetá „péče“ státních statků je tu ale samozřejmě značně znát.

Šplíchalovi však v průběhu let minulých již mockrát dokázali, že práce se rozhodně nebojí. „Vždyť co by měli říkat naši předchůdci? Jeden hektar půdy orali dva a půl dne a za tu dobu museli ujít padesát kilometrů. My sedíme v klimatizovaném traktoru, posloucháme rádio a hotovo máme ani ne za hodinu. Uvědomujeme si, že každý kousek půdy, na které hospodaříme, je pokryt potem našich předků. A to zavazuje,“ shodují se bratři.

Šárka Gorgoňová, vedoucí mediálního oddělení ASZ ČR