Takovou podporu jsem nečekala, říká vdova po záchranáři. Přátelé pro ni a dvě děti založili sbírku

V pátek 22. března zemřel letecký záchranář a člen horské služby Michal Beneš, když se zřítil s výcvikovým vrtulníkem. Zůstaly po něm dvě dcery, tříletá Rozinka a osmiletá Mařenka, a partnerka Simona. Právě pro ně před pár dny jejich kamarádi spustili sbírku Pád nebeského jezdce na webu Nadačního fondu pomoci. Za tři dny se vybralo přes 2,3 milionu od skoro dvou tisíc dárců. „Vytrvalost, to byl Míša,“ říká Simona v rozhovoru s Hankou Shánělovou.

Liberec Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Moderátorka Radiožurnálu natočila rozhovor týden po tragické nehodě v domě rodiny, se kterou udržuje dlouhodobě blízký vztah.

Říkala jsi, že když jste se poznali, Michal byl na rozcestí. Váhal, jestli bude záchranářem, pilotem nebo bude studovat medicínu. Ale byl přece programátor, inženýr, ne?
Už měl prostě dost programování. Bavilo ho to moc, ale ta práce, kterou dělal, ho ubíjela. Pracoval ve firmě, se kterou nebyl asi úplně za jedno. V té době nevěděl, jestli má jít studovat medicínu, nebo se stát pilotem vrtulníku. Pak se dostal do Roudnice nad Labem na letiště a tam ho ze známosti svezli a ve vzduchu mu půjčili vrtulník, aby ho chviličku řídil. A v tu chvíli podle něj bylo rozhodnuto.

Pád nebeského jezdce

„Na tváři stále úsměv, v duši klid a v kabině vrtulníku stoprocentní profesionalita. (…) Michale, Beno, Beny, Míšo Tlapko, kamaráde, snad jsi doletěl až do nebe a teď vidíš Ještěd shora. Pozdravuj tam nahoře, my dole dáme pozor na holky.“

Na sbírku v době vydání rozhovoru přispělo 1943 dárců celkovou částkou 2 390 872 korun. Cíl byl přitom 1 490 841 korun.

Více informací naleznete na webu Nadačního fondu pomoci.

A ty s holkami jste s ním někdy létaly?
Mnohokrát. Vždycky, když letěl se mnou, tak bylo nějaké drama, alespoň pro mě. Poprvé, když jsem si sedla do vrtulníku, to byl Robinson 44, jsme jen přelétávali někam, kde on pak létal vyhlídkové lety. Myslím, že do Kladna. A já jsem si představovala – protože jsem nikdy předtím ve vrtulníku neletěla – hermeticky uzavřený prostor, všechno precizní. Tohle bylo docela rozčarování, protože dveře netěsnily, foukalo na mě a ty páky byly podle mě takové vykvedlané... Ale ono to tak je, protože řízení je hodně citlivé.

Míša si tam sednul, nastartoval to, vrtulník začal celý strašně skákat. Jak se ten rotor roztáčel, tak to potom už jenom vrčelo. A jak jsme vzlétli, tak jsem si říkala: „Ty jo, co to jako je?“

Já jsem těmhle vrtulníkům říkala plachťáky, protože když třeba foukl vítr, tak to hned bylo znát. To asi musíš řídit dost dobře, aby ses udržela ve vzduchu. Při zpáteční cestě už to nějak neodhadl s palivem, už se jenom tak plížil při zemi, když jsme se blížili k benzince. Bylo jistější být při zemi. Takže to byla moje první zkušenost s Míšou s vrtulníkem, když mě vzal na výlet od Kladna.

Ale potom jsme i s holkami lítali. Naposledy to bylo moc pěkné. Někdy, třeba před tři čtvrtě rokem, jsme letěli do Litoměřic na den záchranářů. Letěli jsme z Hradce, takže to byl přelet Hradec – Litoměřice a zpátky, kde měli ukázku záchrany z vodní hladiny. Tam jsem na něj byla fakt pyšná. A holky si to taky moc užily. Bylo to na Labi, bylo léto, stříkala voda, bylo moc krásně. A volaly „tatínek, tatínek“ a byly prostě moc rády, že tam jsou.

Na co tě „utáhl“, že ses přestěhovala do takové samoty v kopcích?
Míša by mě uhnal na ledasco, ale k němu do domečku, který je prakticky na samotě v lese, jsem se nastěhovala, protože už od mládí jsem měla takový sen: bydlet na samotě v lese, kde o střechu drhnou větve stromů. A to bylo úplně ono, akorát jsem si to vysnila trošku jinak, než jak to ve skutečnosti bylo.

