Neznámý příběh Vojtěcha Formánka byl dosud zavřený na stránkách jeho deníků, které si v letech 1940–1942 a 1944–1945 psal. Účastník zahraničního odboje se do války zapojil jako letec a později jako dělostřelec. Formánkovy deníky nedávno objevili pracovníci Památníku národního útlaku a odboje (PNÚO) z Panenských Břežan u soukromého sběratele.
Dočasný doklad totožnosti po přechodu k dělostřelectvu, 1941.
Osobní dokumenty, dopisy, letenky, ale třeba i vstupenky na taneční vystoupení v tehdejší palestinské Haifě odkrývají pouť, která začala legálním útěkem do Francie a skončila po šesti letech návratem přes Duklu domů. Bezprostřední osobní zážitky poskytují dva dochované deníky.
Vojtěch Formánek se narodil sedmého června 1918 v Dolním Bousově, jen několik měsíců před vznikem Československé republiky. Po vojenské službě v letech 1936–1937 v armádě zůstal. Od září 1937 do srpna 1938 studoval vojenskou akademii v Hranicích. Čtrnáctého srpna 1938 složil slavnostní přísahu důstojníka z povolání jako velitel dělostřeleckého oddílu.
Poslední předválečné zkrácené jednoleté studium absolvovala též řada osobností československé vojenské historie. Adolf Opálka, zabitý 18. června 1942 při boji s německou přesilou v pražském kostele sv. Cyrila a Metoděje, letec RAF František Truhlář či po válce komunisty ve vykonstruovaných procesech pronásledovaný Tomáš Sedláček.
Po obsazení zbytku Československa a vzniku Protektorátu se Formánkovi podařilo legálně vycestovat do Francie. Povolení získal pod záminkou návštěvy své sestry, která ve Francii žila. Následně se přes francouzskou cizineckou legii po vypuknutí války dostal do jihofrancouzského Agde, kde se formovalo československé zahraniční vojsko.
Na francouzsky psaném dokladu totožnosti, vydaném tamtéž 21. října 1939, čteme: výška 173 cm, vlasy kaštanové, čelo vysoké, oči modré, tvář oválná.
Ukázka z deníků Vojtěcha Formánka.
Cesta do Anglie
Po porážce Francie byl Formánek spolu s dalšími vojáky stažen na Britské ostrovy. Francii opustil koncem června na parníku Appapa plujícím přes Gibraltar: „…dvacátého šestého června 1940 ráno jest velmi klidné moře, ale stále silný vítr. Doprovázejí nás asi tři lodě. Stále kličkujeme. Po pravé straně jest možno pozorovati španělskou pevninu... V noci, asi ve 23 hod., aniž jsem to věděl, jsme přistáli v Gibraltaru. 27. června 1940 ráno dosti chladno. Obdivujeme se všichni krásným okolí Gibraltaru a vzdáleným obrysům Afriky... Kolem je zakotvena spousta lodí různých národností. Odpoledne jsme pozorovali moře, rybáře, startující hydroaviony a válečné lodi. Večer při důstojnickém shromáždění bylo usneseno, že druhý den budou naše peníze proměněny v Gibraltaru za libry.“
„Dvacátého osmého června 1940 ráno jsme s údivem zpozorovali, že jedeme. Vyjeli jsme v půl osmé... Opalujeme se na přídi. Utvořili jsme celou skupinu lodí, hlavně nákladních, jedeme proto velmi pomalu. Odpoledne jsme se podivovali Tangeru a spoustě delfínů, kteří obklopují loď. Minuli jsme pěkný anglický křižník a letadlovou mateřskou loď. Asi o druhé hodině se nám pomalu ztratila obě pobřeží z očí a jsme na klidném, prozatím, oceáně ...“
Účtenka za vejce se slaninou, z pozůstalosti Vojtěcha Formánka.
