Táhne mu na čtyřicet, ale pořád válčí v lize s Příbramí. A málokdo by dal dohromady zajímavější životopis. Rudolf Skácel pamatuje titul mistrů Evropy do 21 let, zahrál si bundesligu, Ligue 1 se spoluhráči Drogbou nebo Barthezem, se Southamptonem se bil o Premier League, válel v Panathinaikosu. Ovšem srdeční záležitostí jsou jiné dva kluby: „Hearts společně se Slavií,“ potvrzuje zkušený záložník.
„Jsem rád, že jsem ve svých letech ještě zdravý a můžu se v kabině stále měřit s dvacetiletými spoluhráči. Moc si cením také toho, jaké jméno jsem si vybudoval ve Skotsku. Seděl jsem v kabině s Drogbou nebo Barthezem. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem se na začátku kariéry mohl učit od hráčů, jako byli Pavel Černý, Pavel Kuka, Radek Bejbl nebo Honza Suchopárek.
Začínal jsem v pěti letech v Trutnově. Oba rodiče byli tělocvikáři, takže jsem měl ke sportu opravdu blízko. Díky nim umím sáhnout v podstatě na jakýkoliv sport, od tenisu až po lyžování. Na šanci v první lize jsem se poměrně načekal. Od devatenácti let jsem pendloval mezi hradeckým A-týmem a juniorkou. Musel jsem si to vyčekat a vybojovat. První ligový gól? Trefil jsem se z přímého kopu proti Jablonci. Pavel Černý mi řekl, ať to tam zatočím, což se mi povedlo.
Přestup do Slavie beru jako vstup do velkého fotbalu. Hrát po boku hráčů jako Kuka, Suchopárek nebo Bejbl pro mě byla obrovská škola. Měli jsme skvělou partu a hrozně rád na toto období vzpomínám. Ve finále poháru jsme na Strahově porazili Spartu 1:0. Já poprvé za Slavii nastoupil na pozici levého obránce a je to také jeden z mála mých zápasů proti Spartě, který jsem vyhrál.
Krátce nato jsem se stal ve Švýcarsku mistrem Evropy do 21 let. Už cesta kvalifikací byla velice náročná, ale dokázali jsme na úkor Chorvatska postoupit. V semifinále jsme v prodloužení vyřadili v úžasném zápase Itálii a finále s Francií bylo obrovským zážitkem. V tom utkání jsem si opravdu věřil, a když se trenér ptal, kdo by chtěl jít v rozstřelu na penaltu, neváhal jsem. Ve třetí sérii jsem proměnil a ve čtvrté už jsme kopat nepotřebovali.
Přestup do Francie byl krok vpřed
Přestupem do Francie v roce 2003 jsem udělal další obrovský krok v kariéře. Působení v Marseille mi dalo do dalšího života obrovské množství zkušeností. Najednou jsem byl v nové zemi, nerozuměl jsem jazyku a bylo těžké si na to všechno zvyknout. Hostování v Panathinaikosu bylo úžasné. Život v Řecku byl pohodový a navíc jsme hráli Champions League. Dokonce jsme ve skupině dvakrát remizovali s Arsenalem. V Londýně na Highbury jsme v 95. minutě neproměnili penaltu, která by nám v konečném součtu zajistila postup do vyřazovacích bojů. Hrát a bodovat proti Arsenalu, ve kterém hrál tehdy například Henry, byl obrovský zážitek.
Další hostování mě zavedlo do Skotska. Hearts jsou pro mě společně se Slavií srdcovou záležitostí. Podařilo se nám dvakrát vyhrát skotský pohár, dával jsem spoustu gólů. Cítil jsem, že do klubu opravdu patřím, od samého začátku mi to ve Skotsku šlapalo.
Zklamání v Southamptonu a úspěch v Hertě
Když jsem přestupoval do Southamptonu, byl to klub, který byl považován za favorita na postup do Premier League. Kvůli nezvládnutým pokutovým kopům ve finále play off proti Derby se nám ale postoupit nepodařilo a pro všechny v klubu to bylo obrovské zklamání. Považuju tento neúspěch za mé největší fotbalové zklamání.
Moc rád vzpomínám na působení v Německu. Můj první gól za Herthu padl proti Bochumi, z poměrně velké dálky jsem kopal přímý kop, který všechny přeletěl a zapadl krásně do šibenice. V týmu se mnou působil Jaroslav Drobný, měli jsme skvělou partu a i přes nepříliš povedený start sezony jsme se dokázali probojovat do Poháru UEFA.
Startů za reprezentační A-tým bohužel moc nebylo. Když už jsem se do nominace dostal, často jsem pouze vysedával na tribuně. Nicméně poprvé jsem nastoupil proti Kanadě v Teplicích a po příchodu na hřiště jsem vstřelil gól. Vážím si celé kariéry, že jsem měl vůbec štěstí nakouknout do profesionálního fotbalu.“
