Zpěvačka Lenka Slabá je ve starší řadovce spokojená

„Opravdu to bylo déle, než jsme čekali, ale vraceli jsme se sem poměrně často a nejmladší dceru Adinu navíc pravidelně posílali k našim dobrým kamarádům na letní tábory. Narodila se sice v Kanadě, ale v tomto smyslu šla v našich stopách. Kromě toho, že také zpívá. Už jí bude osmnáct, chodí na soukromou mezinárodní konzervatoř – obor rockový zpěv, piano.

Když jsme dospěli k tomu, že už je načase vrátit se domů, hledali jsme si bydlení v okolí Prahy, nejlépe blízko vytipovaného kanadského gymnázia, které jsme pro dceru našli, a byli jsme připraveni tomu podřídit i nové bydlení. Nakonec se ukázalo, že výuka je natolik koncipována pro české studenty, že by tam měla Adina – do té doby studující v angličtině a francouzštině – problémy právě s naší mateřštinou, kterou jsme ji v kanadském Edmontonu učili sami,“ rozkrývá Lenka hned na začátku zákruty cesty za novou adresou.

„I když to se školou dopadlo nakonec jinak, už jsme tady, spokojeni s místem, zůstali.“

Útulné a přitom pro tři prostorné bydlení v osmnáct let staré řadovce s garáží i dostačující zahrádkou poskytující soukromí, má v Psárech, na západním okraji Prahy, své kouzlo.

Dobře se odsud vyjíždí na koncerty po celé republice i pohodlně zkouší nový repertoár a také se rodí deska autorských písniček. Lenku doprovází na kytaru manžel Áda Vostry, David Vostry (syn) a baskytarista Honza Mikulecký. Adina dává přednost rockové muzice.

Přesto Lenčina myšlenka, stará přes dvacet let, že se už hudbě nechce věnovat na plný úvazek, platí od rozchodu se Žalmanem dodnes. Jejím tehdejším oborem byla kosmetika. Z Kanady se ale vrátila s diplomem zubní asistentky a oboru se věnuje i tady – v Praze. S mladou paní zubařkou, a dokonce přijímají nové pacienty!

„Nebylo jednoduché školu dostudovat, zrazovali mne od toho i kanadští kolegové, ale šla jsem do toho. Nebylo pro mě snadné se v Albertě uchytit, i když manžel už zkušenost měl. Mimo jiné jsem řídila i školní autobus – mezi místními se těžko hledali jedinci, kteří by si troufli na řízení klasickým řazením, neautomatizovaným způsobem,“ usmívá se naše hostitelka, mající životních historek na několik návštěv!

A ještě připomíná pro ni „osudovou“ písničku o autobusech přijíždějících pro ty, kteří povedou život nový v zemi vyvolený… Zpívávala ji se Spirituálem.

K návratu domů se rozhodli nakonec tak rychle, že neměli čas svůj tamní dům prodat. Raději ho pronajímají. Nehledě na to, že v Kanadě zůstala žít starší dcera Lenka – ta se narodila ještě v Česku – letos v červnu ji rodiče poletí provdat.

„Postupně jsme bydleli na třech místech. Nejprve také v řadovce. Tam se jim říká kondominia. Jedná se o komplexy družstevních bytů, kdy každá jednotka má soukromého majitele, ale venkovní budovy a pozemky jsou majetkem společenství nebo většinou skupiny vlastníků. Pak jsme si pořídili už dům – bungalov na okraji města – blíž k přírodě, s potokem, kde byly krásné procházky, ale civilizace nás dohonila. Nedaleko nás postavili hlučnou magistrálu. Tak jsme šli zase dál.

Nechali jsme si postavit na místní poměry malý moderní dům, který měl v každém patře koupelnu se záchodem, takže jsme měli tři a půl koupelny. Jsme moc rádi, že i v našem současném domě je koupelna se záchodem v přízemí i podkroví.“

Pod nebývalou vrstvou sněhu jsme si při naší návštěvě ani nevšimli, že je mezi vzrostlými stromy na zahradě i kanadská borovice. Ale k „propojení kultur“ zjevně došlo i zde. Nechybí pohodlná pergola s krbem a udírnou z nerezového plechu.

Další posezení s křesílky je hned u zápraží a velká okna i francouzské dveře nabízejí příjemný výhled do zeleně. Natolik šikovně založené (a ještě podpořené rákosovými rohožemi v dřevěných rámech), že intimitu místa nenarušují ani nedaleké bytovky. Pravda, kanadské hory a kovboje připomíná hlavně velký obraz v obývacím pokoji.

Interiér – příjemně střídmý, základem je světlé dřevo (včetně podlahy a schodů) – zdobí keramické sošky, výtvory pána domu. Ke třem současným obyvatelům je Múza zjevně nakloněna a přes různé profese a zážitky je tu hudba na pořadu dne.

„Jen mě mrzí, že když jsme odsud odjížděli, muzikanti se rádi setkávali, dnes tomu až tak není… Už tu potřebu nemají.

V Kanadě mají pořád lidi k sobě blíž, ale opravdu se obávám, jestli jim to vydrží i v příštích letech. Jsem zvědavá, jakou zemi k životu si nakonec vybere Adina. My už jsme rádi doma. I když mi přece jenom občas chybí tamní příroda, drsné počasí a vysoká blankytná albertská obloha. Tady je mi pořád horko – i když je i tady někdy jasné modré nebe a občas i sníh,“ usmívá se Lenka při pohledu do zahrady a před cestou do pražské ordinace.