Když se postavíte před jeho živé a hravé obrazy, naplní vás pocit radosti a pozitivní nálady. Přesvědčit se o tom nyní můžete hned na třech místech. Josef Synek si ke svému jubileu nadělil výstavy v českobudějovické radniční síni, na strakonickém hradě i na šumavské farmě ve Slunečné.

„Já inklinuju k naivnímu a zároveň modernímu umění. Snažím se to propojit. Je to takové radostné malování. Jeden známý mi řekl, že má můj obrázek v ložnici a kvůli němu se ráno donutí vstát, jak prý na něj působí,“ popisuje svou tvorbu pětasedmdesátiletý Josef Synek.

Narodil se Blatné, kde dodnes žije. Jeho otec byl zahradník a zároveň i trochu maloval. „Byl jako Hrušínský v Básnících. Pořád dokola maloval blatenský zámek. Měl to takové tečkované jako impresionisté, i když o nich neměl ani páru,“ líčí.

Malý Pepík měl svůj první ateliér v zahradní chatce u zídky za jatkami. Za zvuků bučení porážených krav maloval své rané obrázky. Inspirovala ho okolní zahrada s květinami, blatenský zámek, domy i lidé. Vzpomíná, že ale mohl malovat jen ve volných chvilkách.

„Byli jsme čtyři děti, rodičům jsme museli pomáhat s velkou zahradou, na poli i hospodářství. Byli jsme pořád venku. Na školní úkoly nebyl moc čas. Kromě růží voněla v Blatné v té době i sušená majoránka, která se zde ve velkém pěstovala. U nás v ulici bydlel krejčí, který také maloval. Po jeho smrti mi vdova přinesla dřevěnou krabici, ve které byly barvy v tubách, tempery, dokonce i vlastnoručně vyráběné štětce z třísek, husích brků i jeho zrzavých vlasů. S tím jsem začal malovat,“ vzpomíná na dětství.

Po základní škole se šel učit automechanikem. Aby se na učňák do Plzně vůbec dostal, musel jeho otec podepsat, že druhý syn bude pracovat v JZD. O studiu výtvarného umění nemohla být ani řeč. V té době začal Synek také koketovat s motokrosem.

„Dlouho jsem se rozhodoval mezi tím, jestli budu malovat, nebo jezdit motokros. Aby člověk tehdy mohl vůbec nastoupit k závodu, musel odjezdit spoustu soutěží v nižší třídě. Pamatuju si třeba jízdu na Kleť. Nakonec jsem jel i svůj první a poslední motokrosový závod. Málem jsem vyhrál. Celou dobu jsem byl první a až v posledních 500 metrech mi to přestalo táhnout. Potom jsem šel do Českých Budějovic na vojnu a s motokrosem byl konec,“ popisuje.

Během vojenské služby u něj definitivně zvítězilo malířství. Když sháněl v Budějovicích monografii o Monetovi, seznámil se s malířem Miroslavem Konrádem, který tehdy prodával v knihkupectví. Z jeho podnětu začal navštěvoval večerní kurzy Lidové školy umění v Riegrově ulici a začal více pronikat do výtvarných technik i místního uměleckého prostředí.

„Stal jsem se členem amatérské skupiny Radost. Místní tomu říkali hanlivě Sranda. Začali jsme dělat výstavy na Malé scéně Metropolu. Tehdejší ředitel Jaromír Schel ode mě kolem roku 1970 koupil první obraz. Byla to taková madona a stála pár korun. V Blatné jsme zase začali s místními amatéry pořádat salony. Chodila spousta lidí a kupovali si i obrazy,“ vzpomíná.

Vzpomínky na Freistadt

Po vojně nastoupil jako automechanik do Rybářství Blatná a vydržel tam skoro až do důchodu. „To byla hodně těžká práce na náklaďácích v zimě, špíně, smradu a prachu. Spousta mých kamarádů zemřela kolem padesáti let. U nákladních aut V3S se každou chvíli muselo obkládat brzdové obložení. To většinou nepasovalo, tak jsme ho brousili, bylo v tom plno azbestu. Byli jsme celí bílí,“ líčí.

Hned po listopadu 1989 spoluzakládal v Budějovicích nezávislou skupinu výtvarných umělců Kruh 89. Vydávali vlastní časopis, hned na jaře 1990 vystavovali v rakouském Freistadtu. „Přijeli jsme tam úplně vykulení. Starosta měl na radnici vysoký bílý koberec a my jsme se chtěli zouvat, jak jsme na to nebyli zvyklí. Na výstavu chodila spousta lidí, byli asi zvědaví na exoty z východního bloku,“ usmívá se Synek.

Hned nato vstoupil do Asociace jihočeských výtvarníků. Protože neměl výtvarné vzdělání, musel odbornou komisi přesvědčit svými pracemi. Jeho tvůrčí schopnosti potvrdilo později i ocenění Grand Prix mezinárodní výstavy Intersalon Č. Budějovice nebo vítězství v mezinárodní soutěži výtvarníků jižních Čech, Horních Rakous a Bavorska Junge Kunst Passau 2003.

Synek je také členem občanského sdružení Hortensia, se kterým pravidelně vyjíždí do Bretaně. Tamní krajina, města i lidé ho také výrazně inspirují v jeho tvorbě.

„Vincent van Gogh, můj vzor“

Na volnou nohu odešel teprve dva roky před důchodem. Říká, že maluje skoro každý den a moc se na to vždy těší. Naposledy pracoval například na portrétech svých nedávno zesnulých kamarádů, sochaře Milana Doubravy nebo historika umění Petra Porcala. Ten mu ještě stihl udělat velkou výstavu v italské Florencii, kde žil. „Bylo to v Paláci knihy kousek od florentského dómu. Chodily tam tisíce lidí, byl to krásný zážitek, na vernisáži mi hrála vnučka. Bylo to v říjnu, bylo krásné teplo,“ zasní se Synek.

Pokud by se měl setkat s nějakým svým největším vzorem, byl by to Vincent van Gogh. Když si v mládí přečetl román o jeho osudu s názvem Žízeň po životě, obrovsky ho to zasáhlo. „Kvůli němu jsem začal malovat. Fascinovala mě jeho sebezničující urputnost až posedlost. Z jeho obrazů jde taková síla, která se nedá přehlédnout. Každý umělec by chtěl být jako van Gogh, ale nikdo si nechce uříznout ucho.“

Synkovy barevné obrazy svou upřímností i názvy svědčí o nevyčerpatelné fantazii a originalitě. Maluje zátiší, jihočeské vesničky, zámek Blatná, ženy, anděly i zvířata. „Já pořád maluju jako dítě, jak říká můj zeť. Když byly vnučky malé, tak prý návštěvy nepoznaly, co jsem maloval já a co ony. A já na to: Vždyť to je dobře, Picasso taky říkal, že v patnácti maloval jako Raffael a pak se celý život snažil malovat jako dítě. Teprve teď na stará kolena začínám tušit, co to malování je,“ říká Josef Synek.