Gran Torino na půl plynu. Stárnoucí Pašerák Clinta Eastwooda má stále charisma

Na rozdíl od Quentina Tarantina, který chce skončit už svým desátým filmem, aby se nestal starým vyšeptalým režisérem, Clint Eastwood pokračuje i dlouho po osmdesátce. A jeho tvorba proměnlivě dodává argumenty pro i proti Tarantinovu rozhodnutí. V poslední dekádě totiž hollywoodská persona dokázala natočit jak hluboce působivé drama (Gran Torino), tak stereotypní macho akci (Americký sniper) nebo tituly, které o naše kina ani nezavadily (Jersey Boys, J. Edgar). Novinka Pašerák, Eastwoodův čtyřicátý režijní počin, patří spíš k tomu lepšímu.

Často dokonce připomíná Gran Torino v komičtější verzi, nejspíš i proto, že i tento scénář psal Nick Schenk. Také tady sám Eastwood hraje svérázného a osamělého starce. Stručný úvod nám ukáže, že Earl Stone se vždycky radši staral o pěstování květin než o rodinu. Když ale jeho byznys zkrachoval, našel si díky nápadně spřízněné shodě okolností, k níž tu dojde několikrát, novou práci. Převoz drog pro mexický kartel.

Melodrama o významu rodiny

Eastwood chystá film o zmařeném atentátu v rychlovlaku Thalys

Morální dilema, které Eastwoodovým hrdinům v pozdním věku bývá vlastní, ale nevyplývá z této pochybné práce. Earl až změnou životního stereotypu pochopí, proč s ním dcera nemluví a žena se s ním rozvedla. Nové bohatství začne využívat jako tichou omluvu. Nebo k záchraně kulturního zařízení pro veterány, mezi něž patří i on sám. Jeho image toho nejnepravděpodobnějšího pašeráka mu umožňuje nepozorovaně unikat policii a zabavit diváky kontrastem mezi drsnými gangstery a dědou, který neumí ani napsat esemesku.

Krimi akci nečekejte. Ve svém srdci je Pašerák melodrama o významu rodiny, který Earl shrne při setkání s agentem v podání Bradleyho Coopera a jenž se odráží i ve vztazích mezi členy hispánského kartelu, kterým by také prospělo víc zájmu o své blízké a méně o výdělky. Poselství snímku je jasné už u prvních prolitých slz a tvůrci si nedělají těžkou hlavu z toho, jak dostat tam, kam chtějí, příběh inspirovaný skutečným osudem zahradníka a drogového kurýra Lea Sharpa, resp. pět let starými články o něm z New York Times.

Pašerák žadoní, abychom s ním soucítili

I bez scenáristické elegance, jejíž deficit napůl úspěšně zakrývá elegance kamery spolupracovníka Jeana-Marka Valléeho – Yvese Belangera –, a při jízdě víceméně po povrchu film funguje, hlavně díky Eastwoodovi. Jeho úsporná režie a neuspěchané tempo se víc než na rozpitvávání citů soustředí na Earla a jeho přístup k vlastní minulosti i k modernímu světu. Starý konzervativec je otevřený novinkám, rád se nechá poučit, že dnes motorkářský klub mohou tvořit lesby nebo že se černochům už neříká negři. Neutuchá ani jeho zájem o mladé dívky, který nijak nezakrývá ani Eastwood režisér, když se na návštěvě v Mexiku lascivně dlouho kochá jejich pozadím. Také Earlova opakovaná kritika generace posedlé chytrými telefony přehání svou vehemenci. Film obsahuje řadu krátkých scén, které do něj vkládají anekdotické komentáře k současnosti – a některé z nich znějí jako nepromyšlená, jednostranná stížnost.

Eastwood, podobně jako jeho hrdina, s věkem otupuje hrany svých konzervativních, politicky nekorektních postojů ke světu a ukazuje, že za nehybnou tváří drsného Harryho leží komplikovanější osobnost, v níž výčitky zpochybňují přirozenou sebedůvěru a spokojený egocentrismus. Pašerák žadoní, abychom s ním soucítili. Abychom mu všechny chyby odpustili a ignorovali ty nové, které páchá před našima očima – celá část s detektivy působí jako vedlejší nutnost k závěrečným morálním lekcím o rodině, nikoliv o ničivosti drog. Chce, abychom ho měli rádi jako Earlova zkroušená, mírumilovná manželka v podání Dianne Wiestové, případně mu odpustili jako dcera ztvárněná Eastwoodovou skutečnou dcerou Alison.

Víceméně se mu to daří, protože Eastwood má stále charisma, protože jako režisér tak neochvějně stojí na Earlově straně a protože jeho snímek má v sobě aspoň zbytek toho dojemného patosu sebeobětování a vykoupení se, který tolik strhl v Gran Torinu.