Publicista Alexander Tomský je považován za odborníka na brexit a také o něm od referenda ve Velké Británii napsal desítky článků odsuzujících EU, které publikuje především v Mladé Frontě DNES, na Novinkách a také na svém blogu na serveru Aktuálně.
Jednou z tezí, o kterých Tomský v této souvislosti opakovaně psal, byla představa o dělení (britské) společnosti na dvě skupiny, inspirovaná knihou Davida Goodharta „The Road to Somewhere”. Podle Goodharta se společnost člení na bezdomou třídu světoobčanů neboli boháčů s dobrým vzděláním, kteří mohou být doma všude („lidé odkudkoli“), a daleko početnější třídu obyčejných lidí („lidí odněkud“), z nichž prvně jmenovaná třída tyje. Myšlenky to nejsou úplně nové, pojem beznárodní kosmopolité coby pejorativní označení Židů ostatně připomíná i recenze Goodhartovy knihy od Bryana Fanninga v Dublin Review of Books (dodáváme, že se na „beznárodních kosmopolitech“ shodli Hitler i Stalin).
Tomský s těmito myšlenkami očividně souzní. Sám používá pojem světoobčan, který ovšem je jen českým ekvivalentem kosmopolity. Iritující už ale je, zmiňuje-li se Tomský o „národním souručenství“, což je v češtině spojení s velmi silnou negativní konotací. Když ovšem Tomský k tomu všemu ještě napíše „Demokracie ovšem zoufale a existenciálně rozpolcený národ reprezentovat nemůže. Vzpomeňme si na Ameriku. Na občanskou válku je krátká“, musí už to vzbudit obavy, jaké asi má Tomský v zájmu „národního souručenství“ na mysli „řešení“.
Pan Tomský považuje sebou převyprávěné a rozvinuté ideje o světoobčanech a vykořisťované většině za natolik významné, že je prodá dokonce třikrát. Nejprve na toto téma napsal pro Novinky článek „Ach ti naši eurofilní furianti“ (31. ledna 2019), který o týden později recykloval pro pleslovskou MF DNES v článku „Zápas o demokracii“ a 18. února ještě pro Konzervativní noviny v textu „Náš spor o domov“. Porovnali jsme oba prvně jmenované články a uvádíme je v zrcadlové podobě, aby bylo možné ukázat shody. Shodná místa jsou vyznačena tučným písmem. Nacházejí-li se shodné pasáže na rozdílných místech textů, tedy nikoli ve stejném pořadí, jsou navíc označeny stejnou barvou. U článku v MF DNES jsme zjistili padesátiprocentní shodu.
V další tabulce uvádíme pro porovnání vedle sebe klíčový odstavec, na kterém si pan Tomský očividně tak zakládá, ve výše zmíněném trojím provedení.
Na konci tohoto článku ve třetí tabulce také vedle sebe uvádíme výňatek z projevu Adolfa Hitlera v Siemensstadtu z roku 1933 a již zmiňovaného klíčového odstavce z Tomského článku pro MFD.
Porovnání článků Alexandra Tomského z Novinek a MFD
| Ach ti naši eurofilní furianti!
Právo, 31. 1. 2019 |
Zápas o demokracii
MF DNES 7. 2. 2019
|
| „Kde vidíte parlament, vidíte kus Anglie, neboť Anglie zrodila parlamentarismus. Kde potkáte politickou demokracii, nalézáte kus anglického duchovního teritoria, neboť vytyčila ideály demokracie. A všude, kde platí ideály osobní svobody a důstojnosti, tolerance, úcty k individualitě a nedotknutelnosti lidských práv, tam je kulturní dědictví Anglie.” (Karel Čapek)
|
|
| Naparují se ve svých komentářích nad ostrovním královstvím a se špatně skrývanou radostí poukazují na politický rozvrat Británie, trestanou za přihlouplý pokus o odchod z „naší“ EU. Mluví o krachu britské demokracie, o Angličanech, co podlehli izolacionismu nebo naopak nostalgii po slávě impéria a přišli o svůj tradiční zdravý rozum i pragmatismus v demagogické kampani plebiscitu, který neměl být vůbec povolen.
