Protože o co jde: Tony Pysk Vallelonga pracuje jako vyhazovač v mafiánském baru Copa(cabana). Jenže jedné noci nemilordně rozmlátí ciferník nesprávnému muži. Bar se rázem ocitá „v rekonstrukci“ a je třeba najít novou práci. Tony není příliš vzdělaný, ale dobře ví, že není možné sežrat každý den 26 hot dogů, přestože za to díky sázce může vyinkasovat 50 dolarů. Což takhle dělat řidiče nějakému doktorovi? To by snad šlo. Jenže na adrese, kde údajně bydlí, nachází se proslulá Carnegie Hall. V bytě nad sálem bydlí dr. Don Shirley – hudebník, který svou profesi ovládá jako málokdo. Píše se rok 1962 a chystá se vydat na koncertní turné po americkém Jihu. To může být poměrně nebezpečné, protože je černoch. Ale Tony fakt umí řídit, a jakožto odhodlaný hromotluk se nepochybně dokáže postarat, aby se zaměstnavateli nic nestalo. Přeci jen George a Oleg, další dva členové Tria Dona Shirleyho, používají ruce výhradně k držení svých hudebních nástrojů.

Vezměte dva charakterově naprosto odlišné lidi, ideálně ještě s rozdílnou barvou kůže, a pošlete je na společnou cestu autem. Koncept, jaký jsme viděli prakticky už mnohokrát, a několikrát z toho bylo prestižní ocenění. Tony je tak trochu rasista, který skleničky, ze kterých se napili „barevní“, raději rovnou vyhodí. Přitom jim je podala jeho krásná žena (Linda Cardellini), kterou nade všechno miluje, což pochopitelně platí i pro jejich děti. A tak na její přání píše často domů dopisy, kde zmiňuje naprosté malichernosti. Není divu, že vzdělaný pan Shirley s nimi později začne vypomáhat. Sám zná nejrůznější metafory a pravopis. Navíc jeho kontakty sahají až k Bobbymu Kennedymu (nebo je to jako s Lincolnovým dopisem majoru Marquisi Warrenovi v Osmi hrozných a poldové to nepoznali?)!

Nicméně se stává, že lidé s protikladnými vlastnostmi si začnou záhy rozumět. V Zelené knize k tomu dojde bez hlubšího vývoje. To je patrně dáno i postavou pana Shirleyho a způsobem, jakým jej ztvárňuje Mahershala Ali. Tony v podání Vigga Mortensena, jemuž jediná role přinesla nejen u nás neutuchající popularitu, bude z dané dvojice evidentně tím šťastnějším, protože zůstává za všech okolností svůj. I tehdy, když se začne potkávat s jižanskou smetánkou. Jelikož pan Shirley většinu svých „bratrů“ intelektuálně převyšuje a nemusí pracovat na plantážích. Bílým sice zahraje, ale stejně jím potom opovrhují a nedovolí mu ani navečeřet se ve stejném lokále. Tak kam vlastně patří? Otázka, jaká se už na plátně v minulosti také řešila, včetně filmů podle skutečné události.

Vzpomínáte, jak musela matematička Katherine Johnson při práci pro NASA chodit ve Skrytých číslech celou štreku na záchody pro barevné? Taky to bylo za účasti Mahershaly Aliho a taky z toho byly oscarové nominace. V případě Zelené knihy se dalo čekat, že pana Shirleyho minimálně jednou napadnou místní křupani, že kecy budou mít i policajti a že dojde na využití oné knihy, která dala filmu název. Ne, nejedná se o Bibli, ovšem svým způsobem jde také o Knihu přežití. Zelená kniha černošského motoristy totiž uváděla během segregačních zákonů místa, kde se Afroameričané mohli v klidu najíst nebo kde mohli přenocovat.

Nedá se přitom tvrdit, že by tahle rasová a tím pádem pro Akademiky podbízivá otázka (tvůrci v ní rozhodně nezacházejí do extrému) byla jediným nezdarem celého tohoto snímku. Dvě nejdůležitější postavy jsou dosti prvoplánové a troufám si tvrdit, že méně zkušení herci by jim sotva dali určitou hloubku. Scenáristé, mezi nimiž nechybí ani Tonyho skutečný syn Nick Vallelonga, si optimálně neporadili ani s humornými scénami. A nechce se věřit tomu, že by povětšinou nefungovaly kvůli režii Petera Farrellyho, jenž má zázemí právě v komediích (Něco na té Mary je, Blbý a blbější, Těžce zamilován, Těsně vedle, ale vlastně i Mládeži nepřístupno). Ale počkat, on přece předtím vždycky režíroval se svým bratrem …

Zelená kniha samozřejmě nemůže postrádat skoro až zázračný happy end. Zároveň taky dokládá, že co se řemeslné zručnosti týče, Farrellyové nikdy nepatřili snad ani k širší špičce. A nebýt té hudby, dojemné okamžiky by se s velkou pravděpodobností zcela minuly účinkem. Zelená kniha chce patřit k feel-good projektům, a proto doopravdy obsahuje několik nevtíravých potěšujících momentů, ovšem úplně nejvíce na ní zaujme skvěle vykreslená atmosféra USA v 60. letech minulého století. Jenže feel-good bijáků s výbornou dobovou atmosférou vzniká každý rok několik a některé jsou ještě působivější. Nebylo by teda náhodou bývalo lepší při vyhlašování ocenit to skvostné hudební drama s názvem Zrodila se hvězda?

FOTO: Aerofilms