Zůstala jsem tady s úplně čerstvým miminkem, s Maruškou, a Míša se učil lítat vrtulníkem. A já bez řidičáku sama v lese, kde třeba 14 dnů neprošel člověk, jsem tady pozorovala srnky, zajíce, chodila jsem na nákupy s nosítkem z kopce kilometr dva do obchodu. Ty první dva roky byly pro mě taková zkouška a tohle, jak jsem překonala, tak už na to nedám dopustit a už prostě budu šťastná. Jestli tady budu moct zůstat... Neumím si představit, že bych teď bydlela někde jinde.

Letecký záchranář Michal Beneš | Foto: Eva Benešová | Zdroj: Archiv rodiny

Míša byl členem horské služby, musel být pořád v práci. Jak to stíhal?
Byl pořád v práci. Když někde nelítal, tak měl službu na horské službě. Když nebyl tam, tak byl doma a programoval, třeba také pro horskou službu. Ještě vylepšoval mapy, spolupracoval s nimi. Když byl doma, byl šťastný. Byl strašně rád. Přišel domů úplně vyřízený třeba z letecké – spal by ve stoje – a stačila zmínka od Marušky nebo od Rozičky, že chtějí jít třeba plavat nebo na stěnu tady do Liberce a nikdy, nikdy jsem od něj neslyšela, že třeba je unavený a že už nemůže. Vždycky je vzal a šel s nimi. To bylo neuvěřitelné, to bych nedala.

Třeba přišel ve čtvrt na jedenáct a Maruška na něj čekala a chtěla jít běhat, protože byl pátek a další den nešla do školy. Neodmítl. Měli hodinky s GPS, Marušce se to hrozně líbilo, jak se pak na počítači koukali, kudy a jak rychle běželi. Dětem i mně se hodně věnoval na to, že pořád někde lítal.

Jeho snem bylo stát se horským záchranářem, o to usiloval několik let. Já si nedovedu představit, že bych takhle dlouho o něco usilovala, nedařilo se mi to a já bych na tom pořád trvala. Několik let usiloval o místo záchranáře a nakonec se mu to povedlo. Nastoupil, byl na to pyšný. Další krok byl vrtulník. Než se dostal k letecké záchranné službě, to trvalo mnoho let. Vytrvalost, to byl Míša. Já si myslím, že všude, kde byl, tak byl strašně rád. Vážil si toho, že to dokázal a že to funguje. A myslím, že i my tady s holkama jsme se snažily mu to nějak ulehčit, i když to někdy bylo dost těžké... Taky si to slíznul.

Vážně? Tys na něj někdy zvýšila hlas?
Ano, a bylo to zrovna nedávno, což mě teď mrzí. Byli jsme tady zapadaní sněhem, nebylo jisté, že se dostaneme domů nebo alespoň nějak přiblížíme k domovu. Už mi tehdy ruply nervy a vynadala jsem mu za věc, za kterou vlastně vůbec nemohl – že je sníh, že už nemůžu, že to nedám – a teď je mi to líto.

Bála ses někdy o Michala?
O Míšu jsem se bála, ale nikdy jsem neměla strach, když letěl vrtulníkem. Nikdy by mě taky nenapadlo, že by měl nějakou nehodu. Jediné, čeho jsem se bála, byly přejezdy autem na letecké základny nebo na služby. Takže když odsud přejížděl do Ústí nad Labem, vždycky mi pak musel zavolat, že dojel v pořádku. To samé do Hradce, do Liberce vlastně taky. Někdy jezdil i na kole ráno. Bála jsem se pokaždé, když jel autem, a nikdy, když letěl vrtulníkem. To by mě nikdy ani nenapadlo, že by se mu stala nějaká nehoda.

Michal Beneš byl v roce 2016 hostem Radiožurnálu. Připomenout si ho můžete v rozhovoru. „Vše, co děláme, máme natrénované a vyzkoušené. Někdy je ale potřeba improvizovat,“ říkal tehdy. Celý rozhovor ZDE

Byl velký pedant na bezpečnost, že ano?
Měla jsem docela peklo v autě, protože vyjet tady na silnici, která je sjízdná, je někdy v zimě dost náročné a není nikdy jisté, že po té cestě budete muset couvat. Takže jsem se připoutávala třeba až někde v Bedřichově, kde je hlavní silnice. A bylo jisté, že už budu třeba půl hodiny připoutaná a nebudu se muset odpoutávat. Za tohle jsem dostávala od Míši dost vynadáno, že se nepoutám správně v autě nebo že telefonuju za jízdy.

Já to chápu z jeho pohledu, protože on lítal k nehodám, které měly strašlivé a tragické následky. A bylo to třeba kvůli tomu, že ti lidi připoutaní nebyli, že telefonovali za jízdy, nevěnovali se řízení… Byly tam i malé děti. Po takových nehodách, když se vrátil na základnu a vyplňoval papíry, mi volal, jestli jsme v pořádku, a dostala jsem vynadáno.

