Výstava představuje obrazy Anny Zemánkové.

O divotvorné malířce Anně Zemánkové už bylo řečeno tolik, že sotva co k tomu mohu dodat. Patří jí významné místo v širém proudu, který Jean Dubuffet pojmenoval uměním v syrovém stavu. V jeho různorodém pojetí od mediumních kreseb spiritistů přes autory čistého srdce typu Zbyňka Semeráka po pravěké idoly výsostného sochaře Jana Křížka nebo kresby nočních můr Karla Havlíčka. V živém proudu, který se pak ale potkává s celou šíří prostředků a cílů veškeré výtvarné výpovědi.

Kdysi v mládí začala krajinou, aby na dlouhá léta své malování odložila a vrátila se k němu na přímluvu synů, k radosti jejich, své i rodiny a všech, kdo se s jejími rostlinnými bytostmi setkali. Těch, kdo se kdy těšili z barevných variací svobodných forem květů přírodě neznámých a přece tu ve své možnosti od počátku přítomných. Potvrzuje plnou jednotu všeho bytí a v ní prapříčinu naší pevné vazby a snad i lásky k ní, protože jsme všichni z jedné látky, z té, co byla dřív rybou, ptákem, kamenem i květem a na svá vtělení se rozpomíná.

Všechny tempery a pastely s přesnou kresbou i její jemná práce s textilem podílí se na tajemném běhu světa v jeho proměnlivých podobách. Jsou tu a staly se jeho hmotnou součástí. Rodily se jí až samovolně, s přirozenou lehkostí a tak přesvědčivě, jako lze odvodit ze známých prvků organické chemie řetězce dalších sloučenin. V každodenním rituálu práce v bdělém snění, někdy po třetí hodině ranní, v naslouchání hudbě a jejím vibracím, nořily se jí z prázdné plochy papíru jako utajené rostliny ze zahrad neviditelných a jejich květy měnily se v motýly a ptáky. Jemnou kresbou a pevným tvarem vymezené a někde i doslova utkané květy jsou tak věrohodné, jako ty ze semene v hlíně země vyrostlé. Díky za ně malířce i její vnučce Terezii, která vzácný soubor z rodinné sbírky pro výstavu půjčila.

Miroslav Koval