Do liverpoolského přístavu dorazili sedmého července. Následovalo několik přesunů, byť především zprvu všichni nováčci pobývali v táboře Beeston Castle. Dny trávili vojáci studiem angličtiny a seznamováním se s anglickým prostředím. Cítili nejistotu ohledně svého působení. „Dvacátého druhého července dopoledne nástup (v Cosfordu – poznámka redakce) v 10 hod., gen. Slezák přijel až v 11 hod. Měl k nám informativní řeč a uznání letcům z fronty... Generál přijímá deputace s přáními a stížnostmi. Naše deputace o vyjasnění postavení půjde až zítra. Přesto jsme u něho byli ještě ten den, ale nevíme, budou-li nám jeho sliby vyplněny. Mezi mužstvem to vře, odmítají přísahat a nechtějí sloužit pod našimi důstojníky.“
„Dvacátého osmého července 1940 v 9:40 byl nástup s Angličany na platformě k přehlídce anglickým plukovníkem. Muzika hrála mizerně, ale naši kluci, většinou v anglických uniformách, šli velmi pěkně. Po obědě v 1 hod. bylo důstojnické shromáždění. Mluvil plk. Berounský (Josef Berounský zahynul 30. dubna 1942 při návratu z diplomatické cesty do SSSR po útoku německé ponorky na HMS Edinburgh v Barentsově moři – pozn. red.) o tom, co bylo příčinou morálního klesnutí u mužstva a o chybách důstojnického sboru všeobecně. Ve 2 hod. bylo v divadle zábavné představení pro důstojníky bombardovací letky, kteří odjíždějí. Měli tam pěkná hudební čísla se sólovými výstupy Angličanů a našich mládenců. Lamač (filmař Karel Lamač – pozn. red.) a spol. sehráli jednoaktovku o ČSD. Představení bylo ukončeno hymnami, anglickou a československou.“
Formánek odhaluje i některé své prohřešky proti disciplíně: „Třicátého července 1940 po čaji jsem se Zdenkem Skořepou (S Formánkem se znal již z hranické školy, navigátor letadla zmizelého 21. ledna 1942 v Severním moři – pozn. red.) odjel do města, ač byla zakázaná vycházka.
Viděli jsme krásně, ale hrozné divadlo
Vojtěch Formánek byl druhého srpna přijat „na zkoušku do anglické RAF jako pilot officer (poručík – pozn. red.).“ Cvičil se na střelce a navigátora. Přelom července a srpna 1940 trávil na letecké základně v Cosfordu. Prošel ale i dalšími základnami jako Bassingbourn, delší čas pobyl v Honingtonu. Podrobně si zaznamenával prakticky každý den. Deníku svěřoval cvičné úkoly i hojné chvíle volna trávené s anglickými děvčaty. Rozepisoval se o padlých kamarádech a průběhu bojů.
„Koncem srpna zasáhli naši stíhači. Sestřelili šest německých letadel. U nás je nezvěstný a prohlášený za mrtvého por. Štěrbáček. Byl to milý chlapec. Setkali jsme se s ním jako prvním stíhačem ve městě. Telefonoval jsem pro jeho děvčátko, poněvadž on nezná anglicky. Večer tančil s námi v Rexu.“
Před sto lety se narodil Josef Bryks. Hrdinu chtěli komunisté vymazat |
Ve Formánkově pozůstalosti nalezneme i odkaz na letce Josefa Brykse v podobě Bryksovy podobenky s věnováním na zadní straně: „Na památku kamarádovi. Pepa“ datovaném 6. srpna v Cosfordu.
„Dvacátého sedmého října 1940 jsem viděl z dálky nejhorší bombardování naší báse (v Honingtonu – pozn. red.). Poplach byl dán včas. Byly tu čtyři Heinkely. Nad básí právě v mracích pěkná díra a kolem mraky. Viděli jsme krásně, ale hrozné divadlo svítících děl, granátů a nábojů z kulometů. Shodili asi kolem 40 bomb. I kousek od nás v polích spadla jedna řada. Ztráty a škody: 3 mrtví, přímý zásah „A“ hangáru a v něm umístěného Wellingtona (druhý zachráněn), salva 3 bomb u velitelství (jen demolování oken a betonu).“
Byť Formánek uměl francouzsky a postupně se učil anglicky, nevyhnul se alespoň v prvních měsících komunikačním potížím: „Prvního listopadu 1940 ráno při procházce jsme se filmovali (ppor. Kozák a Doubek). Pak jsme měli mít navigaci, ale seržant se nemohl s námi dorozumět a odložili jsme to na příští týden.“
Počátkem července 1941 musel opustit ze zdravotních důvodů službu v RAF a byl přeřazen zpět k dělostřelectvu. Záznamy v deníku postupem doby řídly, až 10. května 1942 ustaly úplně.
