Stalo se v parlamentu německé země Badensko-Württembersko, že jistý pan Wolfgang Gedeon, poslanec za stranu AfD (Altrernative für Deutschland) otevřev ústa svá, takto zahovořil: „Kolonialismus byl výrazem civilisační převahy evropské bílé rasy nad ostatními etniky. Lze říci, že kolonisace jim uspořila mnoho krve a potu…“

No, to si dal, neblahý pan Gedeon. Veškeren německý tisk se na něj v tu ránu vrhl, chlupu suchého na něm nenechav. Každému přece musí být zřejmo, že bílý kolonialista může na divadle světa vystupovat leda jako utlačovatel a zotročovatel! A komu to zřejmo není, jistě je nějaký bídný rasista… no, já vám nevím. Je znakem povrchní, zideologizované debaty že předem zavrhne určitý jev, aniž by se namáhala mu blíže porozumět, poukázat na dobu a okolnosti, z nichž vzešel. 

Jsem už dost starý a na svém spisování nezávislý, nikdo mi za ně půl zlámané grešle nedá, i dovolím si pohled na dějinnou etapu nazývanou kolonialismem, bez oné téměř povinné jednostrannosti, jak vesměs bývá presentována.

*

Tak dlouho Španělé vozili z Mexika a z Peru lodi plné zlata a stříbra, až v důsledku toho - dějiny dovedou být zlomyslné - se Španělsko stalo jednou z nejchudších zemí Evropy. Nicméně kolonialismus v pravém slova smyslu to ještě nebyl, jen obvyklá snaha o vytěžení vzácných kovů. Těm, kteří následovali poté, Portugalcům, s jistým časovým odstupem Britům, Francouzům či Holanďanům, už tolik nešlo o vydobytí pokladů země, nýbrž především o obchod. Zakládali obchodní stanice na africkém a jihoasijském pobřeží, jenže se zase hned ukázala nová svízel: piráti. A to nikoli původu evropského, pod vlajkou se smrtí hlavou a zkříženými hnáty, ale mnohem zákeřnější piráti domorodí. Připlouvali v celých rojích rychlých veslic, ztekli koráb některé obchodní společnosti, náklad vyrabovali, posádku a cestující povraždili, načež zase zmizeli v bludišti drobných ostrůvků nebo po řece do vnitrozemí, kam za nimi velké a těžkopádné plachetnice evropských mocností nemohly.

Tak to chodilo až do vynálezu parního pohonu. Děly vybavené parní čluny (ještě dnes můžeme číst opovržlivé zmínky o diplomacii dělových člunů) mohly pronásledovat piráty po řekách hluboko do vnitrozemí, čímž byl pro jednou od nich pokoj. Jenže, to se ví, dělové čluny odpluly a piráti se zase vyrojili; i ukázala se nutnost trvalého záboru rozlehlých územních celků k ochraně obchodních stanic, pozdějších to kolonií. Evropské mocnosti na ně byly velice hrdé, vcelku to ale byl obchod spíš ztrátový, než aby na nich kdovíjak vydělávaly. Jakž se ukázalo po polovině století dvacátého, když své zámořské državy zase opouštěly: teprve tehdy někdejší kolonialisté nebývale zezámožněli, kdežto do svobody a samostatnosti propuštěné národy… sejměmež oslavné brejle z nosův svých a pohlédněme, k čemu to až na vzácné výjimky přivedly: zmatek a blázinec, kam oko pohlédne, místy docela pěkně krvavý. Dozvídáme se v těchto dnech, že v republice Mali, slavně osvobozené z francouzského koloniálního útisku, si navzájem podřezávají krky kmeny Dogonů a Fulbů, tamhle zase Indie s Pákistánem na sebe cení válečnické zuby skrze nějakou sestřelenou stíhačku… a místo projektované demokracie sbírka diktatur lišících se od sebe jen stupněm zchátralosti. Obracejme to naruby nebo nalíc, dekolonialisace se navzdory všem nadějím a dobré vůli nevydařila. Proč?

