Robert Vano (70 let), známý fotograf, rodák z (česko)slovenských Nových Zámků, nafotil pro módní značku Blažek novou kampaň jaro/léto 2019, která se opět nesla v duchu Travel Journal. Pro tuto příležitost pak Blažek vydává i tištěný magazín Travel Journal, kterým představuje outfity z nové kolekce v samotném prostředí jejich inspirace, tentokráte na ostrově Lanzarote. O spolupráci, focení na Lanzarote či výběru fotografií mluví v rozhovoru pro web E15.cz.
Jak začala vaše spolupráce se společností Blažek, pro kterou jste nafotil novou kolekci jaro/léto 2019?
Volal mi pan Wierer (Antonín Wierer, obchodní a marketingový ředitel – pozn.) od Blažka, jestli bych neměl zájem nafotit katalog jaro/léto 2019. Následovalo osobní setkání, prohlédl jsem si kolekci a on se mě zeptal, jestli bych měl nějakou zajímavou lokalitu. Vzpomněl jsem si na Lanzarote, kde jsem fotil před 30 roky, že tam bývá krásné světlo, nic tam neroste a jsou tam krásné bílé domky.
Poprvé jste fotil pro českou módní značku. Co rozhodlo, že jste zakázku přijal?
Pro mě je důležitá komunikace před samotným focením. Vím, že jsou věci, které neumím. Třeba před rokem mi volala paní, jestli bych nenafotil světovou výstavu kombajnů. Tak jsem ji musel odmítnout s tím, že fotím lidi. V mém věku je už podstatné, abych mohl dělat věci, které umím, které mám rád, s lidmi, které mám rád a kteří mají rádi mě. A měl tu svobodu.
Jak rozdílné bylo fotografovat venku a nikoliv v ateliéru?
Fotit venku je vlastně jednodušší, protože nepotřebujete takových věcí. Ale asi to nebylo jednoduché pro tým, protože jsme museli vstávat v pět ráno, tedy se světlem a končili jsme v deset večer také kvůli světlu.
Ještě jeden rozdíl bychom našli. Kolekce se fotila v pohybu. Jak jiné to je od toho, že vám někdo stojí modelem? A tedy se moc nehýbe…
Ano, i v tom je rozdíl. Ve studiu kluci dělají krok dopředu ke mně a krok dozadu, holky zase točí sukněmi. (názorně ukazuje) Tady to bylo fajn, že jsem s kluky mohl jít a fotit za chůze.
Na Lanzarote jste se nemusel bát, že by někomu tzv. koukalo něco z hlavy, ale přesto, musel jste se něčemu přizpůsobovat?
Snad jedině tomu světlu. Přestože jsem tam byl, tak jsem nevěděl, jak se světlo změnilo za těch 30 let. Tam se sice nesmějí stavět vyšší budovy než jsou palmy, ale je tam mnoho nových malých a bílých domků a u každého palma. Přijeli jsme tři dny před focením, vyhledal jsem lokace a pak už si jen musel dávat pozor na světlo.
Jak v tomto případě vypadal celý proces od zadání k samotné realizaci?
Protože si všechno už 50 let píšu do kalendáře, tak to vím přesně. První kontakt proběhl v srpnu, v září následovala příprava, v říjnu se fotilo. Po každém dni jsem předal klientovi všechny fotografie. Po posledním dni jsem na přání pana Wierera udělal vlastní výběr a tím to pro mě skončilo.
Pak už jste se nepodílel na úpravě fotografií?
V tomto případě ne. Blažek má své grafiky, kteří vědí, jestli má být formát na výšku nebo na šířku, jak velký chtějí udělat ořez. Konečná podoba katalogu pro mě byla překvapením a viděl jsem ho až skoro pět měsíců po focení. Dopadlo to dobře, což je pro mě důležité a jsem za to rád.
Hraje třeba roli barva látek nebo oblečení? Že něco na papíře nevynikne?
Ano. Proto jsme jako první seřadili oblečení podle barev, růžová, světle modrá, prostě pastelové. Pak jsme k tomu hledali lokaci. Na Lanzarote totiž kromě modrého moře a oblohy a bílých domečků žádné barvy nejsou. Pastelové oblečení jsme fotili ráno u moře, tmavé pak na pozadí lávy a hnědočervených struktur. Když se udělá kvalitní příprava, je focení snadnější, rychlejší, protože se nemusejí používat blesky a s nimi hromady kabelů. Ocenil jsem, že jsem měl velkou svobodu. Za Blažka rozhodoval jen jeden člověk, pan Wierer, takže to bylo fajn. Horší je, když se po každém snímku lidi seběhnou a hned se „musejí“ dívat, jak to vypadá. To hrozně zdržuje. Pan Wierer řekl, že chce, aby ty fotky vypadaly přesně tak, jak já fotím. Že viděl moji knížku Memories a chtěl, aby to bylo stejné. To pro mě bylo super.