Druhý deník začíná přesunem z Anglie na východní frontu v létě 1944 lodí přes Gibraltar do egyptského Port Saidu, dále pak po souši vlakem přes Gazu do Haify. „7. srpna 1944 ráno ve tři čtvrtě na sedm jsme přejeli palestinské hranice. Snídaně v 8 hod. v Gaze. Do Haify kolem poledne. Rychle jsme se naobědvali, po delším prodlužování, jedné a půl hodině čekání, jsme odjeli třemi nákladními auty Haifou do Staging Camp 141. Zde byla část ubytována ve stanech, většina ale v barácích. Vše improvizované, protože nikdy neměli tolik důstojníků, ale vše funguje v pořádku. Večer jdu brzy spát, ale mizerný spánek, protože jsem musel mít na lůžku síť proti moskytům. Ráno Arabové, kteří dobře posluhují a vše pro nás dělají, donesli čaj atd…
42 stupňů ve stínu
„Desátého srpna 1944 ráno jsme vstali v 5 hod. V 6 hod. odjíždí první skupina do Damašku. V 5:45 odjezd taxim podél pobřeží do Jeruzaléma (kolmo od Tel Avivu). Zde jsme si prohlédli vězení Kristovo, Zeď nářků, židovskou a arabskou čtvrť, Via Dolorosa, Kalvárii a hrob Kristův. Po obědě (knedlík, zelí a vepřové) do Betléma, kde jsme si prohlédli město, kde se Kristus narodil.“
Následovala cesta vlakem částečně podél Jordánu kamennou pouští do Damašku, poté menším busem přes pustinu směrem na Bagdád. „Šestnáctého srpna 1944 jsme konečně v 10 hod. přijeli do tábora u Bagdádu. Zase ubytováni ve stanech, ale aspoň s kamennou podlahou. Kolem ne již písek, ale prach, který pokryje vše za okamžik. Jídelna dobrá s větráky, kolem oken sítě s trávou, po které stále teče voda, takže aspoň trochu ochladí. Jinak přímo z pouště vane hrozně suchý horký vítr. Ve stínu asi 42 °C.“
Potvzení k sovětské medaili Za odvahu pro Vojtěcha Formánka.
Z Bagdádu pouť pokračovala do Teheránu, dále do Sovětského svazu a přes Kaspické moře lodí do Baku. „Třicátého prvního srpna 1944 jsem určen, že s Wolfem povezu dráhou těžká zavazadla, zatím co druzí poletí letadly přímo do Černovic (Černivci na Ukrajině – pozn. red.). Cesta tak asi dva týdny.“
„Prvního září 1944 zavazadla (ve vagoně) až do vrchu a my máme spát s nimi na zemi. Naše první skupina, asi 50 lidí, odletěli kolem poledne. Zbytek zítra. Zdá se, že bílý chléb zde lidé mají málokdy anebo je jen pro armádu. Vedle nenaložený špitál s ošetřovatelkami. Seznámili jsme se s dvěma, já se Sylvií z Leningradu.“
„Třetího září 1944 do Rostova máme přijet dnes před půlnocí. Po cestě již možno vidět rozbité budovy a ani jeden most nezůstal celý... Pak se podél dráhy táhne nekonečný řetěz zničených vagonů, ruských, německých i francouzských… 4. září 1944 ráno asi v 5 hodin v Rostově, aspoň tedy jsme se tam probudili... Odpoledne ve městě. Hrozně rozbité, zdá se, že není jediného celého domu. Už v 5 hod. odpoledne odjezd na Charkov.“
Smrt číhala na pozorovatelně
V následujících dnech se Formánek dostal přímo do bojů na Dukle, které probíhali v rámci karpatsko-dukelské operace: „Dvacátého šestého září 1944 ráno práce s lidmi, roztřiďování, hrozné bláto. Odpoledne v 5 hod. odjezd... pak přes Duklu. Určen u 3. brigády, 3. dělostřeleckého pluku jako velitel 1. baterie... 29. září 1944 jsem celý den na pozorovatelně, jen v poledne v palebném postavení. Spojení nefunguje... Též jsem dostal cíle a měl v noci střílet na 4 baterie. Střílel jsem až v 7 hod. ráno, kdy bylo spojení… 30. září 1944 v 8:15 útok, ale vrátili se zpět.“
„Vystříleli jsme asi 500 ran. V 5 hod. odpoledne další útok. Vesnice hořela od rána. Boj o kóty 587 a 573 na našich hranicích a o vesnici Zyndranowu. Tanky zasaženy a dosti veliké ztráty… 1. října 1944 ráno v 6:45 příprava, ale útok nevyšel. Velká mlha, není nic vidět. Konečně radiospojení. Celé dopoledne i odpoledne jsme těžce ostřelováni dělostřelectvem a minomety.“
„Šestého října 1944 ráno ve 3 hod. jsem projel dukelským průsmykem na Slovensko. Cesty ohromně zaminovány. Jel jsem jako prvý, dvě děla za mnou, třetí na hranici najelo na minu a bylo zničeno… 7. října 1944 unikl jsem za tento den třikrát smrti. S pomocí Boží to snad bude tak i nadále. Mina rozbila auto, u kterého jsem seděl... Byl jsem na pozorovatelně ráno, ačkoliv později bylo zjištěno, že je zaminována. Ráno jsem projel přes minu na hranici. Odpoledne jsme vystřelili 55 ran na vesnici.“ Boje probíhaly v bahně a za dešťů, kdy vojáci drželi pozice celé noci promočeni na kost. Při přesunech se opakovaně potýkali s nedostatkem benzínu i vozů.
Slovenský zámek zničený Rusy
V polovině října byl Formánek povýšen na kapitána. V lednu už příslušné jednotky bojovaly u Bardějova a Prešova: „Dvacátého sedmého ledna 1945 jsme se (na Spiši – pozn.red.) podívali do překrásného zámku nějakého gráfa. Úplné zařízení a umělecké památky zničeny civilisty, ale hlavně ruským vojskem... Do Levoče – 6 km, jsme dojeli za 13 hodin! Mosty a zatarasené cesty. Neukázněnost ruských trénů na silnici.“
Při postupu v zimních měsících využívali v horském terénu i saně, pro dopravu techniky do palebných pozic i voly či jiná hospodářská zvířata. Počátkem dubna se nacházeli v bojích na Liptově.
„Šestého dubna 1945 v 7:30 jsem již byl v Gombáši (dnes Hubová – pozn. red.). Prší, mlha. Za vesnicí se bojuje o kopec... V Ľubochni jsme vzali zajatce, jednoho důstojníka, který ještě spal v chatě a na kopci, když se nechtěli vzdát, byli zastřeleni... Staví se pontonový most. Napadlo mě jet na průzkum na sever údolím. Předjel jsem pár děl 1. brigády, a náhle jsme byli napadeni palbou z kulometu a automatů. Sjeli jsme na louku za řekou, ale zapadli jsme. Museli jsme se stáhnout před palbou do lesa asi 15 kroků. Třikrát jsme se pokoušeli vůz vyprostit, ale vždy jsme byli zahnáni palbou z automatů... Při třetím pokuse byl raněn šofér. Obvázal jsem jej a dovedl na ošetřovnu. Vůz jsme dostali později až 1. brigáda postoupila.“
Čtvrtého května překročili slovensko-moravskou hranici a pokračovali přes Vsetínsko dále na západ. 12. dostal Vojtěch Formánek od velitele povolení na jeden den navštívit rodinu v Pardubicích, kde se se všemi šťastně shledal. Krátce po válce se usadil v Táboře. 18. srpna 1945 si vzal za manželku Vlastu Pidimovou. Z armády byl propuštěn roku 1950. Zemřel v Táboře 25. května 1985. Po roce 1989 byl povýšen do hodnosti plukovníka v. v. in memoriam a morálně rehabilitován.
Máte ve sbírce neznámý osud?Ozvěte se nám, pomůžeme vám najít ztracenou minulost Podobně jako v Muzeu v Brandýse máte možná i vy v archivu fotografie s neznámými osudy. Spojte se s námi, pro Technet.cz připravujeme seriál, který by mohl pomoci některé neznámé příběhy zachycené na zažloutlých fotografiích objasnit. Pište buď na:
|