|
Jak by se dnes divil, kdyby četl furiantské komentáře v českých médiích, z nichž čiší špatně skrývaná radost z politického rozvratu Británie trestané za přihlouplý pokus odejít z „naší” EU. Mluví o krachu demokracie, o izolacionismu, o jakési nostalgii po slávě impéria, ba dokonce o ztrátě zdravého rozumu a pragmatismu. Angličané prý podlehli demagogii a plebiscit neměl být hloupému lidu vůbec povolen, lid o zásadních otázkách přece rozhodovat nesmí.
|
| Jsou snad parlamentní volby neemocionální? Korunu tomu nasadil Petr Fischer v internetovém Deníku N: „Brexit není krizí evropské integrace, nýbrž britské politiky.“
|
„Brexit není krizí evropské integrace, jež zašla příliš daleko, nýbrž britské politiky,”… „strašidelný důkaz rozpadu demokratické jistoty”. |
| Nic z toho, co naši furianti tvrdí, není pravda, většinou to platí opačně. A neměl bych jim za zlé jejich euro budovatelské přesvědčení, dle mého názoru v delší perspektivě nebezpečné, kdyby se místo dryáčnických výkřiků pokoušeli pochopit dnešní celoevropskou krizi politiky a v širších souvislostech pak i dění v Anglii. Proč právě tam a jaký dopad to může mít na projekt Unie, již mnohdy nesprávně ztotožňují s evropskou civilizací a dějinnou nutností.
|
Není šprochu bez pravdy trochu, škoda jen, že jejich autorům eurobudovatelské přesvědčení zabraňuje vidět krizi Unie v evropském kontextu, kde probíhají ještě ostřejší střety než v Británii. Ve Francii už propadl druhý prezident a lidé bouřlivě demonstrují v ulicích. Rozštěpená evropská společnost se totiž léta nachází pod pravo-levou vrchností. Ta si podmanila politický prostor vytvořením nadnárodní bruselské polovlády přednostního práva (acquis communitaire). Unie tak porušuje demokracii z principu, svobodný politický proces blokuje doktrínou integrace a vyvolává často zmatený lidový odpor.
|
| Před dvěma lety popsal David Goodhart v knize „The Road to Somewhere“ (Cesta někam) nové politické štěpení v Evropě, jež už dávno nahradilo ekonomický spor socialistů s kapitalisty. Střet způsobila bývalá pravolevá profesní a metropolitní vrstva, lidé nezapojení do své komunity (národa) a místa, tito „anywheres“ (odkudkoli), kteří se mohou stěhovat kamkoli a jsou všude a nikde doma. To oni vnucují svůj globalistický zájem, svou vizi multikulturní společnosti abstraktních práv bez hranic domova, té stále ještě národní společnosti, jako by mohli být nezávislí na práci těch odněkud, „somewheres“, těch obyčejných lidí – hasičů, policistů, farmářů, dělníků, zdravotníků a všech dalších, kteří jsou vázáni na svůj domov a jeho kvalitu, mimo chráněné exkluzivní čtvrtě boháčů. Čili nikoli populisté, ale tato bezdomá politická třída způsobila hluboký rozkol ve společnosti, k níž ztratila vztah. Její globalistické vidění světa nechápe konzervativní lásku k domovu a potřebu národního souručenství, sociální kapitál, bez něhož nemůže žádná společnost přetrvat, o demokracii a toleranci ani nemluvě.