Asi že se stalo, co se stát muselo. Když evropské mocnosti opouštěly své zámořské državy, zanechaly v nich setbu, z níž nemohly vzejít než trpké, znetvořené plody. Západní správní systém, západní pojetí svobody a humanity, britský či francouzský právní řád, myšlenky osvícenství, na nediskutovatelný imperativ povznesená idea demokracie… jaksi to nechce fungovat pod praporem nezávislosti. Vinit z toho ještě po šedesáti letech kolonialismus je notně pokrytecké a použitelné leda jako dosti už opotřebovaná výmluva; ostatně není bez zajímavosti, že k nejbědnějším, nejrozháranějším končinám tzv. třetího světa náleží Liberie, kolonialismus nikdy nepoznavší, kdežto někdejší britská kolonie Singapur je nedostižným vzorem pořádku a prosperity… jak vidno, někde je v hodnocení koloniálního systému zakopán pes. Pokusme se ho vykopat, byť bychom se měli znelíbit těm, kdož neznají většího potěšení než bičovat své vlastní, západní hřbety.

Koloniální epocha byla především příležitostí. Potlačila domorodé vládní systémy kmenových králů a náčelníků – s jistou kritickou skepsí a trochou znalosti předkoloniálních dějin lze říci, že jich není žádná škoda –, za to se koloniím dostalo fungující veřejné správy, dopravních, vzdělávacích a zdravotních struktur, skončilo věčné krvavé válčení, i jiné výsledky se daly vidět. Ovšem pod cizí nadvládou. Domorodému lidu se pod ní nevedlo zle, vesměs lépe než pod prapory nezávislosti, ale… a na tom ztroskotává obhajoba kolonialismu, i kdyby se jí někdo odvážil: bílému člověku se vedlo lépe než tmavému. Dnešek je stižen představou rovnosti jakožto ideálního stavu. Mají-li se všichni bídně, je to přijatelnější, než má-li se jeden slušně a druhý ještě líp.

Co dnes v Africe funguje nebo se pomalu rozpadá, je dílem zlořečených kolonialistů. Naopak se příliš neosvědčilo jimi zavedené dělení na územní celky pěkně podle pravítka, tak, na západ od téhle čáry dejme tomu Mali, východně od ní Niger. Stejně tak se neosvědčil princip demokracie a jiné západní importy. Neosvědčily se, protože nebraly v úvahu africkou tradici a mentalitu nehledící daleko přes dnešek a nepřesahující úzký rámec kmenové pospolitosti. Evropský kolonialista bezesporu rozbil původní strukturu černé Afriky; je však obtížné si představit, jak by v dnešním světě mohl obstát systém miniaturních, amébovitě se šířících a smršťujících, navzájem znepřátelených kmenových územíček, i kdyby je kolonialista býval nechal na pokoji.

Kolonialismus, neokolonialismus… příhodné fráze do kazatelských hub. Suverenita, státní či národní zájmy, nezadatelná lidská práva… to vše je pominutelné, to má stát až za existenčními potřebami obyvatel. Nemohou-li té úloze dostát lokální struktury, je na řadě Západ se svou organisační schopností a správní zkušeností. Nekruťme se při té představě a nedovolávejme se vyšeptalých frází; povinnost staršího bratra, z níž jsme se farizejsky vyvlékli, nás dřív nebo později dožene, v podobě uprchlických proudů už vlastně dohání. A nezapřehejme koně za vůz; dopřejme si kus sebevědomí, jakého si zcela bez výčitek dopřávají kultury s minulostí o nic méně výbojnou, leda jen méně úspěšnou. 

Nesypme si tak překotně popel na hlavu, nevyprávějme si pohádky o zlých běloších a hodňoučkých, všeho záludu prostých přírodních národech; ve skutečnosti se přírodní národy mezi sebou řezávaly se samoúčelnou krutostí, jaké nedosáhl ani ten nejzlejší kolonisátor. Předkoloniální historie Afriky či Ameriky byla nepředstavitelně krvavá; nám nesrozumitelné nenávisti mezi africkými kmeny mají vesměs příčinu v příšerných masakrech, jaké bývaly na pořadu dne před příchodem bílého muže. 

Vzájemný účet je vyrovnaný, nemáme proč sami sebe obviňovat, leda by to někomu dělalo dobře. Jsme lidé Západu; a mají-li své opodstatnění jiná vlastenectví, nemusíme se skrývat s hrdým přiznáním k této své širší vlasti ani my.

Hannover, 24. března 2019