Vždy chtěl vědět, že ti lidé, které zachránil, jsou v pořádku, že?
Myslím, že byl jeden z mála pilotů, kteří se zajímají o pacienty a jak to s nimi dopadlo. Byly některé i zajímavé případy, komunikoval s lékaři, někteří byli ochotni podávat informace, ale ne vždy to vyjde. Co šlo, to chtěl vědět – jak na tom pacienti jsou, jestli pro ně přiletěli včas, jestli jim poskytl dostatečnou péči.

Poděkoval mu někdy někdo?
Poděkovali. Nejen Míšovi, ale celému týmu záchranné letecké služby a nejen jim, když se něco stalo v horách. To je normální. Nedávno se na Severáku (lyžařský areál, pozn. red.) stala jednomu chlapci otevřená zlomenina vřetenní kosti a Míša mu tu ruku správně ošetřil, ulevil mu od bolesti. Hned druhý den za ním ten kluk přišel na Severák a přines mu nějakou čokoládu. Byl po operaci, a Míša byl strašně šťastný, že to dobře dopadlo. A byl strašně hrdý, že ten zákrok dokázal takhle udělat.

Přišla zpráva. Věděla jsem, že spadl on

Vzpomínáš, jak ses to dozvěděla?
Bylo to zvláštní, protože jsem od rána měla strašně dobrou náladu. Nevím jak je to možné, taková šťastná, spokojená jsem byla. Odvezla jsem děti do školky, do školy, pak jsem šla na procházku se psem. Vyvenčila jsem psa, nasnídala jsem se a napsala jsem Míšovi zprávu, protože jsme ten den měli jít společně s dcerami do kina. Těšily jsme se a on taky. Napsala jsem mu, jestli stihne dorazit do pěti, on neodepsal, to bylo asi 9.30 a už byl asi 20 minut po smrti. Říkala jsem si, že lítá, a proto neodepisuje. Asi za 10 minut mi přišla zpráva, odkaz od mé sestry, že někde spadnul vrtulník. Já jsem si to přečetla a věděla jsem, že to je on. Že lítal u Hradce, tohle se stalo u Náchoda, u Nového města nad Metují, dvoučlenná posádka, instruktor a žák.

‚Do telefonu mi řekli, že je mrtvej.‘ Jak pracují interventi záchranné služby s pozůstalými

Číst článek

Tak jsem volala jeho nejlepšímu kamarádovi, pilotovi, který se strašně držel v tom telefonu, protože už to věděl, ale nechtěl mi to říct. „Počkej Simčo, oni ti zavolaj, zavolají z DSA (český letecký dopravce se specializací na leteckou záchrannou službu, pozn. red.) a řeknou ti, co a jak,“ říkal. Nikdo nevolal, tak jsem se tam prostě dovolala, nechtěli se mnou mluvit a teď chápu, že to nebylo ve zlém. Kontaktovali kluky z horské služby, holky doktorky z letiště v Liberci a obě tyhle skupiny se za mnou vydaly.

Neskutečně mi pomohli a byli mi oporou v nejhorší chvíli. Následně zavolali psychologickou pomoc, která mi obrovsky pomohla s holkama, které byly ve škole a ve školce. Já jsem pro ně musela dojet a oznámit jim, že jim umřel tatínek. A myslím si, že jsem to nakonec zvládla, a to i díky těm psycholožkám, protože to pro mě bylo strašně těžké – dělat jakoby nic. Nechtěla jsem to oznamovat každé zvlášť, chtěla jsem je mít obě u sebe. Oznámila jsem jim, že se stala strašná věc, že jim umřel tatínek. 

Co by ti mohlo pomoct? Jak ti můžeme pomoct?
Dnes je to týden přesně od doby, kdy Míša umřel. (rozhovor vznikl v pátek 29. března, pozn. red.) Měla jsem krizi – zůstala jsem s holčičkami sama. Říkala jsem si: Jak je vychovám? Jak to dopadne? Hypotéka na domek, úvěry na auto… Zbytečné věci oproti tomu, co se stalo.

Ale za ten týden jsem pochopila, že jsme samy nezůstaly, je to skoro naopak. Úplně mě to vyděsilo. Strhla se taková vlna podpory, to jsem si nikdy nemyslela, že tohle proběhne. Za prvé mi strašně pomáhají děti, jsou statečné. Já vím, že Rozička je malá, jsou jí tři a půl roku, ale i v tom mi strašně pomáhá. Ona má takový svůj svět, jeden den prostě to chápe, že tatínek už není a druhý den se mě třeba zeptá: A přijde pro mě táta do školky? Nepřijde. Ale přivede mě na jiné myšlenky, než že se utápím v nějakém žalu. Holky mě nenechají a je to dobře. Nebýt dětí, tak už nejsem ani já.

Hanka Shánělová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme