Byli jsme s mužem tak šťastní, že teď už život nemá cenu. Nevím, proč mě Pán Bůh takhle zkouší, řekla v rozhovoru Vlasta Chramostová
Ve věku 92 let dnes zemřela herečka Vlasta Chramostová. Za měsíc, tedy 17. listopadu by oslavila 93. narozeniny. Proto připomínáme její rozhovor, který v březnu poskytla Deníku N. Před svou smrtí žila v sociálním ústavu. Ze života se přestala radovat v únoru, kdy jí zemřel manžel, kameraman Stanislav Milota. Přesto až do poslední chvíle sledovala politiku i zpravodajství. A z lůžka vzkázala politikům: „Nemáte odvahu a nestojíte si za svým.“
Jak vám je, paní Chramostová?
Jak může člověku být v dvaadevadesáti… Mně je o osm let méně než republice. Můj muž mě bohužel v únoru opustil. Byli jsme spolu sedmapadesát roků. A to je tak vzácné, že za to mohu jenom děkovat. Ale zároveň je to pro mě tak těžké, že se to ani nedá sdělit.
S vaším mužem jsem vás naposledy viděla na vaší chalupě v Prysku. My dvě jsme spolu dělaly rozhovor o Národním divadle a on nám k tomu nosil jahody se šlehačkou.
Já jsem totiž v Národním divadle prožila neuvěřitelných devatenáct sezon. Byla jsem tam do svých čtyřiaosmdesáti let. Byl to pro mě takový bonus života. To bylo tak krásné! Už jsem věděla, co to je, nesmět hrát, takže jsem si toho strašně považovala. A hrála jsem tam krásné role. Samé charakterní role pro starou herečku. Bylo to báječné.
Poslední byla Babička, kterou režíroval J. A. Pitínský.
Ano, Babička byla mé poslední představení. Když jsme to zkoušeli, všichni včetně Pitínského se pořád jen starali, jestli to babička pořád ještě zvládá. A mě strašně deprimovala ta moje odpovědnost. Moc jsem to nenazkoušela, ale když pak byly reprízy, už to bylo hezké. Hrála jsem to asi čtyři roky.
Vybavíte si poslední představení v Národním, tu poslední Babičku?
Vím, že to bylo nějaké odpolední představení. Diváci ani nevěděli, že je to moje poslední. Ani herci nevěděli, že tím vlastně úplně končím. Ale já jsem to nějak neprožívala. Byla jsem prostě šťastná, že ten den ještě hraju.
Na Národním jste měla ráda velká gesta, která mnozí nazývali patosem.
Patos… Já neměla ráda, když o mně říkali, že jsem patetická herečka. Když člověk hraje Falkenštejna, Anežku Přemyslovnu, to přece není hovorová řeč. Ale hrála jsem hlavně civilky. Ani mě nebaví se o tom, co je a co není patos, bavit. Prostě to patřilo k našemu řemeslu.
Když opustíme Národní divadlo, měla jsem ráda Odcházení. To jste si užívala.
Já jsem tohle Radokovo představení měla strašně ráda! Bylo to nádherné. Radok tomu dal takovou existenciální rovinu. Když nakonec ty stromy stoupaly vzhůru, když opouštěly své kořeny, bylo to úchvatné a diváci vždycky strnuli. Byli jsme s tím dokonce v Soulu a Radok říkal: „Proboha, proč to chcete?“ A opravdu tam odvezli i všechny ty dekorace, které byly úměrně k tomu úžasné. Skopeček a já jsme tam byli nejstarší a říkali jsme: „Nás už zpátky povezete v zinkových rakvích!“ A přežili jsme to. Bylo to tam skvělé.
O svém vlastní odcházení jste pak říkala, že se vám moc nedaří.
Nedařilo se mi to, protože Odcházení se hrálo strašně dlouho. Končila jsem Babičkou a Odcházením. Já jsem Odcházení měla opravdu strašně ráda a říkala jsem Vaškovi, že to umím lépe než on, který to napsal. Babička vždycky přijde, je nějaká trapná nebo někoho vyruší a zas odejde do zákulisí. Jenže já neměla čas odejít tak daleko. Takže jsem jen chodila za scénu a ty desítky představení jsem naposlouchala. Už jsem celé Odcházení uměla zpaměti. Ale říkávala jsem, že je to blbé, protože
Dnes je Váš šťastný den!
Tento článek je normálně zamčený, ale vy si ho můžete prečíst zadarmo po ověření Vašeho emailu. Nemějte obavy, Váš email nikdy nepředáme jiné firmě.
