Hlavní obsah

Lenka Krobotová: Rádi bychom dál překvapovali nejen diváky

Právo, Andrea Zunová

„Dlouho jsme se tak nenasmáli jako při čtení scénáře před časem na jarním soustředění na Sázavě,“ řekla mi herečka Lenka Krobotová, když jsme se sešly po odvysílání prvního dílu seriálu Zkáza Dejvického divadla.

Foto: Petr Horník, Právo

Na Tiskové konferenci k uvedení seriálu zleva: Simona Babčáková, Pavel Šimčík, Martha Issová, Jana Holcová, Ivan Trojan, Veronika Khek Kubařová, Lenka Krobotová, Miroslav Krobot, Zdeňka Žádníková Volencová a sedící Václav Neužil.

Článek

Po seriálech Čtvrtá hvězda a Dabing Street je to další, kde hraje Dejvické divadlo (DD). Tentokrát však doslova. Herci, ředitelka, šatnářky, kulisáci, prostě všichni, kdo se podílejí na fungování dnes už kultovní divadelní scény. A všichni vlastně hrají sami sebe. V krajních a absurdních situacích. V šestidílném seriálu se soubor Dejvického divadla řítí do záhuby, protože nedostal grant. Je ale nutné si uvědomit, že jde o mystifikaci s prvky absurdního a černého humoru, který je DD vlastní.

Scénář napsal Ondřej Hübl s dlouholetým uměleckým ředitelem, režisérem a hercem DD Miroslavem Krobotem, který jej i režíroval.

První ohlasy byly po premiéře seriálu, které byly v kinech po celé České republice ještě před televizním vysíláním veskrze pozitivní. „Máme radost, že první ohlasy předčily naše očekávání. A to například i od starších dam, které mohlo leccos v seriálu pohoršit.

Takže se nám ulevilo, že i běžné publikum, které nechodí pravidelně do divadla, si v tom našlo své,“ řekla Lenka Krobotová. Podle jejích slov jí hodně potěšilo, když ji nedávno v metru zastavila asi osmdesátiletá paní, která jí řekla, že se už dlouho tak nenasmála jako při sledování prvního dílu seriálu.

Kde se objevila myšlenka na delší seriál?

Celé to vzniklo jako nápad napsat skeč k 25 letům Dejvického divadla. Přišel s tím Ivan Trojan, který si myslel, že by mohl něco napsat Ondřej Hübl, s nímž před tím pracoval na jiných věcech. Ondřej souhlasil a napsal krátkou povídku. Ta se všem tak zalíbila, že vznikl nápad, že by to nemusela být jen jedna skeč k výročí, ale že by z toho mohl být seriál. A s mým tátou se dohodli na tom, že by bylo zajímavé udělat si srandu sami ze sebe a podívat se mezi nás do zákulisí.

Myslím, že to možná souviselo s tím, že jsme s pokorou odmítli řadu nabídek na dokumenty o Dejvickém divadle, které byly asi míněné dobře, ale na nás to bylo vždy moc vážné. Ukázalo se, že Ondřej má podobný humor jako my, a proto jsme mezi sebe zkusili hrábnout tímhle způsobem.

Foto: Profimedia.cz

Lenka Krobotová

Jaké to je být součástí kultovního divadla? Není to zvláštně zavazující?

Tyhle termíny vnímám i nevnímám. Ale asi si je nejsem schopna příliš připustit. Třeba já a řada mých kolegů, jsme v divadle patnáct let a to je, jako když vám roste dítě. Taky si nepřipouštíte, že je najednou v pubertě. Vidíte to, ale prožíváte to jako přirozenou fázi. Takže já to vnímám jako přirozený vývoj rostoucího dítěte, které mě samozřejmě čas od času překvapí.

Že je o nás zájem, je hodně pozitivní okolnost. Ale nese to s sebou i řadu problémů, překážek, například neustále zmiňovanou poptávku po lístcích na představení. Často v divadle řešíme, jak ji co nejvíce uspokojit. Klademe si otázku, jestli častěji hrát ve větších prostorách. Do toho se nám moc nechce, protože máme pocit, že Dejvické divadlo má specifickou atmosféru. Tu chce pocítit spousta lidí – diváků. Pro ně už je kouzlo toho malého prostoru Dejvického divadla objevené a chtějí nás vidět zblízka a doma. Takže v tomhle smyslu je to celé sporné.

Taky nás to samozřejmě nutí přemýšlet nad tím, co zkoušet dál, abychom diváky i sebe uměli bavit a překvapovat.

Dejvické divadlo asi není lehké opustit. Váš tatínek to dělá postupně.

Táta má dar citu ve spoustě okolností. Měl například cit vybrat správné lidi k sobě do souboru a taky si myslím, že měl vzácný cit odejít v době, kdy to nikdo nečekal. Cítil, že je čas uvolnit prostor někomu jinému, a taky se chtěl věnovat svým dalším věcem. Dohrává s námi jako herec. Udělal jako režisér úspěšné představení Honey v Divadle Jatka 78, které já osobně mám velmi ráda a myslím si, že je to nápadem a tvarem výjimečné představení.

Foto: Milan Malíček, Právo

Lenka Krobotová s Václavem Neužilem.

Kdy jste se vlastně poprvé seznámili se scénářem k seriálu?

Četli jsme to na soustředění na Sázavě. Vážně jsme se jako soubor takhle dlouho nenasmáli. Pochopili jsme, jak se už důvěrně známe. Jsou tam ale situace, u nichž bylo otázkou, jestli je vůbec všichni budou ochotni zahrát. Některé věci jsou hodně drsné. Ve smyslu sebeironie. Ale pak jsme pochopili, že to je dobrý tvar, který o nás vypoví mnohé. A je na každém, jak si to přebere.

Jaké bylo sama sebe, ale v mystifikačních situacích?

Často jsme si říkali, do jaké míry je to vlastně mystifikace. Sami nevíme. Bylo dobré se tím zabývat.

Mluvila jste o soustředění. Jezdíte pravidelně?

Jezdíme každý rok. Je to super. Jsme tam vždycky minimálně dva dny a jednak si říkáme, co máme za sebou, hodnotíme, co kdo vnímá, co se mu daří, co nedopadlo úplně dobře a tak. Pak řešíme dramaturgický plán, někdy si pouštíme filmy… Druhý den jsou různé workshopy, třeba minulý rok jsme dělali takové konstelační cvičení na možnosti zkoušení v divadle. Bylo to zajímavé.

Kromě divadla hrajete i ve filmu. Co teď natáčíte?

Jsem ráda, že narážím na rozličné role. Takže kromě Zkázy jsem točila krásnou věc s názvem Vodník, je to takové kriminální psychodrama z cyklu Detektivové od Nejsvětější Trojice. Premiéra bude na Febiofestu a v České televizi. Byl to výborný scénář a myslím si, že to režisér Viktor Tauš udělal velmi citlivě a dobře. Natáčení nás bavilo. Tam jsem měla těžkou roli korunního svědka vraždy, která se stala před mnoha lety. A teď jsem ráda, že mám tu možnost a důvěru s Viktorem Taušem pracovat podruhé na psychologické kriminální sérii, z prostředí mafie, ve které bych si poprvé v životě měla zahrát vyšetřovatelku.

Reklama

Výběr článků

Načítám