Na rozdíl od absolutistické kontinentální tradice politiky v Evropě, která vládne shora dolů, mají Angličané prastarou tradici liberální politiky a zákonů vytvářených zdola nahoru soudními precedenty (Konstituce svobody, Henry de Bracton,1268) a samozřejmě silnější ostrovní lásku ke svému národnímu území a k jeho hranicím. |
Trefně popsal dnešní spor David Goodhart v knize „The Road to Somewhere” (Cesta někam, 2017). Politické klání socialistů se zastánci tržního hospodářství dávno ustalo, vznikla politicky a názorově více méně jednotná profesní a intelektuální metropolitní vrstva lidí nezapojených do své komunity (národa) a místa, světoobčanů odkudkoli (anywheres), kteří se mohou kdykoli a kamkoli stěhovat, jsou doma všude i nikde a vnucují lidem svůj globalistický zájem, vizi multikulturní antidiskriminační společnosti abstraktních lidských práv. Paradoxně ale tyjí z práce těch odněkud (somewheres), těch obyčejných lidí – hasičů, policistů, farmářů, dělníků, zdravotníků a všech dalších, kteří žijí mimo zdi chráněných exkluzivních čtvrtí boháčů, jsou závislí na svém domově a jeho kvalitě hroutící se dnes pod tlakem nekontrolované imigrace. Čili nikoli bezradní populisté, ale bezdomá politická třída způsobila rozkol společnosti, k níž ztratila vztah. Ve svém vidění světa nechápe lásku k domovu a potřebu národního souručenství, sociální kapitál, bez něhož žádná společnost nepřetrvá, o demokracii a toleranci nemluvě. Ze svého bývalého domova, stále ještě z velké části národního, usilují vytvořit internacionální společnost bez hranic. Proto podporují masovou imigraci.
Podlehli snad Angličané demagogii během referenda? Neznám volební kampaň, jež by nepůsobila na city, předsudky a nenabízela modré z nebe. Politická, obchodní a intelektuální elita v Británii vyvinula největší úsilí v dějinách, aby zastánce brexitu zastrašila. Vláda za peníze daňových poplatníků a proti volebním pravidlům nechala vytisknout a poslat do každé domácnosti brožurku s katastrofickou hospodářskou prognózou v případě vystoupení. Měla smůlu, o podstatě sporu totiž nemohla ani špitnout. Dotázaní voliči brexitu po odchodu z volebních místností uvedli na prvním místě suverenitu (49 procent), kontrolu hranic (33 procent) a přesvědčení, že Británie v Unii není schopná směřování k stále těsnější Unii změnit (13 procent). Nemělo by ani překvapit, že se naprostá většina brexitářů (87 procent) rozhodla dávno před plebiscitem. Pro setrvání volila v Anglii (bez Skotska a Irska) pouze velká města s velkým počtem imigrantů a jejich potomků (10 milionů).
|
| V tradici jednoho národa nebylo možné po Maastrichtské smlouvě (1992), která změnila Evropské hospodářské společenství na integrační Unii, do nekonečna oddalovat referendum (jako to činila socialistická vláda), když hnutí za lidové hlasování nabývalo mohutného národního charakteru a nakonec by obě hlavní strany zcela rozložilo.
|
V tradici jednoho společného národa nebylo možné po Maastrichtské smlouvě (1992), změně Evropského hospodářského společenství na integrační Unii, donekonečna oddalovat plebiscit, jak to činila socialistická vláda. Hnutí za lidové hlasování nabíralo národní charakter a nakonec by obě hlavní politické strany zcela rozložilo. Premiér David Cameron prohrál, protože Unie a zejména německá kancléřka mu neposkytly sebemenší ústupek či výjimku z integrační ideologie.
V kontinentální Evropě proniká absolutistická tendence i do demokratického systému vlády, čili návyk rozhodovat shora dolů, kdežto Angličané se přece jen, když dojde na lámání chleba, řídí tradicí liberální politiky a zákonů vytvářených zdola nahoru soudními precedenty, moc de facto ústavodárná (viz také vítězství parlamentu v 17. století a Glorious revolution 1688/9), a parlament se obává vystoupit nepokrytě proti lidovému rozhodnutí.
|
| Nadvláda Unie a ztráta britské suverenity nebyly udržitelné. V kontinentální Evropě je to složitější, ale ve Francii už politicky propadl druhý prezident a dochází k násilným bouřím. Kořeny krize jsou podobné.
