Anna Klimešová, studentka režie katedry alternativního divadla DAMU, připravila se svými spolužáky v produkci Městských divadel pražských (Divadla Komedie) inscenaci volně inspirovanou spisem Niccola Machiavelliho Vladař.
V programu k inscenaci stojí „podle Niccola Machiavelliho“, popravdě jde ale o autorskou práci, pro kterou se proslulý „manuál vládnutí“ stal pouhým východiskem. Machiavelliho text zazní v inscenaci jen jednou, krátce před koncem, kdy ve zhudebněném čísle postaveném na výňatcích z textu slyšíme charakteristicky věcný, bezostyšně pragmatický, morálních aspektů prostý hlas autorových rad panovníkům, jak mají vládnout a jak si mají udržet moc. Právě takovýto přístup vladařů však je – říkají Klimešová a spol. inscenací – příčinou politických nesnází bez rozdílu věků. Toho, proč dějiny probíhají jako nepřetržitý sled zrazování idejí, na nichž byly založeny nejrůznější revoluce, porušování dohod mezi státy a podobně.
Inscenace po celých devadesát minut tuto skutečnost vlastně jen ilustruje. Na jeviště na začátku vběhne pět herců (Cyril Dobrý, Kryštof Krhovják, Štěpán Lustyk, Milan Vedral a Vojtěch Vondráček), kteří vystupují jakoby sami za sebe, oslovují se křestními jmény, čile komunikují mezi sebou i s diváky. Představují vlezlé, familiérní politiky, kteří dostali příležitost spravovat Divadlo Komedie – rozuměj tuto zemi. Alegorie na neměnný kolotoč vládnutí začíná narážkami na listopadovou revoluci v roce 1989: zmiňují se ikonické osoby a situace (například Jiří Dědeček, Spirituál kvintet, folkový festival Lipnice), později se přejde prostřednictvím úryvků z různých textů k Francouzské revoluci či k událostem, které se podílely na rozpoutání první světové války.
Princip je týž: vlády se ujímá jeden z herců, ledva ale usedne na trůn, podléhá mocenským choutkám, je proto někým jiným zabit, jenže i ten, jakmile se stává vladařem, se začne chovat stejně... Inscenátoři usilují, aby nezávazné žertování vždy přecházelo do vážnějších, výhrůžných poloh.
Za krásu musel bojovat už i režisér Hilar. Národní divadlo je peklo... |
Inscenační koncept je dosti průhledný a jednoduchý, žertování má poněkud besídkový ráz. Textový materiál, s nímž se pracuje, působí rozplizle a užvaněně, chybí mu ostrost a pregnantnost sdělení. A také samotné režisérce se příliš nedaří budovat divadelně nosné, nápadité scény – výjimky (jeden z vladařů za doprovodu bubnu vyřvává hesla na způsob skupiny Laibach, čtveřice herců vzdává výhrůžně vznešené Te Deum jednomu z panovníků) potvrzují pravidlo. Vladař jako by si pořád ještě spíše udržoval ráz školní inscenace.
V samotném závěru se pak jeden z herců – vladařů vyčítavě obrací na své „kolegy“ z konce osmdesátých let (Viktora Orbána, Jarosława Kaczyńského a další), kteří pomáhali ve východních zemích svrhnout komunistický režim – a dnes se z nich stali autoritativní a xenofobní politici, kteří si nezadají s těmi, jež kdysi pomáhali svrhnout.
Výstup má charakter otevřeného apelu, při kterém se divadlo stává spíše občanskou tribunou. Nejde o jediný případ z poslední doby. Podobně řešil závěr své inscenace Pravda o 17/11 divadelní soubor 11:55 a také nahrazení Stockmannovy plamenné kritiky pořádků města autentickým projevem patnáctileté školačky na konferenci o klimatu v inscenaci Ibsenova Nepřítele režiséra Michala Háby v Divadle Komedie bylo téhož rázu.
O dobrých úmyslech mladých tvůrců vyjádřit se k tomu, co veřejného je trápí, nepochybuji. Jen si myslím, že by se to mělo dít divadelně vynalézavějšími prostředky. Nebo už je doba zase tak zlá, že v ní divadlo bude, co do estetické stránky věci, přicházet poněkud zkrátka?
Vladař (podle Niccola Machiavelliho) Režie: Anna Klimešová Výprava: Klára Fleková Městská divadla pražská, Divadlo Komedie, premiéra 16. 3. |
