Slyšte, lidé! – Sólo pro saxofon 2

„Miluji zvuk tenorsaxofonu. Myslím, že každý si najde zvuk, který z něj tak nějak vyvěrá, a v mém případě je to zvuk tenoru,“ říká Ondřej Štveráček. Právě on pořad zahájí společně se svým kvartetem, který dále tvoří kontrabasista Tomáš Baroš, slovenský pianista Klaudius Kováč a na bicí hraje host ze Spojených států Gene Jackson, známý především ze spolupráce s Herbiem Hancockem. Tato sestava nahrála už studiová alba Calm a Sketches a nyní se představuje koncertní nahrávkou Live In Prague. Natáčelo se v říjnu 2017 v klubu Jazz Dock v Praze.

Novou hudbu ve svých 85 letech stále natáčí Wayne Shorter, který ostatně letos dostal cenu Grammy v kategorii nejlepší instrumentální jazzové album za svou nejnovější nahrávku Emanon. Shorter v minulosti spolupracoval s nejslavnějšími jazzmany všech generací, ale zároveň sám definoval trendy nejen v jazzové hudbě. V jeho současném kvartetu hrají po jeho boku hrají pianista Danilo Perez, bubeník Brian Blade a kontrabasista John Patitucci. Ten před několika lety v rozhovoru pro naše rádio řekl: „Wayne Shorter Quartet je ta nejméně obvyklá a nejneuvěřitelnější kapela, v jaké jsem kdy hrál. Wayneova hudba byla součástí mého života, už když jsem byl kluk. Poslouchal jsem ho a učil jsem se z jeho desek. Dnes je jeho Quartet pro mne něco jako rodina. Jsme si velmi blízcí, a hudba, kterou hrajeme, je vzrušující a neobvyklá.“

O generaci mladší než Shorter je další velký saxofonista americké scény, Branford Marsalis. Je držitelem tří Grammy, nahrává s orchestry, s menšími sestavami, doprovází zpěváky a hraje i úplně sólově, věnuje se jazzu i klasické hudbě. Zatímco Wayne Shorter se nebojí experimentovat a jeho koncerty jsou pověstné naprosto volnými freejazzovými pasážemi, Branford Marsalis ctí melodii. Ta je pro něj totiž ve skladbách na prvním místě. Až poté je rytmus a jako třetí harmonie. Úplně nejméně jej pak zajímají texty písní, a to i tehdy, když doprovází výrazného zpěváka – dlouhá léta byl například doprovodným hráčem u Stinga. Z Marsalisovy novější diskografie pak stojí rozhodně za zmínku album Upward Spiral, na kterém saxofonistův kvartet doplnil zpěvák Kurt Elling. Dále určitě doporučuji sólové album In My Solitude, nahrané v sanfranciské katedrále, na kterém plně vynikne právě Marsalisův smysl pro melodii a schopnost odehrát celý koncert bez podpory dalších muzikantů. Pokud dáváte přednsot standardní jazzové kapele – což může být kvartet ve složení saxofon, klavír, kontrabas a bicí – pak doporučujeme nejnovější album Branforda Marsalise, které se jmenuje The Secret Between The Shadows And The Soul.

Kuba Więcek je teprve 24letý polský saxofonista a skladatel. Studoval na konzervatořích v Kodani a Amsterodamu, je držitelem řady ocenění a vítězem mnoha mezinárodních hudebních soutěží. Dokonce se o něm mluví jako o největším objevu na polské jazzové scéně za posledních deset let. Střídavě žije v New Yorku, ve Varšavě a v Kodani a spolupracuje například s kytaristou Mikem Sternem. Na saxofon hraje od svých 11 let, předtím se učil na violoncello a vedle jazzu se věnoval i studiu klasické hudby. Kromě toho čerpá i z folkloru evropských národů, z hudby elektronické, alternativní a z hip hopu.

Do Ameriky už před mnoha lety přesídlil český saxofonista Karel Růžička. Nedávno ve Spojených státech nahrál nové album Grace & Gratitude, kterému se u české odborné veřejnosti dostalo velmi příznivého ohlasu. V odborné anketě Českého rozhlasu Jazz album skončilo za rok 2018 na děleném prvním místě s nahrávku Iluzja Doroty Barové a současně bylo nominováno na cenu Anděl v kategorii Jazz. Název alba znamená v češtině Milost a vděčnost, což věřící křesťan Růžička vysvětluje slovy: „Chci touto hudbou podat svědectví o tom, co pro mne milost znamená, a projevit vděčnost za všechno, čím mě Bůh neustále obdarovává.“ Když přemýšlel, s kým takové album natočit, chtěl, aby nešlo jen o hvězdou sestavu pozvaných spoluhráčů, ale o opravdovou kapelu. Přesto se mu povedlo sestavit kvarteto z opravdových hvězd – nejslavnější z nich je dnes už zmíněný kontrabasista John Patitucci, který mimochodem působil jako nižší duchovní v jednom presbyteriánském kostele v New Yorku. Dále na albu Karla Růžičky účinkují pianista Jon Cowherd a bubeník Nate Smith.

Donny McCaslin na sebe upozornil jako výrazný hráč na posledním albu Davida Bowieho Blackstar. Ale za pozornost stojí i jeho vlastní nahrávky, na kterých se sice dotýká jazzu, ale zároveň se otevírá dalším směrům. V rozhovoru s Annou Mašátovou pro časopis UNI říká: „Svět jazzu je spjatý s mou hudební historií, ale vidím, že se má muzika odvrací od toho, co bychom nazvali typickým jazzem. Dělo se tak už po jistý čas, ale poslední dobou se to prohlubuje. Nicméně improvizace pořád zůstává velkou částí toho, co dělám, poslouchám však už spíše nejazzovou hudbu. Snažím se nacházet nové náměty, nedávám si limity, kde bych měl inspiraci hledat, nebo jakým směrem bych se měl vydat, může to být avantgardní hudba, nebo elektronická, může to být cokoliv. Nořím se teď asi nejvíce do alternativního rocku. Nekladu si žádné parametry, cítím-li, že to tak je v pořádku, jdu za tím.“ Už na albu Beyond Now z roku 2016 a na souvisejících koncertech – jeden z nich jsem měl možnost prožít – se McCaslin představil jako nadžánrový hráč, kterému jazz slouží jako východisko, které však kompozičně i dynamikou a živostí své hry výrazně překračuje. Na novějším albu Blow. jde v tomto ohledu ještě dál – kombinací živě hraných a naprogramovaných prvků, zacílením na groove nebo větším podílem slova zpívaného i rapovaného. Saxofon jako nositel melodie se samozřejmě nevytratil úplně, avšak jeho naléhavé party v propojení s naprogramovanými spodními liniemi jsou spíše kořením než motorem alba.