|
Angličané mají silný vztah ke svým ostrovům a tradičnímu způsobu života, nadvláda Unie porušuje zásadu dobrovolného přijímání cizinců, základní princip suverenity i domova a nebyla dlouhodobě udržitelná.
|
| Nikdo z anglické politické třídy nemluví o izolaci, ideálem brexitu je svobodný obchod se světem zejména s anglosférou a kontrola hranic má zajistit otevřené dveře kvalifikovaným pracovníkům podle potřeby státu, a to odkudkoli, nikoli chudině z Rumunska, která má dnes ve štědrém sociálním státě největší porodnost. Angličané tak jako Italové doplatili na svou svobodomyslnost.
|
O izolaci nemůže být řeč, ideálem brexitu je svobodný obchod se světem zejména s anglosférou, a kontrola hranic nemá zavřít dveře kvalifikovaným pracovníkům, má ale zastavit příval chudiny. Statistika ukázala, že svou porodností ve štědrém sociálním státě „Rumuni” dokonce trumfli i Pákistánce (2017). Tak jako bouřící se Italové, i Angličané doplatili na svou svobodomyslnost a pohostinnost.
|
| Británie netrpí žádnou krizí demokracie. Právě naopak. Britská premiérka usilovala demokratickým kompromisem kulturní a politickou válku urovnat. Že se jí to pod nesmiřitelným postojem „imperiální“ Unie a tragického nekompromisního rozdělení národa nedaří, by nemělo překvapovat. Zastupitelská demokracie je na občanskou válku krátká, zejména když polovinu národa nereprezentuje.
|
Krize anglické demokracie? Premiérka usilovala o tradiční národní kompromis. Má zatím smůlu, většina parlamentu by nejraději obešla lidový verdikt, což se snažila využít „imperiální” Unie a brexit zvrátit. Demokracie ovšem zoufale a existenciálně rozpolcený národ reprezentovat nemůže. Vzpomeňme si na Ameriku. Na občanskou válku je krátká. |
| Karel Čapek by ale dnes jistě nepochyboval, že právě v Anglii se nakonec ti odnikud s těmi odněkud domluví. V EU to už tak snadné nebude. |
Porovnání klíčového odstavce z článků Alexandra Tomského pro Novinky, MFD a Konzervativní noviny
| Ach ti naši eurofilní furianti!
Právo, 31. 1. 2019
|
Zápas o demokracii
MF DNES 7. 2. 2019 |
Náš spor o domov
Konzervativní noviny 18. 2. 2019 |
| Před dvěma lety popsal David Goodhart v knize „The Road to Somewhere“ (Cesta někam) nové politické štěpení v Evropě, jež už dávno nahradilo ekonomický spor socialistů s kapitalisty. Střet způsobila bývalá pravolevá profesní a metropolitní vrstva, lidé nezapojení do své komunity (národa) a místa, tito „anywheres“ (odkudkoli), kteří se mohou stěhovat kamkoli a jsou všude a nikde doma. To oni vnucují svůj globalistický zájem, svou vizi multikulturní společnosti abstraktních práv bez hranic domova, té stále ještě národní společnosti, jako by mohli být nezávislí na práci těch odněkud, „somewheres“, těch obyčejných lidí – hasičů, policistů, farmářů, dělníků, zdravotníků a všech dalších, kteří jsou vázáni na svůj domov a jeho kvalitu, mimo chráněné exkluzivní čtvrtě boháčů. Čili nikoli populisté, ale tato bezdomá politická třída způsobila hluboký rozkol ve společnosti, k níž ztratila vztah. Její globalistické vidění světa nechápe konzervativní lásku k domovu a potřebu národního souručenství, sociální kapitál, bez něhož nemůže žádná společnost přetrvat, o demokracii a toleranci ani nemluvě.
