O rozbíjení stereotypního vnímání této závažné trestné činnosti hovořili na půdě Právnické fakulty Univerzity Karlovy v rámci konference „Break the silence“ nejen právní experti, kteří s obětmi trestné činnosti na denní bázi pracují.
Průzkumy hovoří o tom, že je ohlášeno zhruba jen pět procent všech znásilnění. Právníci zmínili, že oznámení činu po delší době je spíš standart než výjimka. Často se k tomu oběti uchýlí až na základě podpory neziskové organizace. „Platí, že spíše ihned po činu oznámí oběť znásilnění pachatelem, jehož nezná. Je to dáno absencí vztahu k pachateli,“ uvedla na konferenci Jitka Ježková, vedoucí právních služeb nevládní neziskové organizace proFem, která těmto obětem pomáhá.
Právnička rozvinula „Mýtus správné oběti“, kdy jsou na oběti znatelné stopy násilí a jeho důsledky. „V mnohém to jistě usnadní řízení a eliminuje dotěrné otázky obhajoby. Psychické dopady jsou ale mnohdy vážnější než markanty fyzické, ostatně i proto je posttraumatická stresová porucha, jež se u některých obětí rozvine považována za těžkou újmu na zdraví,“ uvedla Ježková.
Obhajoba se podle právníku často snaží poukázat na to, že oběť nevykazuje známky psychické nepohody. „Často argumentují tím, že najdou fotky na Facebooku, kde se oběť směje a z toho dovozují, že se jí vůbec nic nestalo,“ uvedl advokát David Oplatek, který s proFem spolupracuje již čtvrtým rokem a zastupoval desítky obětí znásilnění. Podle Oplatka obhajoba často pracuje také s tím, že případné následky na psychice oběti nemají původ ve znásilnění, ale v nějakém jiném traumatickém zážitku z dřívější doby. Podle psychologů se však posttrauma nemusí rozvinout hned po činu, ale i s odstupem letech. Vyvolat jen může třeba podobný zápach či zvuk.
Nebýt tváří v tvář
Trestný čin znásilnění je charakterizován dvěma zásadními znaky, a to nedobrovolností a pohlavním stykem - jde o soulož, ale i styk provedený způsobem s ním srovnatelným. Jde o úmyslný trestný čin, kdy pachatel musí oběť k aktu přinutit nebo aktivitu vynutit v rozporu s vůli poškozeného, jež je projevená donucením, nebo je využito bezbrannosti oběti.
Organizace proFem nedávno vydala publikaci, kde shrnuje rozhodovací praxi českých soudů při řešení této trestné činnosti. Ježková v publikaci rozebírá právě otázku bezbrannosti. Příkladem je kauza, kdy ke znásilnění došlo v gynekologické ordinaci při vyšetření oběti lékařem. Obhajoba se hájila tím, že poškozená se mohla činu aktivně bránit, což neudělala. Nejvyšší soud však konstatoval, že v inkriminovaném okamžiku se poškozená nacházela ve stavu bezbrannosti zapříčiněném tím, že se nacházela ve specifické pozici na gynekologickém křesle.
Právní zástupce může oběti znásilnění pomoci svým přístupem, tak aby pro ní proces nebyl dalším traumatem. „Advokát musí být při práci s obětí velmi trpělivý a poskytnout dostatek prostoru pro naslouchání oběti,“ uvedl Oplatek. Vedle toho se využívají opatření zakotvená v zákoně o obětech trestných činů. „Nejdůležitějším z nich je možnost nesetkat se s pachatelem nebo vypovídat bez jeho přítomnosti,“ vysvětlil právník. Současně lze požádat i o to, aby byla v protokolech skryta adresa pobytu oběti. Zkušenosti advokátů jsou však i takové, že byť nebyla adresa uvedena v protokolu, zůstala v dokumentech od pojišťovny, takže se jí pachatel stejně dozvěděl.
Oběť pachatele většinou zná
Na vzorku 55 pravomocných rozsudků zkoumal proFem i mýtus, že pachatelem je oběti neznámá a deviantní či retardovaná osoba. Vyšlo najevo, že 89 procent pachatelů netrpělo žádnou poruchou, a že se v 75 procentech případů s obětí znali. Například ve Francii, Itálii, Rumunsku či na Maltě je dokonce vyšší trestní sazba při znásilnění partnerem. V Česku nikoliv.
„Partnerské násilí, i to sexuální, je velice náročné na prokazování, ale především na odhalení,“ řekla Ježková. Oběti podle ní mají pocit, že o žádné násilí nejde. „Vnímají to tak, že se jedná o plnění partnerských povinností, o čemž je ostatně agresor vehementně přesvědčuje. V naší společnosti navíc panuje názor, že když se před někým oběť sedmdesátkrát svlékne, tak nemůže již jít v jiném případě o znásilnění. To je ale nesmysl, protože partnerské násilí je pro oběť mnohdy více zraňující,“ dodala Ježková.
Počet soudních znalců: 34
Další horkou problematikou u vyšetřování této trestné činnosti jsou znalecké posudky. Odborníci, kteří na konferenci diskutovali se shodli na tom, že jsou posudky často velmi vágní. Někteří přiznali, že v nich narazili i na zkopírované části nebo dokonce na jméno „předchozí“ oběti, kterou znalec posuzoval. Znalců v oblasti sexuologie je totiž velmi málo. Podle evidence Ministerstva spravedlnosti se jejich počet zastavil na čísle 34, přitom jeden z nich má svoji činnost ze zdravotních důvodů pozastavenou. V oblasti dětské gynekologie působí jen čtyři znalci.
„V rámci monitoringu znalecké činnosti resort zjistil určité indicie, které naznačují, že počet znalců v oblasti sexuologie a dětské gynekologie nemusí být optimální. V současné době tak analyzujeme a vyhodnocujeme případné možnosti jejího řešení,“ napsala LN Lucie Machálková z tiskového oddělení ministerstva. Resort tak řeší, jestli nejsou posudky nadužívány, důsledkem toho může být, že jsou znalci využíváni takovou měrou, která může vést k jejich přetížení.
