Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Je-li v našem povědomí Václav Havel – dramatik bytostně zakořeněn jako těžko překonatelný mistr absurdního dramatu a dialogu, pak po zhlédnutí jihlavské inscenace jeho Žebrácké opery je tento pocit ještě umocněn.

Právě absurdnost mistrně propracovaných argumentů, které se v náročných  „špalcích“ lynou z úst herců, je tím nejzábavnějším a zároveň  nejtragičtějším vjemem, který si divák z divadla odnáší.    

Spolu s herci se ocitá v absurdním světě dvou znepřátelených  bossů londýnského podsvětí, kde pro zisk jeden druhému bez mrknutí oka hodí na krk provaz. Pro ještě větší zisk jsou ovšem oba ochotni provaz konkurentovi z krku sundat a společně za něj hezky táhnout dál. To vše za laskavého přihlížení policie, která je vlastně gangsterem číslo jedna. 

Před divákem tak Havel otevírá svět, v němž zrada je denním chlebem (a přijít může odkudkoli) a v němž korupčník, zloděj a zrádce je vlastně obdivovaným hrdinou a vůdcem (odkud to jen známe v naší současnosti?).

Je to absurdní svět, v němž se nositelem nezkažené morálky paradoxně stává „staromódní“ drobný kapsář na volné noze, který už nedokáže čelit ekonomickému tlaku korporátu a z úcty ke svému řemeslu statečně volí šibenici, než by se zaprodal, zradil své profesní i lidské ideály a stavovskou čest.

Mitáš, Škrdla, Soumar

Žebrácká opera na scéně HDJ je samozřejmě představením, v němž by se dalo dumat nad řadou divadelních aspektů. Třeba nad funkčností scény od velmi renomovaného scénografa: neurazí, plní účel, ale možná by člověk očekával něco přece jen malinko originálnějšího, než klasické „pokojíčky na točně“.

Komentář by zasloužily výkony herců. Zejména bravura, s níž se s ústředními postavami gangsterů Macheatha a Peachuma popasovali František Mitáš s Jakubem Škrdlou. Neméně bravurně jim sekunduje Petr Soumar v postavě zkorumpovaného policejního šéfa Lockita.

Na druhé straně by bylo možno zadoufat, že už v HDJ poněkud omezí obsazování chlapíků z techniky do drobných figurek děje. Navlečeni do kostýmů jistě dělají co mohou, jenže svou lehce udupanou neohrabaností zkrátka trčí a výsledný celek profesionální inscenace často ruší.   

Dalo by se rovněž poznamenat, že leckterý divák ze zadních řad dlouhé minuty marně dumá, co se to vlastně černobíle odehrává na té malé retro televizní obrazovce v centru dění.

A dalo by se pak zaplesat, jakmile konečně obrazovka zřetelně  zafunguje. To když bordelmamá Diana Lucie Sobotkové v dokonalé  metafoře květnatě opěvuje málem státotvorné poslání svého podniku, zatímco přenos „průmyslové kamery“ z pokojíků odhaluje, že hampejz zůstává hampejzem, i kdyby ho medem natírali. 

Geniální Havel

O tom všem by se tedy dalo uvažovat, kdyby geniální Havlův text tohle všechno jednoduše neválcoval.

Člověk se baví už jen představou, jak dramatik sedí někde za stolem a vymýšlí všechny ty korupční propletence, a vedle toho argumenty, které je zdánlivě morálně legalizují. Jak autorem vytvořené postavy zdánlivě smysluplně povyšují do nebeských výšin vlastní zlodějnu, bezcharakternost a morální zhovadilost. A jak svým vlastním argumentům snad dokonce i samy věří.  

Bylo by to všechno velmi zábavné, kdyby se po celé představení zároveň na mysl nevkrádala bolestná myšlenka, že autorem stvořená jevištní absurdita začíná pokulhávat za realitou tam venku, před divadlem.

Je až neuvěřitelné, jak Havel svým textem odkrývá skutečnost, že tahle narcistně podbarvená amorálnost mocných (a ruku v ruce s ní naivita národa) je vlastně zcela nezávislá na čase a na režimu, v němž její nositelé operují a fungují. 

Dnes už není vlastně potřeba chodit do divadla, aby člověk (divák – občan - volič) mohl sledovat „absurdního herce“ při sebelítostivém ufňukaném monologu: „Někdo tu nevděčnou práci dělat musí. Tu drobnou, neokázalou práci na pomezí zločinu a policie, která bez nároku na slávu posouvá vývoj kupředu...“

A že hrdina hry obětuje i vlastní dítě na oltář svého byznysu? No a co? Co je na tom vlastně dnes už nepřijatelného? Ač se to zdá těžko uvěřitelné, realita české politiky a voličův žaludek začínají Havlův smysl pro velmi absurdní situaci předhánět.

Jenže právě v tomto zjištění je inscenace režiséra Langa v HDJ nejsilnější. Zdálo by se, že jen těžko se autor absurdního žánru může uplatnit ve světě, v němž (mimo mnohé další) prezident pálí na hradě trenýrky a ministerský předseda vše dennodenně trumfuje dalšími a dalšími daleko parádnějšími špeky z hlav svých marketérů.   

A přesto má Havlova Žebrácká opera na jevišti HDJ kýžený efekt. Je obsažen ve zřetelnosti, s níž hra pojmenovává zrůdné principy, jež vidíme dnes a denně kolem sebe. Je-li zlo jasně pojmenováno a identifikováno, stává se viditelnějším a (snad, doufejme) i zranitelnějším.

Dramaturgům HDJ tak patří především respekt za zařazení Havla do programu sezóny ke stému jubileu vzniku Československa. Zatím se Havlova skvělá groteska o prohnilém a korupcí prolezlém světě byznysu, policie a politiky může bez problémů hrát. A v tom je kus naděje!

Diskuze k článku