|
Trefně popsal dnešní spor David Goodhart v knize „The Road to Somewhere” (Cesta někam, 2017). Politické klání socialistů se zastánci tržního hospodářství dávno ustalo, vznikla politicky a názorově více méně jednotná profesní a intelektuální metropolitní vrstva lidí nezapojených do své komunity (národa) a místa, světoobčanů odkudkoli (anywheres), kteří se mohou kdykoli a kamkoli stěhovat, jsou doma všude i nikde a vnucují lidem svůj globalistický zájem, vizi multikulturní antidiskriminační společnosti abstraktních lidských práv. Paradoxně ale tyjí z práce těch odněkud (somewheres), těch obyčejných lidí – hasičů, policistů, farmářů, dělníků, zdravotníků a všech dalších, kteří žijí mimo zdi chráněných exkluzivních čtvrtí boháčů, jsou závislí na svém domově a jeho kvalitě hroutící se dnes pod tlakem nekontrolované imigrace. Čili nikoli bezradní populisté, ale bezdomá politická třída způsobila rozkol společnosti, k níž ztratila vztah. Ve svém vidění světa nechápe lásku k domovu a potřebu národního souručenství, sociální kapitál, bez něhož žádná společnost nepřetrvá, o demokracii a toleranci nemluvě. Ze svého bývalého domova, stále ještě z velké části národního, usilují vytvořit internacionální společnost bez hranic. Proto podporují masovou imigraci.
|
Dnešní spor mezi globalisty a domorodci trefně vystihl David Goodhart v knize „The Road to Somewhere“ (Cesta někam). Nové politické štěpení v Evropě nahradilo dávný ekonomický zápas socialistů s pravicí o regulaci tržního hospodářství a globální kapitalismus. Liberální pravice a levice se fakticky sloučila do jedné metropolitní vykořeněné vrstvy lidí, kteří se cítí „anywheres” (odkudkoli). Mohou se kdykoli a kamkoli odstěhovat, jsou doma všude i nikde, a vnucují té stále ještě národní společnosti svou vizi multikulturní společnosti abstraktních práv bez hranic a ochrany domova. Tato supranacionální třída spolupracuje s mezinárodním velkokapitálem na oslabení státu, ale paradoxně je závislá na infrastruktuře a práci těch odněkud, oněch „somewheres”, těch obyčejných lidí – hasičů, policistů, zemědělců, dělníků, zdravotníků i všech dalších, kteří jsou vázáni na svůj domov i jeho kvalitu a žijí mimo chráněné exkluzivní čtvrtě boháčů. Čili nikoli populisté, jak se někdy tvrdí, ale internacionální bezdomá politická třída způsobila hluboký rozkol ve společnosti, k níž ztratila vztah. Dlouhodobý spor vyplul navenek po hypoteční krizi, kterou zaplatili ti chudší a svůj podíl má jistě i globální znevýhodnění dělnické a nižší střední vrstvy, jejíž životní úroveň přílivem cizinců a „outsourcingem” léta stagnuje. Jak ukázal průzkum voličů brexitu po opuštění volebních místností (exit poll), proti odcizené elitě se vzbouřila deklasovaná vrstva manuálně pracujících za podpory konzervativní inteligence. Tato vrstva je intuitivně tradicionalistická, trpí ztrátou tradičního domova a pohrdáním „politicky korektních” intelektuálů.
|
Porovnání překladu projevu Adolfa Hitlera z roku 1933 a klíčového odstavce z článku Alexandra Tomského pro MF DNES
| Adolf Hitler, projev v Siemensstadtu 10. 11. 1933
„Je to malá mezinárodní klika bez kořenů, která štve národy proti sobě, která nechce, aby nalezly klid. Jsou to lidé, kteří jsou doma všude a nikde, kteří dnes žijí v Berlíně, zítra stejně tak mohou být v Bruselu, pozítří v Paříži a pak zase v Praze nebo ve Vídni nebo v Londýně, a kteří se všude cítí doma.“ (Zvolání z publika: „Židé!“) „Jsou to ti jediní, o kterých lze skutečně hovořit jako o mezinárodních živlech, protože mohou své obchody provozovat všude, ale lid je vůbec nemůže následovat, vždyť lid je přikován ke své půdě, je přikován ke své domovině, je vázán na možnosti života svého státu, národa. Lid nemůže jít za nimi. Rolník je spjat se svou půdou. Dělník je připoután ke své továrně. Když zkrachuje, kde mu pomohou? Co dnes znamená mezinárodní solidarita? Vše je pouhou teorií ve světě, ve kterém všude křičí bída a národy musejí těžce bojovat o svou existenci. Odvahu započít toto gigantické dílo mi nedaly intelektuální vrstvy, nýbrž, a to mohu říci, tuto odvahu jsem sebral pouze proto, že jsem znal dvě vrstvy, rolníka a německého dělníka. |
Alexandr Tomský, Zápas o demokracii, MF DNES 7. 2. 2019
Trefně popsal dnešní spor David Goodhart v knize „The Road to Somewhere” (Cesta někam, 2017). Politické klání socialistů se zastánci tržního hospodářství dávno ustalo, vznikla politicky a názorově více méně jednotná profesní a intelektuální metropolitní vrstva lidí nezapojených do své komunity (národa) a místa, světoobčanů odkudkoli (anywheres), kteří se mohou kdykoli a kamkoli stěhovat, jsou doma všude i nikde a vnucují lidem svůj globalistický zájem, vizi multikulturní antidiskriminační společnosti abstraktních lidských práv. Paradoxně ale tyjí z práce těch odněkud (somewheres), těch obyčejných lidí – hasičů, policistů, farmářů, dělníků, zdravotníků a všech dalších, kteří žijí mimo zdi chráněných exkluzivních čtvrtí boháčů, jsou závislí na svém domově a jeho kvalitě hroutící se dnes pod tlakem nekontrolované imigrace. Čili nikoli bezradní populisté, ale bezdomá politická třída způsobila rozkol společnosti, k níž ztratila vztah. Ve svém vidění světa nechápe lásku k domovu a potřebu národního souručenství, sociální kapitál, bez něhož žádná společnost nepřetrvá, o demokracii a toleranci nemluvě. Ze svého bývalého domova, stále ještě z velké části národního, usilují vytvořit internacionální společnost bez hranic. Proto podporují masovou imigraci. |
Pro znalce německého jazyka ještě připojujeme původní text Hitlerova projevu:
„Es ist eine kleine wurzellose internationale Clique, die die Völker gegeneinander hetzt, die nicht will, daß sie zur Ruhe kommen. Es sind das die Menschen, die überall und nirgends zuhause sind, sondern die heute in Berlin leben, morgen genauso in Brüssel sein können, übermorgen in Paris und dann wieder in Prag oder Wien oder in London, und die sich überall zu Hause fühlen.“ (Zuruf aus dem Publikum: „Juden!“) „Es sind die einzigen, die wirklich als internationale Elemente anzusprechen sind, weil sie überall ihre Geschäfte betätigen können, aber das Volk kann ihnen gar nicht nachfolgen, das Volk ist ja gekettet an seinen Boden, ist gekettet an seine Heimat, ist gebunden an die Lebensmöglichkeiten seines Staates, der Nation. Das Volk kann ihnen nicht nachgehen. Der Bauer, der ist auf seinem Boden festgelegt. Der Arbeiter er hängt an seinem Werk. Wenn es zugrunde geht, wo wird ihm geholfen? Was heißt heute internationale Solidarität? Alles Theorie in einer Zeit, in der überall die Not schreit und die Völker schwer kämpfen müssen um ihr Dasein. Nicht die intellektuellen Schichten haben mir den Mut gegeben, dieses gigantische Werk zu beginnen. Sondern, das kann ich sagen, diesen Mut habe ich nur gefaßt, weil ich zwei Schichten kannte, den Bauer und den deutschen Arbeiter.“
Poznámka:
Nacionálně socialistické adjektivum „wurzellos“ jsme ve shodě s protektorátními překlady přeložili jako „bez kořenů“; dalšími možnými ekvivalenty jsou slova beznárodní, bezdomý, případně odcizený.